Jak v Rusku, tak v Americe

ver. 10.2.2026  

Je známo, že světový vývoj dvacátého století měl ledacos společného - na Východě, jako i na Západě.

Například oslava tovární práce na nástěnných obrazech - jak pracovny soudruhů generálních ředitelů, tak podobně u nejvyšších manažerů v zámoří.

Převaha armádních zájmů si vynucovala zbrojení v USA, podobně jako nátlak armády napomáhal sovětské invazi 1968.

Zde vkládám několik úryvků obyčejných životů, které připomínají podobně. Snad jen velmoc s tvrdým utiskováním by dokázala omezit vnitřní zločinnost.

Citovanými zdroji jsou dvě knihy, viz konec příspěvku [ RU ] [ USA ].

 NAŠE ÚZEMÍ, RF

V zimě na ulici se s rukama v kapsách choulíme do černých kožených bund. Po chvíli se ke mně přimáčkne Ljoša, ať si dávám pozor. Přilepila se na nás cizí skupinka. Nechápu, o co jde. 

„Jdeme přes cizí území. Je nás pět, to už někdo může brát jako provokaci,“ vysvětluje. Když chce jít víc chlapů najednou přes cizí rajón, měli by se podle Ljoši napřed dovolit. Což jsme neudělali. Teď z toho můžeme mít malér. Sice nechápu, proč bychom měli něco podobného řešit, ale cítím stoupající napětí. Kráčíme dál tmou, jen jednou za čas přerušenou kuželem slabého žlutého světla z pouliční lampy.

„Neotáčejte se! Prostě jdeme a neprovokujeme,“ ujme se Alexej velení. Podívám se na stranu a na kraji zorného pole vidím, že jich je o něco víc než nás. Hlavou se mi honí, jestli nás někdo vážně umlátí u garáží ve Vladimiru. Všichni zmlkli a nervozita stoupá, zatím ale držíme klidný krok. Když se na nás rozběhnou, rozběhneme se taky. Nebo začne bitka? 

Blížíme se k osvětlenému šestiproudému Okťabrskému prospektu. Rychle ho přeběhneme a ocitneme se u Bílého domu, velké kvádrové budovy sloužící jako sídlo Vladimirských úřadů. Což znamená, že někde poblíž bude ostraha. 

„Tady už jsme v bezpečí. Tou silnicí končí jejich území,“ vysvětlí mi Jegor. Snad nás chtěli jen mít pod kontrolou a vyprovodit nás z rajónu. Buší mi srdce. Všichni si zapalujeme. ' 

„Mohlo to být docela těsné,“ komentuje Pavel. Domů se prý radši vrátí po hlavní. 

„To v Evropě nemáte, co?“ zeptá se Alexej s úlevným úsměvem. 

„Možná někde máme,“ odpovím, „ale já jsem to ještě nezažil.“ 

„Tady musíš být pořád ve střehu. Dívat se kolem; Nebezpečí může čekat kdekoli,“ poplácá mě po rameni. s. 61

 NAŠE ÚZEMÍ, USA

V té době jsme my z Bronxu chodili charakteristickým způsobem, kterému jsme říkali bopování. Mladý muž svým „bopováním“ oznamoval světu, že je tvrďák z ulice, připravený bojovat, pokud bude vyzván. Při bopování jste lehce napadali na jednu nohu, široce máchali rukama, natáhli jste a vypjali prsty a hlavu lehce naklonili na stranu.

Když jsme vstoupili na nepřátelské území, často jsme s bopováním přestali, abychom nevyprovokovali zbytečnou srážku. Ale s mým K 55 v kapse jsem bopoval přímo skrz skupiny kluků, jejichž vyzývavé pohledy zpochybňovaly mé právo procházet jejich blokem. Nůž byl můj cestovní pas. Když jsem se ke skupině blížil, má ruka sklouzla do pravé kapsy a zachytila jej tak, aby mohl být v mžiku otevřen, a pak jsem se zadíval přímo vpřed sebe a čekal na výzvu. Mé pohyby neušly těm, kteří mě sledovali. Většina uličních rváčů — praváků — měla svůj nůž v pravé přední kapse kalhot. Když jste zpozorovali cizince, který strká pravou ruku do kapsy, zatímco se k vám blíží, byl to přímý důkaz, že je ozbrojen. Takové bylo lépe nechat na pokoji. A tak, navzdory výhrůžným pohledům, výzva přicházela zřídka. s. 86

~

Bydlela blízko Kelly Street, což byl od našeho území pořádný kus cesty. Mohl nás přepadnout kterýkoli z početných gangů, jejichž území jsme museli překročit. Bylo velkou ctí pro mladého chlapce mého věku, když ho starší kluk pozval na tak vážnou misi, jako byla tato. Z té cesty na nepřátelské území mě jímala hrůza. Ale co jsem mohl dělat? Byla to otázka „srdce“. 

Mike se mě zeptal, jestli mám s sebou svůj nůž, a já jsem mu odpověděl, že ano. Když mi dával instrukce, byl vážný. „Poslouchej. Až se dostanem na Kelly Street, bude tam na schodech vysedávat parta chlápků. Ignoruj je. Budem bopovat. Dívej se zpříma a drž ruku v kapse na noži. Dyž budou mít připomínky, nedělej si hlavu, chovej se, jako by tam vůbec nebyli. Až se dostanem ke schodům, budou si tě měřit vod hlavy k patě a nehnou se. Neříkej 's dovolením', jen mě sleduj. Projdu rovnou mezi nima. Dyby se něco semlelo, připrav se probojovat si cestu nahoru do bytu. Jestli si budou myslet, že se bojíš, tak seš v prdeli. Připravenej? Přikývl jsem, třebaže byla pravda, že jsem si nebyl jist, jsem-li připraven na něco takového.

Mike a já jsme bopovali přímo středem jedné z nejnebezpečnějších částí Jižního Bronxu. Ohromilo mě, kolik mladých mužů postávalo na rozích. Všichni se na nás dívali s podezřením. Někteří se pokoušeli nás zmrazit pohledem. Bylo jasné, že vědí, že jsme cizinci, a nelíbilo se jim, že bopujeme jejich blokem. Ale Mike vzbuzoval respekt v celém Bronxu. --- Když už jsme byli hluboko v nepřátelském území, uzavřela nám cestu skupina mladíků. Neudělali to úmyslně, jen postávali na chodníku a roztahovali se z jednoho konce na druhý. Bylo zřejmé, že Mike probopuje přímo mezi nimi, že je nehodlá obcházet. --- Měl jsem na sobě své šaty „z ulice“ a vypadal jsem jako mladý gangster — klobouk na stranu, zvednutý límec saka, sluneční brýle, cigareta v koutku úst. --- s. 171 – s. 172

~

Na základní škole číslo 99 jsem se naučil cenit si toho, co pro mne starší kluci to léto dělali. Věděli, že Union Avenue je pro nás opravdovým rájem. Třebaže jsme se rvali, nadávali si a i jinak si vzájemně ubližovali, v podstatě jsme žili v relativní jistotě. Jakmile jste jednou vykročili z bloku, byli jste na nepřátelském území. To, jestli jste se mohli pohybovat, aniž byste byli napadeni, mělo často co dělat s vaší pověstí v bloku, ve kterém jste žili. Děti z Union Avenue byly považovány za drsné, vědělo se o nás, že se budeme bránit a této reputace se dalo využít v náš prospěch. s. 43

~

Chce to léta příprav, abyste byli ochotni spáchat vraždu; ochotni zabít nebo zemřít kvůli rohu ulice, barvě pleti či kožené bundě. V Americe je hodně dětí trénováno, aby brzy zabíjelo, a co je ještě horší, aby zemřelo pro něco, co se vnějšímu pozorovateli může zdát jako naprosto triviální. Nepsané zákony na ulicích našich slumů byly vždycky tvrdé, studené a neúprosné, ale s přílivem stovek tisíc ručních palných zbraní se mezi mladistvými objevil nový typ pistolníků. Spousta dnešních mladých lidí je o hodně nebezpečnější, než kdy byli Jessie James nebo Billy Kid. s. 49

~

Někde to začne fyzickým konfliktem, jinde těžkou verbální urážkou nebo křivým pohledem a na některých místech můžete být zastřeleni prostě jen proto, že tam jste.  s. 82

Zřejmě je to návrat ke kmenovému životu, žádné narušitele! 

Státní hranice se nyní méně vztahují k volnému pohybu, o něco víc k platným zákonům v sousedních zemích EU.

KOPAT DO HLAVY, RF

O chvíli později vyrazíme nočním Vladimirem na autobus. Procházíme kolem Parku kultury, za kterým mezi stromy prosvítá Dmitrijevský chrám. Na Velké Moskevské ulici si všimnu, že se kousek od nás perou tři chlapi v teplákovkách. „Nevšímej si jich, prostě se tu mlátí gopnici,“ vysvětluje Ira. Gopnici jsou něco mezi subkulturou a nízkou sociální vrstvou. Název původně vznikl ze zkratky pro státní ubytovny proletariátu, kolem kterých se shromažďovala množství těžkých sociálních případů. 

Chvíli tu scénu sleduju — jeden se drží opodál, druhý shodí třetího na zem a s ne úplně stabilním rozběhem mu skočí nejdřív na hruď a pak na hlavu, dupe mu po ní a chlapík dole se ji zoufale snaží krýt. Říkám, že bychom asi měli něco udělat, ale Ira se mě snaží táhnout pryč. Celé to vypadá nereálně.

Vtom se zpoza rohu vynoří stará paní a začne na chlapy řvát, ať toho okamžitě nechají. Útočník se trochu potácivě vzdálí, druhý muž se zvedne ze země a rukou zkouší, jestli mu z hlavy neteče krev. Paní pomalu projde kolem nás a zmizí za další roh. Útočník zatím přijde k nám.

„Ale co to tady máme,“ měří si mě. „Prosím tě, co posloucháš za muziku,“ zeptá se a kouká do země. Není mi příjemně, ale snažím se v klidu odpovědět, že mám rád rock.

„Aha,“ řekne muž, strčí do mě a podkopne mi nohy.

Najednou ležím na zemi a chlápek mě kope do boku.

„Tak rock říkáš, jo? To není naše hudba,“ prohlásí nepřítomně. 

Ira na něj křičí, ať toho okamžitě nechá, že jsem cizinec a bude mít problémy. Kopne do mě ještě jednou. Vtom k němu zpovzdálí přijde druhý a tahá ho pryč. Zvednu se jako opařený, z překvapení jsem se nedokázal nijak bránit. Chlap, který situaci usměrňuje, se omluví. s. 65

KOPAT DO HLAVY, USA

Té noci se konal můj maturitní ples, bylo kolem deváté hodiny a já jsem právě opouštěl náš dům na Union Avenue. Šel jsem společně se dvěma svými spolužačkami. 

Když jsme vyšli z domu, přes ulici jsme spatřili ležícího muže, jenž volal o pomoc. Jiný muž, který stál nad ním, jej znovu a znovu surově kopal do hlavy. Dívky, které žily v lepší části Bronxu, chtěly utíkat a volat o pomoc, prostě něco udělat. Vzpomínám si, že jsem jim řekl: „Tohle je Union Avenue, sem žádný policajti nepřijdou. Když se do toho zapletem, skončí to tak, že já se budu prát s tím chlapem a Mike a kluci mi přijdou na pomoc a nakonec ho budem kopat stejně, jako on kope toho druhýho. Zapomeňte na to. Tady to prostě tak chodí. Jdem." A tak jsme odcházeli a tvářili se, že je všechno 0. K., ale bylo to těžké, neboť jsme stále slyšeli volání toho muže a v uších nám vyzváněly údery bot. Pamatuji si, jak jsem později v noci přemýšlel o tom, že musím z Union Avenue vypadnout. Tady nikomu nezáleželo na tom, co se ti stane. Mohl jsi být zabit na ulici a lidé by tvé tělo jednoduše bez povšimnutí překročili. Cítil jsem se opuštěný celým světem, zanechán jenom sám sobě. s. 158

Výchova je rozhodující, chybující potřebují víc soucitu a méně trestů – sdělují duchovní přístupy. Bývá potřebné rozvíjet dobré vztahy u mladistvých také v nápravném zařízení.

ŽENY V POTÍŽÍCH, RF

Podívám se na parket, na který několik tanečnic vytáhlo od stolu zaskočeného hosta, kterému teď rozepínají košili. Dopiju zbytek vodky. Jedna z dívek přiskočí na bar k Simonovi a vtáhne ho taky do kola. ---

„Jdeme si zapálit?“ navrhnu a opatrně se protáhneme kolem čím dál dravějších dívek. ---

„Představ si, že se v Rusku narodí deset holek a deset kluků,“ upře na mě trochu ovíněný pohled. „Tři z těch kluků budou chlastat a nebudou k ničemu. Dva tě budou mlátit. Jednoho ušikanují v armádě a jeden spáchá sebevraždu, protože se zadluží kvůli podnikání a někdo mu ho sebere. Tak ti na deset přijatelných holek zbývají tři kluci, Tady musíš bojovat.“ s. 32

ŽENY V POTÍŽÍCH, USA

Byly mi asi tak čtyři roky, když jsem si poprvé uvědomil existenci násilí. Žili jsme v Bronxu na Cauldwell Avenue. Moje matka, tři bratři a já v malém bytě. Po nepatrnou část tohoto raného údobí mého života tu byl i můj otec, ale jeho přítomnost nebyla pro naši rodinu důležitá. S matkou už se pomalu rozcházeli. Jeho pití se stávalo nepřijatelné a jeho finanční podpora byla přinejmenším sporadická, neboť nebyl schopen udržet si práci. Obrazy z tohoto období mého života se mi dnes zdají pochmurné a mé vzpomínky na otce jsou neutrální. Vlastně ani příliš otcem nebyl. Dokonce už jako velmi malé dítě jsem věděl, že naše přežití závisí na matce. Tenkrát mě to nijak netrápilo. Později měla mít ona křehkost naší schopnosti přežít na mě a mé bratry hluboký vliv, ale byly mi čtyři a svět se zdál být v pořádku.

Někdy v tom samém roce se otec s matkou rozešli. Opustil nás, čtyři chlapce, a žádné výživné, nic. V následujících patnácti letech jsme jej čas od času navštívili. Vzal práci vrchního hlídače na stavbě v Harlemu a utápěl se v alkoholu. Později se znovu oženil. Jeho odchodu jsme si sotva všimli. Když jsme jej navštívili, tak obvykle proto, abychom viděli, jak po těch pár letech vypadá. Ať už byl jeho odchod pro matku, která musela sama vychovávat čtyři chlapce, jakkoli stresový a svízelný, nedávala nám to znát. Mysleli jsme si, že je všechno tak, jak to má být. s. 13

Ta poslední věta připomíná bludný kruh; kluci se mohou v dospělosti chovat, jak v útlém věku sledovali.

U nás máme problémy – střídavá péče o dítě po rozvodu? Předškolákovi málo vhodné - kdežto spravedlivé pro rodiče.

Otec na mateřské, s nejmenším dítětem? Jenže předtím dítě napojené tělesně na matku, po tři čtvrtě roku. Muž mívá víc požadavků na výkon, což ve srovnání s ženským přístupem upozorňuje na základní rozdíly. Mužský přístup bývá důležitější až později.

Knižní úryvky přibližovaly, jak to může chodit ve světě. Kniha k ruskému životu byla napsaná z pohledu české politiky.

Autobiografii napsal americký černoch, který vystudoval a celý svůj život prakticky řeší problémy mládeže ghet. Připomínal, jak v 60. a 70. letech rozhodovala o nadřaženosti a podřízenosti výrostků fyzická síla, odvaha, rvavost, výjimečně i útočný nůž. Kdežto od roku 1983 se zbrojní průmysl zaměřil s prodejem i na mládež. Začala rozhodovat pistole a úmrtnost podstatně vzrostla.

Zdroje:

[1] RF: Všechny cesty vedou k válce. Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra 2011-2022 – Vojtěch Boháč. Nakl. Cpress, Brno 2022

[2] USA: Pěst – Pálka – nůž – Pistole. Osobní historie násilí v Americe – Geoffrey Canada.  Nakl. MAŤA, Praha 1997

 —  blog —