Zbyněk Fiala: Euro není z bublin

Sociální demokrat Helmut Schmidt znovu ukázal, jak naléhavě potřebuje nejen náš západní soused, ale především celá Evropská unie vůdčí osobnosti, které se dokážou povznést nad okamžité zakolísání nálad a sledují strategickou vizi. Patří k ní prohlubování evropské integrace a zejména společná měna. To, že se jí budou splácet řecké, irské a portugalské dluhy, neznamená, že je euro v krizi.

„Až doposud přinášelo euro všem, kdo ho mají, výhody a vůbec se nemusíme obávat, že by se do budoucna pro toho či onoho změnilo v nevýhodu,“ říká bývalý německý kancléř z let 1974 až 1982 v mimořádně zajímavém rozhovoru pro sobotní Lidové noviny. Navazuje pak větou, která zamrazí, protože je možné, že okénko příležitosti pro Českou republiku, bylo až příliš otevřeno. „Musím ovšem říct, že se mi nezdálo rozumné, když v Maastrichtské smlouvě před dvaceti lety tehdejší unijní dvanáctka pozvala všechny ostatní evropské státy nejen ke vstupu do EU, ale i do eurozóny, aniž by se změnila pravidla – ohromná chyba,“ poznamenává kancléř - a redaktor na to vůbec nereaguje. V čem se měla pravidla změnit? Převládá názor, že propříště bude třeba podmínky zpřísnit? „Pro Evropany to příliš důležitá věc není,“ říká na jiném místě k případnému českému členství v eurozóně.

Možná, že Helmut Schmidt tento názor vyložil podrobněji jinde. Je zakladatelem a stále pravidelným sloupkařem německého týdeníku Die Zeit, který se profiluje na analýze strategických problémů. Ale v tuto chvíli se vlastně aktivní debatě na toto téma sám brání:

„Už ale nemá smysl o tom filozofovat, jsou to nevratné skutečnosti. Co se stalo špatně, už se nedá odestát. Mezitím se na euru podílí 17 států, což mi připadá trošku moc, ale pořád to pro mě není důvod, abych si o euro dělal starosti.“

Celý rozhovor rozhodně stojí za přečtení. Schmidt se projevuje jako bojovný evropský federalista. Evropské záchranné balíčky a mechanismy komentuje slovy, že „sousedům se pomáhá“. Ale nastavený systém se mu zdá příliš těsný, neměly by jej spravovat národní parlamenty, bylo by mu mnohem milejší, kdyby jej kontroloval Evropský parlament. „To bohužel v Lisabonské smlouvě stanoveno nebylo.“

LN: Není ohrožením suverenity parlamentů v členských státech stav, v němž už nebudou smět rozhodovat o důležitých rozpočtových výdajích?

„Já bych si přál, aby Evropský parlament vystoupil a jasně řekl: To a to, co jste si vy, autoři Maastrichtské a Lisabonské smlouvy, mezi sebou dohodli, se nám nelíbí, tady a tady přesun kompetencí nejde dost daleko. Evropskému parlamentu ale chybí sebevědomí. Národní parlamenty mají víc kompetencí než on. Já jsem kdysi členem Evropského parlamentu byl, tedy před nějakým půlstoletím. Kdybych tam seděl dneska, a kdyby mi nebylo 92, ale 52, tak bych si to právo mluvit do věcí, které mi připadají důležité, jednoduše vzal.“

To není otázka měny

Vraťme se ještě na začátek rozhovoru, kde se i při všech potížích dívá na budoucnost eura bez obav.

LN: To tedy svým optimismem v dnešní době vyčníváte. Odkud ho čerpáte?

„Z vnitřní kupní síly eura, tedy inflace, která je dnes nižší než u dolaru. Vnější kupní sílu, směnný kurz, má euro taky stabilnější než dolar. Takže v mezinárodním měřítku tu máme co dělat s velkou a stabilní měnou. Na celém světě je 60 procent měnových rezerv v dolarech, ale skoro 30 procent v eurech – zbytek připadá na různé malé měny, jako je česká koruna nebo britská libra. I to vzhledem k tomu, že euro je staré teprve 12 let, považuji za velký úspěch.“

LN: Na druhou stranu ale euro už napáchalo i značné škody: pomohlo přivést k faktickému bankrotu Řecko, Irsko, Portugalsko, dává zabrat Španělsku. S tím se v původním plánu nepočítalo, že?

„To nemá nic společného s eurem, ale s tím, že vlády a parlamenty zemí, které jste jmenoval, někdy také domácnosti v těchto zemích, mnohem víc utrácely, než vydělávaly. A je úplně jedno, v jaké měně se zadlužovaly, rozhodující je, že se zadlužily. Nehraje žádnou roli, jestli to bylo v drachmách, nebo v eurech – Řekové dnes prostě mají dluhy, které už nedokážou obsloužit. A to není otázka měny, ale rozpočtové a daňové politiky v těchto zemích.“

LN: Dobře, tak zůstaňme u příkladu Řecka: přijetí eura vládu v Aténách povzbuzovalo k zadlužování. Díky euru měli Řekové úroky z jejich historického pohledu nebývale nízké, takže se jim zdálo, že půjčovat si je výhodné.

„Nesouhlasím. Řeky k zadlužování nepovzbuzovalo euro, nýbrž zahraniční banky, které kupovaly jejich dluhopisy. To by se se starými řeckými nebo řekněme portugalskými penězi přece mohlo stát úplně stejně.“

LN: Co Španělsko se svou stavební bublinou? Tu přece euro hodně přifouklo.

„Ano, ve Španělsku jistě vznikla stavební bublina a vznikla tam podobně jako ve Spojených státech. Ani ve Spojených státech ovšem nemůže za stavební bublinu až tak měnová politika jako spíše chování soukromých hypotečních bank, které to stavění financovaly, a zadruhé státní dozor, který nedával pozor, když se hypoteční banky neúměrně zatěžovaly rizikovými úvěry. Bez hypotečních bankéřů a jejich riskantních obchodů a bez selhání státního dozoru by stavební bublina nevznikla ani v Americe, ani ve Španělsku.“

A tady se zastavme.

Půjčky místo mzdy

Tvrzení, že „bez hypotečních bankéřů a jejich riskantních obchodů a bez selhání státního dozoru by stavební bublina nevznikla ani v Americe, ani ve Španělsku“, je pravda jen velmi částečná. Jistě, podíl viny nenasytných finančníků a ustrašeného bankovního dozoru a kapitálového dohledu je obrovský, ale naskočili do rozjetého vlaku. Prapůvodní příčinou finanční krize, která pak rychle zachvátila většinu západních zemí, byla mylně pojatá globalizace jako otevřená soutěž, ve které má kapitál právo na hlavní slovo. V podstatě to byla soutěž s asijskými náklady, která posloužila jako argument pro ořezávání amerických a evropských mezd. Nebyl to domácí vynález, jen převzatá ekonomická doktrína, proti které by se dalo jít stejně nesnadno jako proti převládajícímu náboženství. Tam však vznikla zásadní nerovnováha mezi pracovními příjmy a životními náklady většiny obyvatelstva, kterou žádná společnost nemůže dlouhodobě ustát.

Není Schmidtova vina, že se do toho Německo zapojilo, a možná také počítal s tím, že sebevědomí Evropy poroste, což se však bohužel za jeho následovníků nestalo. Německo nakonec z globalizace vzešlo jako vítěz, jako světová exportní lokomotiva, která byla teprve v minulém roce vytlačena Čínou ze svého vedoucího postavení. Jenže Německo na svém vítězství prodělalo, zaplatilo to procesem desetiletí vnitřní reálné deflace. První desetiletí nového milénia, kdy Německo kralovalo světovým exportním žebříčkům, země procházela reálnou vnitřní deflací, obdobím krácených mezd, vysoké nezaměstnanosti a ořezávání pracovního práva. Reálná životní úroveň Němců stagnovala nebo zaostávala za inflací.

Hájit se to dá snad jen tím, že to mohlo být horší. Třeba jako v Americe, kde probíhal podobný proces, jen o něco déle. Spotřeba se přesto udržovala nad vodou díky živé vodě spotřebitelských půjček a hypoték. Kulhající ekonomiku pomáhaly udržet déle na nohou nízké úrokové míry, ale finančníkům brzy začalo být těsno, protože kde jsou nízké sazby, jsou malé marže. Marná sláva, když centrální banka chce za své úvěry jen jedno nebo dvě procenta, pak sedmiprocentní hypotéky jsou nápadně drahé.

Pokud si bankéři chtěli udržet své nemravné bonusy, museli rozšiřovat trh, nejlépe zázračně. Proto vyvinuli další generaci živé vody v podobě rozšiřování trhu i o takové dlužníky, kteří už nedávali žádnou naději na splacení dluhů. Zapojení vyšší míry rizika (spíše jistoty nesplacení) se podařilo zabalit do neprůhledných balíčků „sekuritizace“, ve kterých se smýval rozdíl mezi faktickým stavem (chudák koupil dům, na který nemá a který ani nedokáže za původní cenu prodat) a finanční hodnotou (vysoce výnosné a současně i vysoce likvidní cenné papíry s přijatelným vykazovaným ratingem).

Němci nebyli blázni, zadlužovali se opatrně, ale německé banky se chovaly zcela opačně a zahraničním bláznům nadšeně půjčovaly. Život v letadle byl opojně výnosný, dokud letělo. Vysoké výnosy při snadné dostupnosti peněz (uvolněná měnová politika centrálních bank) hnaly ceny nemovitostí vzhůru (to se do inflace nepočítá). Když bubliny praskly, německé banky do toho spadly také. Většina evropské finanční krize je proto tvořena privátním dluhem. Ten se však zachraňuje státními injekcemi (investoři už zkasírovali zisky, takže jejich role už je uzavřena). Někdo to zaplatit musí, a tak jsou občanům ordinována úsporná opatření.

Když tedy bývalý německý kancléř a ryzí sociální demokrat říká o zadlužených unijních zemích, že „to není otázka měny, ale rozpočtové a daňové politiky v těchto zemích,“ zní to příliš obecně. Mluví jen o nástrojích vládnutí. Ty však byly v desetiletích poté, co on sám odešel do politického důchodu, použity k přechodu na liberální model, ve kterém jsou sociální problémy spíše soukromou záležitostí těch, kdo se neodpovědně málo snažili. A teď se ukazuje, že i sociální dluhy jsou zcela reálnou věcí, za které bude třeba vydat skutečné peníze. Někdo za sebe a někdo i za sousedy.

Němci už si to mezitím začali uvědomovat. A Češi? Zaplať pámbu, když si o tom můžou aspoň příležitostně něco přečíst.