Osobní historie násilí v Americe – Geoffrey Canada

Vkládám zajímavější části z americké životopisné knihy, autor – Geoffrey Canada [1]. Něco málo úryvků jsem použil už v „Jak v Rusku, tak v Americe“.

Byly mi asi tak čtyři roky, když jsem si poprvé uvědomil existenci násilí. Žili jsme v Bronxu na Cauldwell Avenue. Moje matka, tři bratři a já v malém bytě. Po nepatrnou část tohoto raného údobí mého života tu byl i můj otec, ale jeho přítomnost nebyla pro naši rodinu důležitá. S matkou už se pomalu rozcházeli. Jeho pití se stávalo nepřijatelné a jeho finanční podpora byla přinejmenším sporadické, neboť nebyl schopen udržet si práci. Obrazy z tohoto období mého života se mi dnes zdají pochmurné a mé vzpomínky na otce jsou neutrální. Vlastně ani příliš otcem nebyl. Dokonce už jako velmi malé dítě jsem věděl, že naše přežití závisí na matce. Tenkrát mě to nijak netrápilo. Později měla mít ona křehkost naší schopnosti přežít na mě a mé bratry hluboký vliv, ale byly mi čtyři a svět se zdál být v pořádku.

Někdy v tom samém roce se otec s matkou rozešli. Opustil nás, čtyři chlapce, a žádné výživné, nic. V následujících patnácti letech jsme jej čas od času navštívili. Vzal práci vrchního hlídače na stavbě v Harlemu a utápěl se v alkoholu. Později se znovu oženil. Jeho odchodu jsme si sotva všimli. Když jsme jej navštívili, tak obvykle proto, abychom viděli, jak po těch pár letech vypadá. Ať už byl jeho odchod pro matku, která musela sama vychovávat čtyři chlapce, jakkoli stresový a svízelný, nedávala nám to znát (s. 13). Mysleli jsme si, že je všechno tak, jak má být.

CHLAPCI ZÍSKÁVALI NÁZOR NA FUNGOVÁNÍ RODINY.

ŽIVOT BEZ OTCE VYŽADUJE OD MATKY MIMOŘÁDNÉ ÚSILÍ, UŽIVIT DĚTI. NAŠTĚSTÍ - JENŽE - POMÁHÁ STÁTNÍ PODPORA. PAK SI NA NI LIDÉ ZVYKNOU A O TO SNADNĚJI MUŽ OPOUŠTÍ RODINU. PŘÍPADNĚ PARTNEŘI PŘEDSTÍRAJÍ, ŽE JE MATKA OSAMĚLÁ.

Ale byli jsme malé, ještě nevinné děti. Dole pod naším blokem bylo hřiště. Nebylo daleko a nemuseli jsme ani přecházet silnici. Nebyl mezi námi velký věkový rozdíl. Mému nejstaršímu bratru Danielovi bylo šest let, pak byl John, tomu bylo pět, mně byly čtyři a nejmladšímu Reubenovi dva roky. Reuben ani já jsme na to hřiště sami nesměli, byli jsme příliš malí. Ale čas od času si tam chodili hrát moji starší bratři.

Pamatuji se, jak jednou odpoledne přišli domů, právě se vraceli z hřiště. Vyzařovalo z nich napětí. Matka si toho okamžitě všimla a zeptala se: „Kde je ]ohnova bunda?“

Můj bratr John odpověděl: „To ten kluk…, ten kluk mi ji vzal.“ Všichni jsme si mysleli, že tím to končí. Matka by měla jít a dostat tu bundu zpátky. Ale vyptávání pokračovalo. „Co tím chceš říct, že ji vzal?“

„Jezdil sem po skluzavce, a tak sem si tu bundu svliknul a položil ji na lavičku, no a ten kluk si ji chtěl vzít. Řek sem, že je to moje bunda, a von řek, že si ji bere. A vzal si ji. Tak já sem si ji chtěl vzít zpátky a von do mě strčil a řek, že mě zmlátí.“

Johnovo vysvětlení mi připadalo jasné a přesvědčivé, případ byl uzavřen. Ohromilo mě, když se matka obrátila na mého nejstaršího bratra Daniela a řekla: „A cos udělal ty, když ten kluk sebral tvýmu bratrovi bundu?"

Daniel byl v šoku. Co on s tím měl společného? Všichni jsme vycítili ostrost v matčině hlase. Daniel byl z čehosi obviňován a žádný z nás nevěděl proč.

Daniel odpověděl: „Sem neudělal nic. Řek sem Johnymu, aby si tu bundu nesvlíkal. Řek sem mu to.“

Moje matka vybuchla. „Ty si dovolil, aby někdo sebral bundu tvýho bratra, a nic si neudělal? Je to tvůj mladší bratr. Nemůžete lidem dovolovat, aby vám prostě brali vaše věci. Dobře víte, že na jinou bundu nemám peníze. Tohle ať se víckrát nestane. Teď se tam vrať a dones bundu svýho bratra zpátky.“ (s. 14)

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Nemohl jsem tomu uvěřit. O čem to ta máma mluví, jdi tam a dones ji?

Dan a John byli stejně velcí. Jestli ten kluk může zmlátit Johna, no, tak to rozhodně zmlátí i Dana. Mezi sebou jsme zápasili neustále a příležitostně jsme ve zlosti jeden druhého i udeřili, ale žádný z nás se neuměl bít. Když došlo na rvačku, byli jsme všichni stejně nezkušení. Takže mi to nedávalo žádný smysl. Protestoval bych, kdyby ovšem matka neměla v očích takový výraz. Dokonce i jako čtyřletý jsem chápal, že tohle není fér. Ale také jsem znal tenhle pohled matčiných očí, vyznačující hranici, která by neměla být překročena.

Můj bratr Daniel byl stále ještě šokován. Myslel si to samé co já. Zkusil protestovat. „Ale mami, já toho kluka nemůžu zmlátit. To není moje bunda. Nemůžu ji dostat. Nemůžu!“

Matka mu dala ultimátum. „Teď půjdeš a dostaneš tu bundu svýho bratra zpátky, protože jestli se vrátíš bez ní, tak tě ztřískám desetkrát víc, než by to kdy dokázal ten malej zloděj. A ty, Johna, jdi s ním. Radím vám, abyste tu bundu prostě přinesli.“

Spustil se pláč. John i Dan naříkali. Matka je poslala ven. Dan měl ve tváři výraz, který jsem u něj spatřil už dříve. Pod jeho slzami se objevila krutá odhodlanost. Poprvé v životě jsem nezatoužil jít se svými bratry do parku.

Čekal jsem deset dlouhých minut a pak - k mému kvapení - vtrhli John a Danem vítězně do bytu. Dan svíral Johnovu bundu.

Matka nás všechny shromáždila a řekla nám, že musíme držet při sobě. Nesmíme dát lidem najevo, že se bojíme. Donutila Dana jít pro tu bundu proto, aby nám ukázala, že nedopustí, aby se z nás staly oběti. Příliš mě to nepřesvědčilo. Ale bylo mi jasné, že jsem propásl něco důležitého, když jsem nešel s Danem a Johnem. Když Dan opouštěl dům, bál se. Všichni jsme se báli. --- (s. 15)

NESMLOUVAVÁ MATEŘSKÁ VÝCHOVA SE UPLATŇUJE UŽ OD MALIČKA - PRÁVĚ V NEJTVRDŠÍM PROSTŘEDÍ. TAM BY OTCŮV CHYBĚJÍCÍ VLIV BYL HODNĚ NA ŠKODU.

MOJE VLASTNÍ VZPOMÍNKA Z 9 LET. SESTŘIČKA PŘIŠLA ZE DVORA - „JE TAM ZLÝ KLUK A OTRAVUJE NÁS.“ MATKA: „BĚŽ TAM, A DONES HRAČKY DOMŮ.“ „TAM JÁ NEJDU, JE TAM TEN ZLÝ KLUK.“ „TO BYCH SE NA TO PODÍVALA, PŮJDEŠ TAM.“ ŠEL JSEM, ZLÝ KLUK SE DÍVAL, VZAL JSEM HRAČKY A V POŘÁDKU SE VRÁTIL. JINAK JE ZNÁMO - MÁ-LI NEBOJÁCNÝ OTEC OPATRNÉHO POTOMKA, NEMÁ NA NĚHO NALÉHAT; MÁ HO CHRÁNIT. KLUK DOSPĚJE VE VYROVNANÉHO, MÍRNÉHO MUŽE.

Z Davida a mne se stali dobří přátelé. Rvačka dopadla nerozhodně a nemuseli jsme si dělat starosti s tím, že by nás starší kluci donutili znovu bojovat. Pravidlo říkalo, že pokud jsi s někým bojoval a měl na to svědky, nemusel jsi s ním už bojovat, i kdyby ti to starší kluci nařídili. Bylo to důležité, protože každý, doopravdy každý musel dokázat, že může zmlátit jiné kluky svého věku. Když šlo o násilí, vládla na Union Avenue — jako ve většině ostatních sousedství v centru města — jasná hierarchie uvnitř skupin i mezi nimi. Občas docházelo k určitým změnám, jak kluci vyhrávali nebo prohrávali, ale většinou zůstávali na špičce ti samí. Noví přistěhovalci v bloku se do této hierarchie museli umístit. Pokud neměli důkazy a nikoho, kdo by prokázal jejich schopnosti, museli bojovat s různými lidmi v bloku, dokud nebylo zjištěno, kam přesně náleží. Ten, kdo odmítl bojovat, byl odsunut na samé dno. Pokud někdo prohrál, jeho status zůstával nejasný až do další výhry. Pak byl umístěn někam mezi osobu, které podlehl, a osobu, kterou porazil.

Tento systém byl důležitý, protože řešil problémy, jež vznikaly kolem her, holek či peněz, a zároveň v bloku udržoval pořádek a disciplínu. Třebaže jsme nebyli gangem, nepsané zákony hovořily jasně a pokud jste tato pravidla porušili, mělo to jasné důsledky. Hierarchie také snižovala násilí, protože poskytovala klukům způsob, jak se boji vyhnout — pokud všichni věděli, že nad někým nemůžete vyhrát, a vy jste ucouvli, většinou to nic neznamenalo.

Můj „boj“ s Davidem mě umístil na špici hierarchie dětí z chodníku. Až do konce léta jsem nemusel s nikým bojovat. O fungování Union Avenue jsem se toho naučil tolik, že jsem usoudil, že brzy budu znát všechno potřebné, abych v bloku obstál. (s. 34)

NEPSANÁ PRAVIDLA UDRŽOVALA POŘÁDEK. LÉPE NEŽ PSANÉ ZÁKONY? PENÍZE NEROZHODOVALY.

V Bostonu jsem začal učit hned po promoci, v roce 1975. Škola Roberta Whitea byla soukromou denní školou pro „citově narušené adolescenty“. Ve skutečnosti to pro teenagery z bostonských slumů byla poslední zastávka před vězením nebo uzavřeným oddělením psychiatrie. Byli to bílí studenti z činžáků v Charlestownu, Východního Bostonu, Jižního Bostonu a Dorchesteru. V Bostonu se v té době rozjížděl pokus o odstranění rasové segregace ve školách a začínalo se schylovat k období násilných střetů mezi černými a bílými.

Většina studentů, které jsem učil, nikdy předtím neměla černého učitele a rasismus v nich byl hluboce zakořeněn. Pro mne byla škola Roberta Whitea tou nejzvláštnější zkušeností. Vyrůstal jsem v době, kdy studenti docházeli do školy v místě bydliště, a prvních dvanáct let školy  jsem strávil ve třídách, v nichž 95 % tvořily menšiny. (s. 35)

ČEŠTÍ IMIGRANTI VZPOMÍNALI, ŽE PŘEDEPSANÉ PROMÍCHÁNÍ RAS V ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH PODSTATNĚ ZMĚNILO ŽIVOT. JAKOBY SE DOSTALI DO JINÉHO STÁTU.

„Poslouchejte, také jsem měl svého času pár rvaček. Někdy to člověk prostě musí udělat. Ale tohle je blbost. Vy dva se pokoušíte servat už týdny, jenže pořád se o to snažíte ve škole. Začínám si myslet, že se nechcete porvat doopravdy. Že počítáte s tím, že vám to zarazíme!“

Oba začali mluvit najednou, pokoušejíce se mě přesvědčit, jak zoufale se potřebují poprat. Přerušil jsem je.

„Ale, ale, hoši. Já vám s tím pomohu. Přímo přes ulici je staveniště a v plotě je díra. Když půjdete tam, nikdo vás neuvidí. Pojďte sem. Ukážu vám to.“

Oba přistoupili k oknu, aby se podívali na opuštěnou parcelu přes ulici. Pochopili, že to nabralo špatný směr. Už si nebyli tak jisti, že blafuji.

Pokračoval jsem. „Takže, důležité je, aby se tam dostal nejdřív jen jeden z vás. Nedívejte se kolem a nedělejte nic podezřelého, jen prolezte tou dírou v plotě. Ten druhý udělá to samé asi o dvě minuty později. Takhle nikdo nezavolá policii a vy budete mít na všechno dost času. Dobrá, do toho. Vlezte tam a můžete se mlátit, kopat, kousat, rvát, prdět a řvát a nikdo vás nebude vyrušovat. Páni, chtěl bych tam být. Vím, že to bude skvělé! Potom se můžete vrátit do školy nebo si na zbytek dne vzít volno, pokud chcete. 0. K., můžete jít.“ Vstal jsem.

Kluci zůstali sedět. Byli v šoku. Věděli, že to myslím vážně. Nikdy neuvažovali o tom, jak by rvačka skončila, kdyby je nikdo nezastavil. Neznělo to hezky. A tak tam jen tak seděli.

Nečekaně jsem se k nim obrátil. „Nechce se vám, co? No, tady to máte. Berte, nebo nechte být. Už žádné rvačky ve škole. Až se příště budete chtít prát, víte kam jít. Jen na sebe mrkněte, řekněte 'jdem na to', vyjděte ze školy a pusťte se do toho. A teď běžte buďto do třídy, anebo na to staveniště.“

Samozřejmě že se vrátili do třídy. Velmi brzy jsem se v životě naučil, že jen málo lidí stojí o opravdový boj. Bolí to. Tihle dva chtěli všechnu slávu, ale bez bolesti a obětí. (s. 40)

Pche! V jižním Bronxu by nevydrželi ani týden. Tam si dřív nebo později musel na bolest zvyknout každý.

Můj zásah toho dne ve škole Roberta Whitea se nezakládal na rychlém odhadu. Pozoroval jsem své studenty a všiml jsem si, že se v mnohém podobají dětem, se kterými jsem vyrůstal v Bronxu, dětem, jako jsem byl já. Násilí je vlastnost získaná; naučil jsem se to za svého nejranějšího vzdělávání na ulici. (s. 41)

Jako dospělý jsem často slýchal debaty o tom, je-li násilí lidem vrozeno, nebo zda jde o naučené chování. V žádném případě neberu teorii, že lidé mají k násilí určitou genetickou predispozici. Vím, že tomu tak není. Jasně se pamatuji na to období svého života, kdy jsem o násilí neměl ani ponětí, a také jak těžké pro mě později bylo se mu naučit. Moje prvotní víra v to, že násilí je vlastnost získaná, zesílila během let, která jsem strávil poradenstvím a vyučováním dětí a adolescentů v chudinských čtvrtích Bostonu a New Yorku. 

SKLON K NÁSILÍ BÝVÁ PŘEVZATÝ OD RODIČE, OD OKOLÍ. JENŽE JSOU I ZKUŠENOSTI, KDY SEBELEPŠÍ VÝCHOVA OSVOJENÉHO KLUKA JEJ NEZBAVÍ JEHO NÁSILNÝCH SKLONŮ.

MATERIALISMUS DALŠÍ SOUVISLOSTI NEPROHLÉDNE.

NAPŘÍKLAD BRZKÁ POPRAVA KRUTÉHO VRAHA ZNAČÍ, ŽE SE DO PŘÍŠTÍHO ŽIVOTA VRÁTÍ NEZMĚNĚNÝ, NEPOUČENÝ, S TÝMŽ ÚKOLEM POUČIT SE O NESPRÁVNOSTI NEJHORŠÍHO NÁSILÍ. NÝBRŽ V TĚŽKÝCH VĚZEŇSKÝCH PODMÍNKÁCH MŮŽE DLOUHOU DOBU PŘEMÝŠLET O MINULOSTI.

VE VĚZENÍCH BÝVÁ MALÝ PODÍL 60-LETÝCH MUŽŮ - OPROTI TĚM MLADÝM. KLESÁ VLIV PUDŮ NA LIDSKÉ JEDNÁNÍ, ZBÝVÁ ZAMÝŠLENÍ SE.

NAPROTI TOMU VÝCHOVA V SOVĚTSKÉM SVAZU: DUBČEKŮV STARŠÍ BRATR VE RVAČCE ZRANIL JINÉHO. PANÍ DUBČEKOVÁ SE SYNEM SE OKAMŽITĚ VRÁTILA DO ČESKOSLOVENSKA. SOVĚTSKÝ SVAZ TOTIŽ PŘÍSNĚ TRESTAL DĚTSKÁ NÁSILÍ, BRATR BY BYL ODŇATÝ Z RODINY A MUSEL BY NA VÝCHOVU DO DĚTSKÉHO DOMOVA.

V Americe jsou školy nebezpečným místem. Podle studie Center pro sledování nemocí z roku 1991 asi tak jeden z pětadvaceti středoškoláků nosí pistoli. Pak jsou tady stovky tisíc dalších, kteří nosí do školy jiné zbraně. Chudým městským dětem školy často slouží jako gladiátorské arény. Zastrašování, výhrůžky a bleskové rvačky jsou ve třídách, chodbách, jídelnách a dvorech běžné. Většina dětí rychle pochopí, že učitel nebo ředitel může poskytnout pocit bezpečí, pokud stojí právě před vámi, ale že doopravdy je ve škole ochrání jen jejich pěsti nebo přátelé.

Po nárůstu střelby v newyorských školách tam byly naistalovány detektory kovů. Tento program byl vytvořen v roce 1988 a byl zaveden na šestnácti středních školách, ve kterých bylo zabaveno nejvíce zbraní. Školní bezpečnostní hlídky prováděly neohlášené prohlídky s pomocí ručních detektorů kovů. Program stál každou školu tři sta tisíc dolarů a do roku 1993 počet škol, které používaly detektory, vzrostl na jednačtyřicet. (Čísla zde uvedená jsou z Connections, bulletinu vydávaného Národní sítí pro prevenci násilí. Číslo 1 - jaro/léto 1993.)

Je mi jasné, že detektory kovů mohou snížit počet pistolí ve školách, ale nemají doopravdy vliv na pocit bezpečí u dětí. Dětem prostě došlo, že: „Chceš-li někoho zastřelit, pak tedy ne ve škole. Musíš to udělat při příchodu nebo odchodu ze školy, ale ne v budově.“ (s. 42)

To je jeden z hlavních problémů ve spoustě našich škol. Děti pochopily, že dospělí, kteří řídí školy, nemají moc, aby je ochránili. Školy se příliš často stávají místem, kde se děti učí o neschopnosti dospělých zachovat si autoritu, když dojde k násilí.

Státní základní škola č. 99 se podobala většině základních škol v chudých částech New Yorku. Navštěvovali ji převážně černoši, další velkou skupinu tvořili Latinoameričané a pak pár bělochů, jejichž rodičům se nepodařilo uprchnout z hroutících se činžáků Jižního Bronxu. Tady pokračovalo mé vzdělávání se v přežití. Na Union Avenue jsem začal chápat, jak násilí funguje. Věřil jsem, že můj blok je ze všech bloků v Bronxu ten nejdrsnější. Co jsem nepochopil, bylo, že Union Avenue se příliš nelišila od dalších asi dvaceti bloků, ze kterých docházely děti do základní školy č. 99. A těchto dvacet bloků se zase příliš nelišilo od těch ostatních v Jižním Bronxu. V každém bloku bojovaly děti o status, o prestiž, o uznání. A pak byly všechny tyto děti spolu nacpány do škol. Stará hierarchie z tvého vlastního bloku neznamenala naprosto nic v kontaktu s dětmi z jiných bloků. Rvačky byly nevyhnutelné a často brutální.

Na základní škole č. 99 jsem se naučil cenit si toho, co pro mne starší kluci to léto dělali. Věděli, že Union Avenue je pro nás opravdovým rájem. Třebaže jsme se rvali, nadávali si a i jinak si vzájemně ubližovali, v podstatě jsme žili v relativní jistotě. Jakmile jste jednou vykročili z bloku, byli jste na nepřátelském území. To jestli jste se mohli pohybovat, aniž byste byli napadeni, mělo často co dělat s vaší pověstí v bloku, ve kterém jste žili. Děti z Union Avenue byly považovány za drsné, vědělo se o nás, že se budeme bránit a této reputace se dalo využít v náš prospěch. Bylo na starších klucích, aby nás „udělali drsnými“ tak, abychom se nestali oběťmi, až jednou opustíme blok.

Vyděsilo mě, když jsem zjistil, že si ve škole budu muset získat stejnou „reputaci“ jako v bloku. (s. 43)

Pamatuji, jak jsem se jednoho z nich zeptal, jestli Tyronne a Anthony, stálé legendy na ZŠ č. 99 „šéfujou“ i na nové škole. Bylo mi řečeno: „Čoveče, ty nešéfujou ani hovnu. Tam na střední je pár vopravdu drsnejch chlápků. Jen počkej a uvidíš.“

Byl jsem zároveň deprimován i vystrašen. Tvrdě jsem makal, abych si udělal jméno na č. 99, a teď mi říkali, že až se dostanu na střední, budu s tím muset začít znovu, ode dna. Myslel jsem si: „Když to může být ještě horší než tady, kde to potom končí!“ (s. 48)

PŘIPADÁ MI, ŽE VÝBORNÁ VÝUKA MŮŽE MÍT ŠEST ŽÁKŮ S JEDNÍM VYUČUJÍCÍM, KTERÝ BY VYUČOVAL DOKONCE VE SVÉM BYTĚ. V PRVNÍM STUPNI ZÁKLADNÍ ŠKOLY DÍVKY S UČITELKOU, CHLAPCI RADĚJI S UČITELEM. TAKÉ BY MOHLI RODIČE VYBÍRAT, KTERÉHO VYUČUJÍCÍHO BY CHTĚLI – ZDA POTOMEK PŮJDE VE STOPÁCH RODIČE – NAPŘÍKLAD CO NEJVYŠŠÍ VZDĚLÁNÍ, ANEBO ŘEMESLO SE ZLATÝM DNEM – JINAK ZAMĚŘENÉ VZTAHY. ROBOTIZACE SICE VYTLAČUJE LIDI Z PRÁCE, OVŠEM BOHATÁ SPOLEČNOST JIM NAJDE MÍSTA ZA PSACÍM STOLEM.

JENŽE, CO KDYBY SE PO LETECH UKÁZALY NEČEKANÉ NEVÝHODY CHYBĚJÍCÍ DĚTSKÉ SMEČKY….

Pravidla podobná těm, která řídila naše chování na Union Avenue a na základní škole č. 99, většinou existují v ghettech po celých Spojených státech i dnes. Jestli vás udivuje, jak může čtrnáctileté dítě střelit svého vrstevníka do hlavy nebo jak mohou kluci provádět „střelbu za jízdy" a pak se vrátit domů na večeři, pak vězte, že to není otázka dne, týdne nebo měsíce. Chce to léta příprav, abyste byli ochotni spáchat vraždu; ochotni zabít nebo zemřít kvůli rohu ulice, barvě pleti či kožené bundě. V Americe je hodně dětí trénováno, aby brzy zabíjelo, a co je ještě horší, aby zemřelo pro něco, co se vnějšímu pozorovateli může zdát jako naprosto triviální. Nepsané zákony na ulicích našich slumů byly vždycky tvrdé, studené a neúprosné, ale s přílivem stovek tisíc ručních palných zbraní se mezi mladistvými objevil nový typ pistolníků. Spousta dnešních mladých lidí je o hodně nebezpečnější, než kdy byli Jessie James nebo Billy Kid. Divoký Západ ve skutečnosti nikdy nebyl tak divoký jako některé čtvrti dnešního Chicaga, Los Angeles, New Yorku, Bostonu (atd., atd.). A co je stejně důležité, není tady žádný Wyatt Earp — žádná osoba nebo program dostatečně mocný na to, aby vstoupil do města a zavedl pořádek.

Jsou to střelné zbraně, které činí život v chudých částech dnešních měst tak nebezpečným. Lidé jsou ozbrojení a agresivní už dlouhou dobu, ale zbraní byla většinou láhev nebo nůž: exploze vražd, které jsme dnes svědky, se zakládá na desetiletích ignorování otázky násilí ve velkých městech. Všechny mně známé ukazatele naznačují, že se to ještě zhorší. (s. 49)

S obavami sleduji, jak se jeden za druhým objevují návrhy, jež by měly jednorázově vyřešit problém násilí mezi americkou mládeží. Výkup použitých zbraní, tvrdší rozsudky pro mládež přistiženou se zbraní, výcvikové tábory (boot camp — převýchovný tábor s polovojenským režimem, obvykle využívaný u mladých delikventů jako poslední šance před nepodmíněným trestem ve vězení), rychle působící konfliktní poradenství, detektory kovů ve školách — nápady neberou konce, ale složitost tématu násilí je ignorována a smrt si vybírá stále větší daň.

Potíž je i v tom, že se většina nynějších politiků vyhýbá problému dostupnosti zbraní. Mladí lidé ve velkoměstech vědí, že tady zuří válka; miliony z nich se náhodně nebo záměrně zapletly do jedné z mnoha malých bitev, jež vytvářejí válku na ulicích Ameriky. Většina z nich chce přežít, ale cenou, kterou za to musí zaplatit, je každodenní připravenost „bít nebo být zabit".

Zároveň s počtem zbraní dostupných mladým lidem roste i pravděpodobnost, že budou při konfrontaci usmrceni. Hodně z nich si spočítalo, že nejjistější způsob jak nebýt postřelen je střílet první. Pokud žijete ve válečné zóně, pak je logické mít zbraň na ochranu, zvláště když se dospělí, policie i rodiče zdají být neschopni vás ochránit.

Většina lidí, o kterých vím, že nosí zbraň, tak činí kvůli sebeobraně. Nechtějí se stát oběťmi a zdá se jim, že jediný způsob, jak mít v boji šanci, je vlastnit zbraň. Nepsané zákony, hovořící o tom, kdy máš střílet nebo za jakých podmínek může někdo jiný střílet na tebe, jsou nejasné. Někde to začne fyzickým konfliktem, jinde těžkou verbální urážkou nebo křivým pohledem a na některých místech můžete být zastřeleni prostě jen proto, že tam jste.

Zamyslete se nad tím. Jsou tady desítky tisíc dětí se zbraněmi, které se pokoušejí chránit své životy, ale neexistují žádná přesná pravidla, kterými by se mohly řídit. (s. 82) Není to jako na Divokém Západě, kde jste se postavili před svého soupeře a řekli: „Tas!“ V dnešní době na vás někdo zařve, zakleje a pak vás odpráskne a nebo vás prostě odpráskne rovnou.

Že nepsané zákony mizí, jsem pochopil, když jsem slyšel děti říkat: „Raději ve dvanácti k soudu než v šesti na hřbitov.“ Na ulici to má jasný význam: učiň preventivní opatření, střílej první, i když si nejseš jist, je-li tvůj život v té chvíli ohrožen. Máš větší šanci přežít, a jestli tě zatknou a odsoudí, aspoň budeš žít. Postup je následující: hlavně přežij, i za cenu, že budeš muset někoho zabít, a pak se postaráš o zbytek.

Spousta našich mladých lidí žije v krutých, zlých a násilných podmínkách. Reagují, jako jsem v jejich věku reagoval i já: se svými rodiči, učiteli či jinými dospělými o tom neustálém nebezpečí, v němž žijí, prostě nemluví. Cvičí se v přežití sami nebo hledají rady u svých vrstevníků, případně starších dětí.

Je pro mne těžké zapomenout na to, jak násilný může být dětský svět. Mám takovou malou připomínku, maličkost, která se stará o to, abych nezapomněl, jak nelehká rozhodnutí musí přijímat tolik našich dětí.

STÁT POKRAČUJE TĚMI POSTUPY, KTERÝMI VZNIKL – T.G.M.

Má matka má krásné prsty, dlouhé a štíhlé. Často jsem slýchával, že jsem zdědil její ruce. Vyprávěla mi, jakou výhodou pro ní byly, když se učila hrát na piano. Hledím-li na své prsty, jako bych viděl ruce své matky - až na jednu výjimku. Když se podívám na svůj pravý ukazovák, ne rovný jako ostatní, ale s posledním kloubem doprava, připomíná mi to Bronx a dřívější časy, ve kterých moje priority bývaly jednoduché a jasné: už se nikdy nestát obětí.

Nepociťuji v tom prstu opravdovou bolest, jen občas to v něm pomalu buší. Většina lidí si jej ani nevšimne a na dobírání přátel jsem si zvykl. (s. 83)

Svůj první K 55 jsem našel ve strouze. Zabrán do myšlenek jsem jednoho dne bloumal kolem se svěšenou hlavou a najednou byl tu. Pravděpodobně tam ležel nepovšimnut už týdny. Pamatuji se, že jsem byl stěží schopen jej otevřít, natolik byl zrezivělý a špinavý. Věděl jsem, že bych si nikdy nemohl dovolit K 55 koupit - stál čtyři dolary padesát, což pro mě znamenalo celé jmění, a tak jsem nemohl věřit svému štěstí. Uvědomil jsem si, že mi nůž přináší svobodu a pohyblivost. Pokud ho dám do pořádku a naučím se s ním zacházet, mohu jít beze strachu, kam se mi zachce.

Ten nůž byl mým velkým tajemstvím. Strávil jsem hodiny jeho čištěním a olejováním. Zanedlouho byl v dokonalém stavu. Začal jsem ho ostřit a brzy byl jako břitva. Byl víc než jen zbraň, stal se mým přítelem, tím samým přítelem, jakým byla pro vojáky z Vietnamu jejich M-16, jak jsem později slýchal.

V té době jsme my z Bronxu chodili charakteristickým způsobem, kterému jsme říkali bopování. Mladý muž svým „bopováním“ oznamoval světu, že je tvrďák z ulice, připravený bojovat, pokud bude vyzván. Při bopování jste lehce napadali na jednu nohu, široce máchali rukama, natáhli jste a vypjali prsty a hlavu lehce naklonili na stranu.

Když jsme vstoupili na nepřátelské území, často jsme s bopováním přestali, abychom nevyprovokovali zbytečnou srážku. Ale s mým K 55 v kapse jsem bopoval přímo skrz skupiny kluků, jejichž vyzývavé pohledy zpochybňovaly mé právo procházet jejich blokem. Nůž byl můj cestovní pas. Když jsem se ke skupině blížil, má ruka sklouzla do pravé kapsy a zachytila jej tak, aby mohl být v mžiku otevřen, a pak jsem se zadíval přímo vpřed sebe a čekal na výzvu. Mé pohyby neušly těm, kteří mě sledovali. Většina uličních rváčů — praváků — měla svůj nůž v pravé přední kapse kalhot. Když jste zpozorovali cizince, který strká pravou ruku do kapsy, zatímco se k vám blíží, byl to přímý důkaz, že je ozbrojen. Takové bylo lépe nechat na pokoji. A tak, navzdory výhrůžným pohledům, výzva přicházela zřídka. (s. 86)

Jenže, jak nůž používat, to jsem nevěděl. Začal jsem sledovat starší kluky, kteří čas od času vytáhli své nože a předváděli různé způsoby jak je otevřít a připravit k sebeobraně. Prvním problémem byla schopnost vytáhnout nůž z kapsy, otevřít a připravit k použití v co nejkratším čase. Protože většina z nás věděla, jak se bránit pěstmi, potřeba vytasit nůž při rvačce znamenala, že protivník má přesilu, anebo že na vás útočí podobnou zbraní. V obou případech často rozhodovaly o životě a smrti jen vteřiny.

Zkoušel jsem nůž otevírat několika způsoby. Rozhodl jsem se, že nejlépe bude vytáhnout ho z kapsy pravou rukou tak, aby prsty mé levé ruky mohly popadnout ten centimetr čepele, který vyčníval z rukojeti, otevřít nůž do tří čtvrtin a pak cuknutím pravého zápěstí otevírání dokončit. Nůž měl totiž pružinu, jež vracela čepel do rukojeti zpět, pokud byl otevřen méně než z poloviny. Jakmile jste jednou dosáhli značky, označující polovinu, už se nezavíral, a když byl otevřený úplně, čepel se zablokovala. Vtip byl v tom uvolnit levou ruku tak rychle, jak jen to šlo.

Strávil jsem hodiny snahou zdokonalit vytažení nože z kapsy a rychlé otevření. Začínal jsem opatrně: vytahoval jsem čepel daleko za bod v polovině, abych si byl jist, že se nezavře i s mými prsty, než švihnu levou rukou a dokončím otevírání pravou. Během měsíců jsem se zlepšoval a krátil svůj čas o desetiny vteřin. Nakonec, takřka po třech měsících cvičení, jsem byl tak dobrý, že jsem dokázal nůž otevřít jen o vlásek přes polovinu.

Těm, kteří by přihlíželi demonstraci mých schopností, by se mé ruce zdály být jen rozmazanou skvrnou. Zatímco by se jejich oči snažily zachytit mé pohyby, ozvalo by se rozpoznatelné cvaknutí, signalizující, že zbraň je otevřena a připravena k použití. (s. 87)

DÍTĚ TRÉNUJE ŠACHY, FOTBAL, ZPĚV, ATLETIKU – ANEBO POUŽITÍ NEJOSTŘEJŠÍ BODNÉ ZBRANĚ.

--- jen jsem podupával nohou, jako bych říkal: „Tak se ukaž.“ Mezitím jsem pozorně sledoval jeho obličej. Jeho zmatek byl zřejmý, pokoušel se rozhodnout, co má udělat. Věděl jsem, že se rozhodne mě udeřit, protože neudělat to by znamenalo ztratit veškerý respekt svých kluků.

Brzy jsem v jeho tváři spatřil odhodlání zaútočit. Myslel si, že prostě zvedne ruku a švihne mě anténou. Protože jsem nereagoval na jeho výhrůžky, byly teď jeho pohyby pomalé a odměřené. Když zvedl anténu, vrhl jsem se dopředu. Udeřil příliš pozdě a zasáhnul mě jen do zad. Popadl jsem ho a začali jsme se rvát o anténu. Vyprostil se a utíkal do bezpečí svého domu. Převrátil jsem popelnici a našel jsem, co jsem hledal, láhev od piva. Rozbil jsem ji o obrubník a měl jsem svou zbraň, hrdlo láhve s několika ostrými zuby, smrtícími jako nůž.

Běžel jsem za Royem s láhví v ruce. Naštěstí Roy věděl, že to myslím vážně. Chtěl jsem s ním bojovat až do konce. Nepsané zákony nařizovaly, že pokud na vás někdo vytáhne zbraň, musíte se pomstít. Pokud to neuděláte, každý si bude myslet, že má-li zbraň, může se na vás vytahovat. Vyrukovat se zbraní byla jedna z nejnebezpečnějších věcí, jakou jste mohli na Union Avenue udělat, protože jste nenechávali soupeři jinou volbu, než aby si sám našel zbraň a postavil se hrozbě. Strávil jsem větší část noci hledáním Roye a rozšiřováním zprávy, že „Geoff říká, že až Roye chytí, bude z něj mrtvola“.

V TOMHLE JSOU KLUCI V JEDNODUCHÉ SITUACI.

JINAK SVĚTOVÁ VELMOC. TA STÁLE USTUPUJE, PROTOŽE NECHCE JEN TAK ZAČÍT JADERNOU VÁLKU. VESMĚS NEVÍME, ŽE MYŠLENKY JSOU NÁM VKLÁDÁNY DO MOZKŮ – NĚKTEŘÍ TO VÍME? NĚKTEŘÍ BÝVAJÍ ŠTVANÍ DO VÁLEK A PAK VELMOC, KTERÁ NAROZDÍL OD JINÝCH ZAPLATILA ZA VÍTĚZSTVÍ VE 2. SVĚTOVÉ VÁLCE ŽIVOTY DESÍTEK MILIONŮ LIDÍ, DOSUD NEHODLÁ TU TŘETÍ SNADNO ZAČÍT. NECHCE.

BLACK IS BLACK - BLACK IS WHITE?

Díkybohu jsem Roye nikdy nechytil. Pravděpodobně vzkaz zaslechl a Union Avenue se pečlivě vyhýbal. Za několik týdnů byl incident zapomenut, ale lekce, kterou jsem se naučil, zapomenuta nebyla. (s. 170)

A nyní, o rok později, jsem stál proti Andrému, který se snažil zjistit, proč vypadám tak nebojácně. Billy, ten, se kterým se Wiliam toho dne popral, cítil, že Wiliam není schopen boje a chystal se na něj. Čelil jsem složité situaci. Zákony ulice nutily Andrého, aby podporoval Billyho, a protože jsme je práskli, měli plné právo trvat na odvetě. Ale všiml jsem si lehkého váhání v jeho pohledu. V hlavě se mi rozsvítilo: André si pamatuje. Pokud si André pamatuje, možná budeme zachráněni. 

Stalo se to asi před šesti měsíci. Mike měl nějaké problémy se svou holkou a její matka mu kategoricky zakázala ji navštěvovat. Děvče bylo v jiném stavu a on si v žádném případě nechtěl nechat vzít právo starat se o svou ženu a své budoucí dítě a bylo načase, aby se to ujasnilo. Mike mě požádal, abych šel s ním do dívčina bytu a vysvětlil mi, že to bude nebezpečná cesta. Bydlela blízko Kelly Street, což byl od našeho území pořádný kus cesty. Mohl nás přepadnout kterýkoli z početných gangů, jejichž území jsme museli překročit. Bylo velkou ctí pro mladého chlapce mého věku, když ho starší kluk pozval na tak vážnou misi, jako byla tato. Z té cesty na nepřátelské území mě jímala hrůza. Ale co jsem mohl dělat? Byla to otázka „srdce“.

Mike se mě zeptal, jestli mám s sebou svůj nůž, a já jsem mu odpověděl, že ano. Když mi dával instrukce, byl vážný. „Poslouchej. Až se dostanem na Kelly Street, bude tam na schodech vysedávat parta chlápků. Ignoruj je. Budem bopovat. Dívej se zpříma a drž ruku v kapse na noži. Dyž budou mít připomínky, nedělej si hlavu, chovej se, jako by tam vůbec nebyli. Až se dostanem ke schodům, budou si tě měřit vod hlavy k patě a nehnou se. Neříkej 's dovolením', jen mě sleduj. Projdu rovnou mezi nima. Dyby se něco semlelo, připrav se probojovat si cestu nahoru do bytu. Jestli si budou myslet, že se bojíš, tak seš v prdeli. Připravenej?“ Přikývl jsem, třebaže byla pravda, že jsem si nebyl jist, jsem-li připraven na něco takového. 

Mike a já jsme bopovali přímo středem jedné z nejnebezpečnějších částí Jižního Bronxu. Ohromilo mě, kolik mladých mužů postávalo na rozích. Všichni se na nás dívali s podezřením. (s. 171) Někteří se pokoušeli nás zmrazit pohledem. Bylo jasné, že vědí, že jsme cizinci, a nelíbilo se jim, že bopujeme jejich blokem. Ale Mike vzbuzoval respekt v celém Bronxu. Nikdo nás nevyzval. Podle jeho chování mohli posoudit, že jestli to udělají, pak nastane boj na život a na smrt, že Mike není někdo, s kým je radno si zahrávat. 

Když už jsme byli hluboko v nepřátelském území, uzavřela nám cestu skupina mladíků. Neudělali to úmyslně, jen postávali na chodníku a roztahovali se z jednoho konce na druhý. Bylo zřejmé, že Mike probopuje přímo mezi nimi, že je nehodlá obcházet. Pokud jej nenechají projít, pak si cestu prorazí. A když se jim to nebude líbit? Pak nastane boj. Věděl jsem, že to bude velký okamžik, protože jsme byli v bloku Mikeovy holky. Lidé nás sledovali přicházet a ve vzduchu bylo cítit napětí. 

Zkoumal jsem skupinu a hledal jsem cestu jak se skrz ni dostat, aniž bych vypadal jako srab. A pak jsem uviděl Andrého. Postával s partou, pil pivo a pozorně nás sledoval, tak jako všichni ostatní. Věděl jsem, že ve mně nepoznal kluka ze „zvlášť úspěšné“ třídy Sto třicáté třetí školy. Měl jsem na sobě své šaty „z ulice“ a vypadal jsem jako mladý gangster — klobouk na stranu, zvednutý límec saka, sluneční brýle, cigareta v koutku úst. Nevěřil jsem našemu štěstí. Zavolal jsem: „André, jak to de?“ Změřil si mě pohledem. Když jsme se přiblížili, sundal jsem si brýle a usmál se. Podíval se na Mikea a pak znovu na mě. Bylo zřejmé, že jsem u něj získal nový respekt. Věděl, že jsem „šprt“, ale vzhledem ke způsobu, jakým jsme bopovali jejich blokem, všichni ostatní předpokládali, že jsem nebezpečný nepřítel, který má sklon vyhledávat problémy. „Co ty tady?" zeptal se. 

„Já a můj šéf tu máme něco k vyřízení. Někdo votravuje jeho holku. Musíme to dát do pořádku. Víš, jak to chodí." André jen přikývl, opravdu věděl, jak to chodí. Byl produktem ulice snad ještě víc než já a věděl, že „jsou věci, které muž musí udělat". (s. 172) Plácli jsme si a Mike a já jsme pokračovali v cestě. Byl jsem ohromen, když jsme přišli k domu jeho holky a já jsem uviděl tu spoustu teenagerů, vysedávajících před vchodem. Mike mezi ně vrazil, několik jich odstrčil ramenem a nevšímal si nadávek za sebou. Následoval jsem ho stejným způsobem. Můj obdiv k Mikeovi ještě vzrostl. On byl opravdu tvrdý chlápek a všichni to cítili.

Pozdě večer, po velkém křiku a řevu v bytě Mikeovy holky, jsme na tom samém rohu znovu míjeli Andrého. Hluboce jsem se vcítil do své role. Pocit moci, když jsme s Mikem bopovali kolem stovek tvrdých kluků, aniž by některý z nich měl odvahu nás vyzvat, mě opájel.

Tentokrát promluvil André, ale já jsem mu jen kývl a pokračoval jsem dál. Vrátili jsme se do bezpečí Union Avenue a pak jsme se smáli tomu, jak jsme vyzráli na všechny ty kluky. 

Tváří v tvář Andrému, s Wiliamem po boku, jsem si byl jist, že André si na toho jiného Geoffa vzpomíná. Toho, který s nějakým drsným frajerem v nějaké záležitosti nebojácně prošel mezi všemi jeho kluky. Díval se na mě. Nebál se, ale byl ve stejné pasti jako já. Pravidla vyžadovala, aby podpořil svého kámoše. Zdálo se mi, že je vhodný okamžik na krátký, upřímný rozhovor. „André, poslouchej. Nechtěl sem práskat. Ale tady můj kámoš už nemůže bojovat. Billy ho dostal ve férovým boji. Ale víš, jak to chodí, dyž mi došlo, že po nás skočíte, musel sem to udělat. Jináč bych musel svolat svý kluky a vrátit se a všecky tydle sračky. Nechci začínat válku kvůli vobyčejný rvačce.“

Billy zuřil. „Seru na to. Nakopu mu prdel znovu. A ty si to vypiješ taky,“ řekl a mířil mi prstem do obličeje. Podíval jsem se na Billyho s opovržením, ruce stále v kapsách, a otočil jsem se zpátky k Andrému. Věděl jsem, že je to na něm. „Nechcem problémy.“ Takové vysvětlení by mělo Andrému stačit, pokud o to měl zájem. Bylo nám líto, že jsme je práskli, ale udělali jsme to proto, že jsme se chtěli vyhnout většímu střetu. (s. 173)

KVĚTEN 1945 ZNAMENAL PRO NĚMECKO PORÁŽKU. URČITĚ? JEDNOZNAČNĚ PORÁŽKU? TO BY MOHLO ZNAČIT, ŽE ČLOVĚK  TAKOVÉHO NÁZORU LITUJE ZÁNIKU NĚMECKÉHO NACISMU. KDEŽTO OPUSTIT NELIDSKÉ PŘÍSTUPY ZNAMENÁ „VZPAMATOVAT SE“. PAK SE ZMĚNÍ HODNOCENÍ, KVĚTEN 1945 JE NĚMECKÝM OSVOBOZENÍM.

KOLEM ROKU 1970 NAPSAL ČESKÝ REDAKTOR, CO USLYŠEL V KARLOVÝCH VARECH. STARÁ NĚMKA POCHVÁLILA SOCHU SOVĚTSKÉHO VOJÁKA. ALE PŘIPOMNĚLA, ŽE BYCHOM MĚLI OSLAVIT I VOJÁKA NĚMECKÉHO, ŽE I ONI HRDINNĚ BOJOVALI...

Té noci se konal můj maturitní ples, bylo kolem deváté hodiny a já jsem právě opouštěl náš dům na Union Avenue. Šel jsem společně se dvěma svými spolužačkami.

Když jsme vyšli z domu, přes ulici jsme spatřili ležícího muže, jenž volal o pomoc. Jiný muž, který stál nad ním, jej znovu a znovu surově kopal do hlavy. Dívky, které žily v lepší části Bronxu, chtěly utíkat a volat o pomoc, prostě něco udělat. Vzpomínám si, že jsem jim řekl: „Tohle je Union Avenue, sem žádný policajti nepřijdou. Když se do toho zapletem, skončí to tak, že já se budu prát s tím chlapem a Mike a kluci mi přijdou na pomoc a nakonec ho budem kopat stejně, jako on kope toho druhýho. Zapomeňte na to. Tady to prostě tak chodí. Jdem.“ A tak jsme odcházeli a tvářili se, že je všechno 0. K., ale bylo to těžké, neboť jsme stále slyšeli volání toho muže a v uších nám vyzváněly údery bot. Pamatuji si, jak jsem později v noci přemýšlel o tom, že musím z Union Avenue vypadnout. Tady nikomu nezáleželo na tom, co se ti stane. Mohl jsi být zabit na ulici a lidé by tvé tělo jednoduše bez povšimnutí. Cítil jsem se opuštěný celým světem, zanechán jenom sám sobě. (s. 158)

*

Konference v Chicagu proběhla dobře, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že příliš mnoho lidí si stále neuvědomuje, v jak vážné krizi se ocitly děti v této zemi, a ti, kteří si to uvědomují, zase nevědí co s tím. A o to byla návštěva státní žalobkyně Janett Renoové, kterou jsme ten večer v naší Beacon škole očekávali, ještě důležitější. Dozvěděl jsem se to na začátku týdne: Janett Renoová hodlala večer přijít a podívat se na ty programy, které by mohly být nabídnuty mladým lidem, aby se v pozdních hodinách věnovali nějakým pozitivním aktivitám. Podle plánu měla přijet ve 22.00 hodin toho samého úterního dne, kdy jsem přednášel v Chicagu (s. 158). Státní žalobkyni jsem potkal teprve před dvěma týdny, kdy jsem spolu se dvěma dětmi Beacon vypovídal před justiční komisí Senátu o dětské násilnosti. Děti udělaly na senátory velký dojem. Zvláště chlapec, teprve jedenáctiletý, který vyprávěl hluboce dojemný a šokující příběh svého mladého života o tom, jak viděl zabít dva lidí ve své čtvrti v Centrálním Harlemu a jak jsou podobné přestřelky běžné. Přestal chodit do školy a se dvěma staršími hochy okrádali jiné děti o jejich peníze a někdy i o šaty. Vyprávěl, jak zaměstnanec Rheedlen změnil jeho život, a řekl, že teď skoro nikdy ve škole nechybí a že se jeho prospěch značně zlepšil. Zeptali se ho, jak jej k tomu ten zaměstnanec přiměl. Odpověděl: „Uzavřeli sme dohodu. Dyž budu chodit do školy a sekat dobrotu, von mě jednou tejdně pozve do nóbl restaurace.“ Když se jej zeptali, do jaké nóbl restaurace ho vzal, odpověděl: „Ale, šak víte, McDonald's a tak.“ Senátoři a obecenstvo nemohli zadržet smích. Život toho dítěte se úplně změnil a cena — trocha času jednoho starostlivého dospělého a pár hamburgerů.

Návštěva Janett Renoové proběhla dobře. Zdálo se, že se jí mladí lidé líbí, a ona se nepochybně líbila jim. Nejdojemnější chvíle podle mne nastala, když jí chlapec, při jehož záchraně jsme utratili neskutečnou spoustu času a energie, daroval květiny a tričko basketbalového týmu Reedlen. Teprve šestnáctiletý kluk používal prostřední jméno smutně proslulého mafiána a jeho ambice byly jasné: chtěl se stát gangsterem. Kvůli jeho násilnickým sklonům jsem o tomto mladém muži několikrát hovořil s Joem a Shawnem a byl jsem příjemně překvapen, když mi Shawn řekl, že tehle kluk byl zvolen viceprezidentem Rady teenagerů a že začal psát knihu. Centrum v County Cullen tohoto mladíka změnilo. Je to talentovaný básník a teď místo hádek a rvaček věnuje svou energii psaní poezie. (s. 159)

Myslím si, že by všichni prodejci zbraní v této zemi měli být zatraceni. Argument některých, že Druhý dodatek Ústavy zaručuje každému Američanovi právo nosit zbraň, je pochybný. V druhém dodatku se praví: „Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraň nesmí být proto omezováno.“ Domobrana, ne individuální občané, jsou předmětem Druhého dodatku. My jako občané této země bychom měli mít právo nebýt zastřelení jinými občany, kteří vlastní zbraně. (s. 184)

Literatura:

[1] Pěst – Pálka – nůž – Pistole. Osobní historie násilí v Americe – Geoffrey Canada. Nakl. MAŤA, Praha 1997. Orig. Fist Stick Knife Gun. Nakl. Beacon Press, Boston, USA 1995. Překlad Martina Löflerová.

—  blog —