Mají mírová jednání mezi USA a Íránem vůbec šanci?

Mě zase až tolik ne. Ve svých článcích jsem od prvního dne agrese USA a Izraele upozorňoval na to, co mně před 20 lety kladl na srdce bývalý egyptský prezident Mubarak. Ten mě tehdy požádal, abych varoval šéfy států a vlád zemí EU a NATO před válkou vedenou USA a Izraelem proti Íránu. Také tehdy tento konflikt latentně hrozil.

Po návratu do Prahy ze státní návštěvy v Egyptě jsem proto sepsal memorandum a rozeslal jej, tak jak požadoval Mubarak, všem šéfům států a vlád zemí EU a NATO. Neříkám, že právě toto memorandum bylo tím rozhodujícím faktorem, který způsobil mírovou koexistenci USA a Íránu po následujícících 20 let. Těch varovných signálů, které americká vláda tehdy dostala, bylo ale jistě více. Zejména na ní museli naléhat její spojenci ze států kolem Perského zálivu. Ale v každém případě byla tehdejší americká administrativa schopná lépe pracovat s informacemi, které dostávala. Naopak, současná americká administrativa, které se podařilo lvím skokem zlikvidovat venezuelského prezidenta Madura a  dotlačit Venezuelu po velmi efektivním vojenském zásahu do vazalského vztahu. Trumpova vláda dokázala také skřípnout nenáviděnou Kubu, která je od roku 1959  přímo vosinou v pozadí Spojených států. Bez ohledu na to, že v důsledku nezákonných sankcí obyvatelstvo Kuby nevýslovně trpí...

 Plna optimismu se tak Trumpova administrativa rozhodla k dalšímu avanturistickému porušení mezinárodního práva a všech zvyklostí ve vztazích mezi státy útokem na Írán.

Jak se nyní ukazuje, americké zpravodajské služby dávaly svému prezidentovi dosti přesné a realistické informace. Naopak, izraelský přítel Netanjahu, možná vyfutrovaný špatnými či falešně chybnými informacemi Mossadu, přesvědčil Trumpa, prý na hodinové prezentaci modelového útoku na Írán v Bílém domě,  že Írán sfouknou jako svíčku. A tak obě vlády došly k názoru, že je možné vyvražděním prakticky celé špičky vůdců Íránu dojít v této zemi k jakémusi převratu zvenčí. Upozorňoval jsem již v počátečních fázích agrese na to, že Írán je svého druhu ústavní režim, ve kterém se osoby ve vedení mohou měnit, neboť uprázdněné funkce ve vedení státu podle  ústavy  mohou být okamžitě doplněny novými lidmi. A tak se také stalo. Byla sice vyvražděna prakticky celá první garnitura íránských vůdců (až na několik výjimek) a přesto se stát neponořil do chaosu. A ukázalo se, že je neobyčejně stabilní.

Konec konců americký prezident před pár dny veřejně přiznal, že lednové protivládní demonstrace v Íránu, které přecházely na mnoha místech do násilností, byly živeny ze zahraničí (tedy Američany). Můžeme dedukovat, že nejspíše prostřednictvím CIA a jejích  dodávek zbraní údajně přes  kurdské zprostředkovatele. Takže Spojené státy a Izrael se připravovaly na celou akci dlouhodobě. Předstíraly s Íránem vyjednávání a uprostřed jednání, které se podle ománského zprostředkovatele vyvíjelo uspokojivě, perfidně udeřily. Během několika dnů bylo zničeno obstarožní íránské letectvo a také z větší části námořnictvo. Byly zničeny téměř všechny strategické cíle v zemi. USA a Izrael jakoby se zhlédly ve scénáři, který kdysi uplatňovaly USA vůči bránícímu se severnímu Vietnamu. Rozbombardovaná íránská infrastruktura, četné civilní oběti (a samozřejmě také početné ztráty mezi vojáky), ale neochota Američanů k zásahu pozemních vojsk  (a nemožnost toho, aby zasáhly izraelské pozemní jednotky), způsobila, že konflikt se ocitl v patové situaci. To přinutilo Donalda Trumpa spolu s trpkým poznáním, že není schopen vojensky porazit Írán, k jednání o mírové dohodě. Podmínky, které si předběžně navzájem předložily obě strany  nasvědčují spíše tomu, že dohody o míru nebude brzy dosaženo.

A co bude dál? Pokud se íránské vojenské elity a analytici poučili právě z vietnamské války, nebudou s uzavřením mírové dohody pospíchat.

 Světové veřejné mínění, i pod tlakem dopadu konfliktu do světové ekonomiky, se bude čím dál víc obracet proti Spojeným státům. A stejná nespokojenost bude eskalovat také v samotných Spojených státech. To vše v situaci, kdy se blíží listopadové doplňovací volby do Kongresu a volby guvernérů v řadě států. Republikánská strana prezidenta Trumpa může mít vážný problém. Tedy, pokud bude válečný konflikt déle trvat.  Když bude uzavřen během dvou týdnů, do listopadu se na něj zapomene.

Oba znepřátelené státy si vyměnily jakési předběžné pozdravy. Prezident Trump vyhrožuje pokračováním války. Já dodám jen, že zbytečně drahé a nevyhratelné války. Války, ve které kromě světového párii, tedy Izraele, nebude mít na své straně nikoho. Tedy, nikoho ze západních spojenců. Možná tak Estonsko anebo někoho ještě bezvýznamnějšího.

Naopak, íránská delegace přivezla v letadle, které použila k cestě do Islámabádu na sedadlech letadla fotografie anebo osobní předměty 165 děvčátek, které byly zabity americkými či izraelskými raketami anebo pumami v prvních desítkách hodin válečného konfliktu. Světové veřejné mínění to jistě vnímá. Osobně si myslím, že by se rovnalo zázraku, kdyby nyní došlo k dojednání mírové smlouvy. Viceprezident USA JD Vance by jistě takovou věc uvítal. Není nejspíš přítelem válečných angažmá. Prezident Trump zřejmě podlehl při svém rozhodnutí zaútočit na Írán zdání vlastní velikosti a nepřemožitelnosti. Ale znovu opakuji, pokud se Írán poučil ze strategie severovietnamských vyjednavačů z přelomu 60. a 70. let, bude to pro Spojené státy strategická prohra monumentálních rozměrů. Byť v pokračujícím konfliktu splní jejich armáda všechny své válečné cíle. To se koneckonců podařilo americké armádě i ve Vietnamu. A přesto Vietnam zvítězil.