Steinbrück je pokračováním řady modernizátorů strany jako byli Schmidt a Schröder - hovoříme s Emanem Pluhařem

Naše první otázka logicky zněla: Můžeš nám představit P. Steinbrücka?

V SPD se stal malý zázrak: skutečně si zvolila (nominovala) kandidáta, který je nejen schopen porazit Angelu Merkelovou, ale dokonce otevřeně říká, že on sám to osobně chce. Vyzyvatel patří do řady modernizátorů SPD: Helmut Schmidt, Gerhard Schröder a nyní tedy Peer Steinbrück. A je to o to lepší, že rozhodnutí padlo jednomyslně, nominaci podpořila i levice, která jinak nominanta silně kritizuje.

Překvapení je to o to větší, že přesně před třemi lety přednesl před stejným ÚVV SPD tu nejtvrdší kritiku poměrů ve straně a označil právě levici a konkrétní jména za hlavní příčinu volebního debaklu (23%) v roce 2009. Stojí to za obsáhlejší citát: „Všechny dosavadní výklady katastrofálního volebního výsledku mě neuspokojují. Pro mne tady existuje záhada, že uprostřed největší hospodářské a finanční krize od založení Spolkové republiky Německo, nevolila většina obyvatelstva kriticky vůči kapitalismu, ale zvolila si konservativně liberální vládu, která má v jedné části štramáckou tržně teologickou orientaci. Chci tím říci, že v době kdy, široké vrstvy obyvatelstva požadují smysl pro míru a vyváženou politiku a měly by proto sociálně demokratické odpovědi uvítat, nám široké publikum odňalo důvěru. Všechny ty odkazy na Agendu 2010, Hartz IV anebo důchod v 67 letech, jako vysvětlení nestačí. Neboť v žádném z těchto bodů se od konservativně liberální vlády nedá očekávat korektura více než od SPD.“

Steinbrück potom připojil jmenovitou kritiku funkcionářů a zemských organizací, prohlásil, že chce „uvolnit místo mladším“ a na místě složil veškeré funkce. Ponechal si pouze mandát poslance ve federálním sněmu. Stalo se tak po 16 letech politické dráhy ministra a ministerského předsedy zemských vlád a federálního ministra financí, který zachraňoval německé banky v době vypuknutí hospodářské krize. To dokládá charakter Peera Steinbrücka: nemá rád okliky, jde přímo k jádru věci, je pohotový diskutér a řečník, který dokáže upoutat svými argumenty, je analyticky a strategicky „jednoznačný a brachiální“ (Die Zeit), někdo mu vytýká smysl pro sarkasmus a ironii. V každém případě je neústupný v poznané pravdě.

Steinbrück je uznávanou autoritou na finance a finanční trhy, autorem řady knih na toto téma a právě čerstvě předložil svůj koncept pro regulaci krizového bankovního sektoru. Úkol před kterým stojí Peer Steinbrück je tedy dvojí: vytáhnout SPD z krize (v ČSSD jednou podal takový výkon J. Paroubek) a vyhrát volby.

Jak se SPD vypořádává s výzvami dnešní doby? V minulosti němečtí sociální demokraté byli inspirací, hnutí posouvali kupředu. Hledají dnes nový programový koncept a nové směry praktické politiky? Nebo podobně jako v jiných zemích včetně Česka, voličům jenom říkají: Dejte nám důvěru, my to budeme dělat stejně, ale citlivěji vůči vám. Tedy bez odhodlání k „revoluční“ změně, kterou asi současná krizová situace vyžaduje?

Hledá se nový programový koncept. SPD je v koncepční krizi (tak to bylo i v roce 1989), tady nemá cenu něco předstírat. Levice z ní udělala „uzavřenou společnost“ (ve smyslu Karla Poppera) a zablokovala modernizaci G. Schrödera, SPD zůstala stát mezi tím co,bylo a co bude. Rád bych se trochu zdržel u tvého termínu „programový koncept“. Domnívám se, že to je právě ten velký problém SPD a vůbec všech levicových stran. Stejně dobře by bylo možné mluvit též o koncepčním zaměření programu anebo o modernizaci koncepce programu, triviálně řečeno vynález se musí vynalézt nebo vymyslet znova.

Dám v této souvislosti ještě jednou slovo Peeru Steinbrückovi: „Krize (míní krizi SPD, p.a.) je podle mne mnohem méně programového nebo obsahového charakteru, na prvním místě je krizí vedení a krizí organizace strany. Autorita vedení strany v minulých letech permanentně chátrala. To musí přestat. Nové vedení musí mít neomezenou podporu, ale samo si musí uvědomit, že dobrá spolupráce ve vedení strany je jednou z posledních šancí. Pokud si někteří z nových členů ve vedení strany a s nimi korespondující vnitrostranické síly již teď představují, že tímto složením se již vykolíkují claimy pro spolkové volby v roce 2013, pak bude pád SPD i nadále pokračovat. Poctivá inventura stranické organizace ukazuje, že ze všech zemských a krajských organizací, se jako intaktní a akceschopné dají označit snad jen tři nebo čtyři. V uších mi znějí připomínky některých z vás, podle kterých bychom měli více pečovat o „kulturu vnitrostranické demokracie“. Proti tomu nic nenamítám. Ale nezkalený pohled na věc mi dokládá, že odesilatelé těchto kritických připomínek na adresu spolkového vedení strany se odpovídající kulturou v místě své vlastní odpovědnosti na zemské či krajské úrovni v žádném případě neřídí.“ Autorita vedení strany je u Steinbrücka prvkem nové programové koncepce.

Jaká je v současnosti situace strany Die Linke, do které se před pár lety spojilo západoněmecká Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti a Strana demokratického socialismu z východní části Německa? Jak stranu poznamenalo rozhodnutí tak výrazné a charismatické levicové postavy a spoluzakladatele strany Oskara Lafontaina o odchodu z jejího čela?

Původní záměr spojení malé západoněmecké (Lafontain) a velké (v jednotlivých zemích 20-30%) východoněmecké levicové strany (Gregor Gysi) být konkurencí churavějící SPD se nenaplnil. Společná strana (Die Linke) se pohybuje v celoněmeckých preferencích kolem 6% (dříve to bylo i 11%) a stranu devastují kruté „boje o směr“ mezi východoněmeckými pragmatiky a antikapitalistickými fundamentalisty kolem Lafontaina a Sahry Wagenknechtové (dříve komunistická platforma). Lafontain tak přišel o podporu východní části strany. A tím ten příběh Lafontaina patrně končí. Kdo a co všechno si ovšem dnes nereklamuje název levice. Činí tak stejně levice v SPD, kterou doznívají sedmdesátá léta minulého století (1968 a moralizující nebo „marxistická“ Frankfurtská škola), jakož i česká komunistická strana, která vzešla z potlačení Pražského jara 1968 a ve které doznívá tradice prosovětských oportunistů. Obě jsou „levice“, ale stály tak říkajíc na opačných stranách barikády. Společnou mají jen věkovou skupinu. Sémantika tohoto pojmu je velmi rozmazaná (pokud se ovšem nedoplní nějakým přívlastkem). Už i řecká levice přišla k přesvědčení, že základní příčinou nynější řecké spouště je černobílý stranický systém, protože přivádí do vedení politických stran a státu neschopné lidi. V Čechách je tento proces možno pozorovat na vývoji personálu v ODS, ale i v ČSSD. Prostě to chce nový programový koncept, který přemostí prázdno mezi černobílým a moderním stranickým systémem. Tady doznává aktualizace starý židovský vtip: když máš pouze dvě možnosti, zvol si tu třetí.

Otázky pro Emana Pluhaře připravil Stanislav Kliment

Na snímku Peer Steinbrück u sochy Willy Brandta v berlínské centrále SPD.