PSUV bude disponovat majoritou ve 22 státech, z toho jich 7 zcela ovládne. Pravice udržela státy Miranda, Amazonie a Lara. V Mirandě s 50 % vyhrál dosavadní guvernér a neúspěšný prezidentský kandidát Henrique Capriles, avšak toto nepřesvědčivé vítězství znamená, že bude muset spolupracovat se socialisty v legislativní radě při důležitých rozhodnutích, jako je schválení rozpočtů a regionálních zákonů. K urnám se dostavilo pouze 53 % oprávněných voličů, což je přičítáno demoralizaci pravicového elektorátu po porážce v říjnovém prezidentském souboji. Absence je tradičně vyšší při regionálních než při prezidentských volbách, považovaných za klíčové. Účast byla daleko vyšší v chudinských čtvrtích, kde chtěli nemajetní vyjádřit svou podporu vládním socialistům a povzbudit tak prezidenta Cháveze zotavujícího se po vážné operaci.

Pro kandidáty PSUV bylo signifikantním vítězství v pěti státech dosud ovládaných opozicí – mj. v nejlidnatějším státě Zulia, kde byla opozice u moci od roku 2000, v klíčovém průmyslovém a třetím nejlidnatějším státě Carabobo, kde dosud dominoval místní oligarcha Salas Feo a ve strategicky položeném státě Táchira při hranicích s Kolumbií. Porážka pravice zřejmě způsobí tenze uvnitř konglomerátu opozičních subjektů. Již bezprostředně po volbách si někteří její kandidáti stěžovali, že PSUV jen těžila ze soucitu Venezuelanů vůči nemocnému prezidentovi. To je jistě jeden z důvodů, ale zdaleka není jediný. Hugo Chávez se těší dlouhodobě vysoké popularitě zejména proto, že je lídrem Bolívarovské revoluce, jejíž sociální reformy obyčejným Venezuelanům významně zvýšily životní úroveň. Co je vlastně podstatou „socialismu 21. století“, jehož stoupenci nyní ovládají Venezuelu, Bolívii a Ekvádor?

Socialismus 21. století nemá téměř nic společného s byrokratickým socialismem sovětského typu, jak jsme jej poznali i v Československu. V první řadě odmítá diktaturu proletariátu i totalitu a vládní legitimitu opírá o demokratické volby a pluralitu politických stran s jasně vymezenou opozicí. Klade důraz na solidaritu a lidská práva (zj. právo na práci, bydlení, bezplatnou zdravotní péči a vzdělání), svobodu slova, shromažďování, náboženského vyznání a pohybu. Za občanské právo považuje soukromé vlastnictví, ale především sociální zajištění nejchudších občanů. Je zároveň velmi vlastenecký, protože obhajuje skutečnou státní suverenitu, kterou omezují především zahraniční podniky a průmyslové korporace drancující národní surovinové a nerostné bohatství. Proto socialisté 21. století neútočí na drobné a střední podnikatele, ale na oligarchii hájící zájmy bank, „trhů“, globálního kapitálu a spekulantů, kteří způsobili dosud největší ekonomickou krizi v moderních dějinách euro-atlantické civilizace.

Západní média ovládaná výše zmíněnými skupinami proto informují o situaci ve Venezuele velmi tendenčně. Selektují pouze negativní zprávy, vytrhávají výroky z kontextu a o pozitivech zásadně neinformují. Snaha zdiskreditovat Huga Cháveze a vykreslit ho jako diktátora je však neúspěšná. Logicky uvažující člověk si položí otázku: „Kterého diktátora by zvolila většina obyvatel čtyřikrát po sobě ve svobodných volbách, jejichž legitimitu nezpochybňují ani pozorovatelé OSN?“ Diváci a čtenáři mainstreamu se nikdy nedozví, že hlavní příčinou, proč je Chávez trnem v oku USA a jistých zájmových skupin, je skutečnost, že z ohromného venezuelského nerostného a surovinového bohatství již nemají prospěch jen nenasytné pijavice z nadnárodních korporací, ale prostřednictvím sociálních programů jej užívají potřební občané. Dezinformace, polopravdy a lži korporátních médií slouží jedinému účelu – připravit půdu pro změnu režimu ve Venezuele formou podnícení vnitřních nepokojů (Sýrie) nebo vnější „humanitární intervencí“ (Irák), popř. kombinací obojího (Libye). Podaří-li se prezidentovi Chávezovi za pomoci kubánských lékařů vyhrát boj se zákeřnou nemocí, k jednomu z výše popsaných scénářů dříve či později dojde, už jen z toho důvodu, že Venezuela je v současnosti zemí s největšími zásobami ropy na světě.