Sarkozy versus Hollande – kdo s koho?

Nicolas Sarkozy – prezident bohatých Francouzů – se zapíše do dějin Francie jako nositel řady rekordů. Už v průběhu svého prvního funkčního období se stal nejméně oblíbenou hlavou státu od konce druhé světové války. Zatáhl Francii do války proti Libyi, ačkoliv byl ještě nedlouho před tím Kaddáfího velký přítel a nechal si od něj sponzorovat volební kampaň. Ve snaze získat voliče Národní fronty hraje na protiislámskou strunu, přestože jeho otevřené angažmá v Libyi a utajené v Sýrii vedlo k podpoře islámských fundamentalistů. S německou kancléřkou Merkelovou vytvořil dvojjedinou bytost Merkozy, ordinující všem státům „léčebnou kúru“ škrtů, které podvazují hospodářský růst a vedou EU do pekla. I přesto se za jeho vlády dluh Francie zvýšil o 630 miliard eur. Jako jediný pravicový kandidát však disponuje podporou voličů Svazu pro lidové hnutí (UMP), jehož byl lídrem.

Kandidát Socialistické strany François Hollande v předvolební kampani slíbil renegociaci Evropského fiskálního paktu – nechá jej v Národním shromáždění ratifikovat pouze za předpokladu, že bude doplněn o opatření na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti. Usiluje o stažení francouzských vojáků z Afghánistánu ještě v letošním roce. Na rozdíl od silně transatlanticky a proizraelsky orientovaného Sarkozyho, má Hollande vstřícnější postoj vůči členství Turecka v EU a chladnější vztah k NATO. Voliče však zaujal především svým šedesátibodovým manifestem, který obsahuje např. mimořádná opatření na podporu zaměstnanosti (60.000 nových pracovních míst ve školství do pěti let), snížení platů ministrů a prezidenta o 30 %, zrušení daňových úlev pro nejbohatší a větší míru progrese, zastavení růstu DPH a větší zdanění bank a korporací, regulaci cen nájmů, vody, elektřiny a plynu, snížení věku odchodu do důchodu ze 62 na 60 let pro lidi, kteří začali pracovat v 18 letech a přispěli nezbytným počtem let do důchodového systému, dosažení vyrovnaného rozpočtu v roce 2017 atd. Ekonomové se shodují, že Hollandův ekonomický program je propracovanější a důvěryhodnější, protože obsahuje opatření na podporu růstu a nikoliv jen tupé škrty, které prosazuje Sarkozy. Hollandovo vítězství by bylo velkým povzbuzením pro evropskou levici, která se nachází v defenzivě.

Třetím nejsilnějším kandidátem je šedesátiletý Jean-Luc Mélenchon, který v listopadu 2008 opustil Socialistickou stranu a založil Levicovou stranu, jež se spojila s komunisty a dalšími menšími subjekty do Levicové fronty. Zviditelnil se během protestů proti důchodové reformě v roce 2010 a nyní jeho popularita dosahuje až na 17 %. Někdejší obhájce evropského federalismu odmítá Lisabonskou smlouvu a tvrdí, že EU není řešení, ale problém, protože ekonomický liberalismus tuto instituci ovládanou technokraty zcela zkorumpoval. Prosazuje vytvoření jiné, skutečně demokratické, jednotné Evropy na nových základech. Usiluje o vystoupení z NATO, stažení francouzských vojáků z Afghánistánu a podporuje nezávislost Palestinského státu. Inspirován Hugem Chávezem vidí řešení krize kapitalismu v občanské revoluci, vycházející z vítězství ve volbách a následné změny ústavy s cílem ustavení šesté republiky, která změní poloprezidentský systém na parlamentní, kde budou občané o zásadních otázkách rozhodovat v referendech. Chce znárodnit soukromé banky a velké korporace.

Předsedkyně euroskeptické a nacionalistické Národní fronty Marine Le Penová v průzkumech osciluje mezi 13 a 16,5 % hlasů. V zahraničně-politické sféře prosazuje vystoupení z NATO, revizi geostrategických vztahů s USA a privilegované partnerství s Ruskem. Kritizuje démonizaci Ruské federace a Vladimira Putina ze strany EU a USA, které se snaží vytvořit unipolární svět. Když byla dotázána na situaci v Rusku, prohlásila: „My ve Francii také nemáme ideální demokracii, a tudíž nemáme právo dávat Rusům lekce demokracie“. Tzv. arabské jaro nazvala fiaskem demokracie a erupcí násilných islamistických hnutí. Odsoudila roli Francie ve válce proti Libyi, předčasné uznání Přechodné národní rady jako legitimní vlády a požaduje rychlé stažení francouzských vojáků z Afghánistánu. Předsedkyně Národní fronty poukázala na Sarkozyho pokrytectví, když dokázal zároveň válčit proti údajně zločinnému Kaddáfího režimu a v témže čase si v Elysejském paláci potřásat rukou s rwandským prezidentem Paulem Kagamem, obviněným OSN ze zločinů proti lidskosti. Le Penová kritizuje budování izraelských osad na západním břehu Jordánu a tvrdí, že je třeba mít právo kritizovat politiku Státu Izrael, stejně jako je možné kritizovat politiku ostatních suverénních států. MMF se podle ní stal pekelným strojem ve službách ultraliberální ideologie a je ve své současné podobě extrémně škodlivou institucí: „Tam, kde MMF operuje, dochází k systematické privatizaci veřejných služeb, demontáži státu, snižování penzí a mezd… Obyčejní lidé jsou vždy první obětí MMF, jako se to stalo v Argentině v roce 2001 a nyní v Řecku“.

Centristický politik s historickými vazbami na pravici a předseda Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) François Bayrou již kandidoval na prezidenta v letech 2002 a 2007. Je výrazně proevropský a roli Francie spatřuje v pozici lídra EU. Na rozdíl od Sarkozyho je kritický k neregulovanému volnému trhu. Klade důraz na vyrovnaný rozpočet a chce snížit vládní výdaje. Důrazně kritizoval válku proti Iráku, která podle něj jen způsobila chaos v regionu. Nyní by jej podpořilo 9 – 11 % voličů.

Průzkumy naznačují, že souboj o první místo mezi Sarkozym a Hollandem a o třetí místo mezi Mélenchonem a Le Penovou bude velmi napínavý. Ve druhém kole Mélenchonovi voliči jistě podpoří Hollanda, zatímco někteří voliči Le Penové odevzdají hlas Sarkozymu, který se na ně snaží zapůsobit protiimigrantskou rétorikou. Většina elektorátu Národní fronty se však zřejmě druhého kola nezúčastní, což hraje do karet Hollandovi. Podle preferencí by ve druhém kole měl zvítězit Hollande s 53 – 57 % nad Sarkozym s 43 – 47 % hlasů.