Chytnou se v Česku zaměstnanecké akcie?

Výzva k demokratizaci české ekonomiky zazněla z nečekaného směru, z největší sešlosti miliardářů, na jakou jsem kdy narazil. Proběhla pod hlavičkou červnového summitu Druhé ekonomické transformace, formálně spolku, ale fakticky hnutí, které by rádo protlačilo modernější vizi naší budoucnosti („reVize Česka“). Ten demokratizační prvek je tam spíše na okraji, ale podstatné je, že tam vůbec je.

Podnikatelé s modernizací požadují vstřícnější právní úpravu pro vlastnictví zaměstnaneckých akcií. Dneska vám to pohřbí daně hned na začátku, kdy se přidělené akcie hodnotí jako příjem. V daňovém přiznání lze akcie snadno přepočítat na koruny, přestože zpočátku nic nenesou. A tak chvilkové štěstí akcionáře vystřídá studený pot nad naskočenou daňovou povinností, na kterou jako běžný občan nemáte. Proto všude tam v Česku, kde narazíme na zaměstnanecké akcie, jde hlavně o majetkovou účast osob z managementu nebo nějakých vzácných specialistů. Ocitli se ve firmě s počátečním růstem, která jim nemůže přilepšit penězi, ty nemá. Ale může jim dát vlastní akcie, které jí nic nestojí.

Tím jsme se dotkli dalšího zajímavého prvku uvedeného hnutí. I když na summitu byli k vidění třeba šéf ČEZ Daniel Beneš nebo šéf spořky Tomáš Salomon, ve vedení figurují zástupci inovativních středních firem jako je Martin Wichterle ze strojírenského Wikov, výrobce převodovek k větrníkům. Nebo z těch rychle rostoucích, jako Martin Vohánka z Eurowag, poskytující platební a technologická řešení pro mezinárodní dopravce, který v krátkém čase dostal společnost na londýnskou burzu.

Vohánka považuje sociální udržitelnost podnikání za stejně důležitou jako je ta environmentální: „Environmentální a sociální udržitelnost musí jít ruku v ruce, protože jinak nebudeme mít podporu obyvatel ani politiků. Musíme se proto bavit o všech aspektech udržitelnosti. Konkrétním opatřením jsou například zaměstnanecké akcie,“ řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny z 5. června.

Udržitelnost je jedním z programových pilířů uvedeného hnutí, které chce ekonomiku posunout ze stávajícího postavení odevzdaného poskytovatele levné práce a zápecnického odmítače všeho nového. Tak třeba dobře vyjednaný Green Deal nepovažuje za ohrožení, ale příležitost a impulz k akceleraci změn a modernizaci země. (Ale jen „dobře vyjednaný“, ne pouze srazit kufry před vyšší šarží a náklady pak napařit obyvatelstvu.) Součástí stejného pilíře je vize takového právního a daňového rámce pro zaměstnanecké akcie, který stimuluje k participaci zaměstnanců na kapitálových výnosech podniků a používá to jako nástroj motivace a sociální koheze.

https://druhaekonomickatransformace.cz/

Až sem programové vize, které mohou časem vyšumět jako prázdná proklamace. Nicméně byla by škoda, kdyby se impulz vlivné části podnikatelské sféry nevyužil.

Pokud jde o zaměstnanecké akcie, teorie jim připisuje více funkcí. Ta motivační je jen jednou z nich a týká se hlavně manažerů. Podle ročenky Evropské federace zaměstnavatelského vlastnictví EFES je v Česku 6 velkých firem, které zaměstnaneckou spoluúčast umožňují, ale jen výběrově.

http://efesonline.org/

Americký model ESOP, který u nás neprošel, má širší poslání a zaměstnanecké akcie v něm přestavují formu příspěvku zaměstnavatele na penzijní spoření. Je daňově zvýhodněn. Akcie jsou drženy ve svěřeneckém fondu, který je oddělen od podniku a na konci zase odkoupí akcie od zaměstnance při odchodu do důchodu. Vedle toho akcie nesou dividendy. Detailně to rozebírá někdejší ekonom Světové banky David Ellerman.

https://www.ellerman.org/

Další možnost nabízí vlastnictví akcií jako práva na informovanost o podniku. Je to něco podobného jako účast zástupců zaměstnanců v dozorčích radách. Je dobré vědět, jestli je podnik veden s perspektivou dlouhodobé činnosti, nebo zda se vyvádí majetek a přehání spekulativní aktivity na jejichž konci přijdou zaměstnanci o práci.

Ale pak je tu možnost podnik zaměstnanci úplně převzít, zejména když je v krizi. Stávající vlastníci by se jej rádi zbavili, pokud nehrozí přímo konkurz, ale zaměstnance taková vyhlídka ohrožuje. Roku 2021 byl ve Francii přijat zákon, že zaměstnanci mají překupní právo na takový podnik  v úpadku. Aby to však nebylo něco jako ústavní právo na bydlení, které je príma, ale mosty jsou lepší (pokud je pod nimi volno), musí také fungovat specializované banky, které takovým zaměstnancům půjčí, a státní poradenské firmy, které jim usnadní rozběh.

Zaměstnanci musí být na své nové funkce připraveni, ostatně, to platí i pro účast v dozorčích radách. Evropská odborová centrála vydává učebnice pro kurzy ekonomické kontroly, bylo to přeloženo i do češtiny. Podnikání vyžaduje víc, proto seriózní rozběh takového programu zahrnuje i vznik nějaké národní centrály, která se stará jak o vzdělávání, tak o další formy podpory.

Odstranění daňových bariér pro zaměstnanecké vlastnictví je důležité, ale pro aktivnější přístup zaměstnanců nestačí. Bojovat o zlepšení podmínek má teď obzvlášť velký smysl, protože nasrůstá šance využití oněch širších funkcí. Je tu souběh několika příznivých okolností pro rozvoj zaměstnaneckého vlastnictví jako převratné sociální inovace, která zásadně změní podnikatelské prostředí v zemi.

Zatím probíhá jen urputná rvačka v zákulisí. Tato země je zuřivým nepřítelem svobody, protože ta by občany vyvlekla z podřízenosti monopolům. A přesně tohle by dokázaly malé družstevní podniky, které by lidem zajistily základní potřeby bez astronomických ziskových marží pro centrální dodavatele, řetězce a zbytečné zprostředkovatele. Takže družstevnictví se moc nesmí, nebo jen jako převlečené akciovky, kde někdo dominuje ostatním (platícím) divákům.

Novinkou jsou potenciální finanční zdroje pro malé podnikání, které by mohly nabídnout komunitní energetiky. Příslušný návrh energetického zákona, předložený vládou s více jak dvouletým zpožděním, propíchly na poslední chvíli vidle, které blokují účast obcí na takových projektech. Má to podobu lstivého omezení, že nikdo nesmí mít víc než 10 procent. Evropská směrnice, na kterou se to odvolává, nechce připustit dominanci vnějšího investora, to ale určitě nejsou obce, navíc vedené volenou samosprávou.

Těch omezujících prvků je tam víc, i když, zaplať pámbu, bude aspoň něco. Na té pozitivní straně si přičtěte technologické vymoženosti patřící do kategorie open-source hardware nebo open-source manufacturing. Jedná se o malé výrobny na bázi technologií řízených počítačem, které mohou využívat  otevřené spolupráce na internetu při tvorbě digitálních výrobních předloh. Malé lokální výrobní jednotky v rukou těch, kdo tam pracují, ať již jako družstevníci nebo zaměstnanci, mají navíc zajímavou tržní výhodu, Nemusí být svazováni trhem. Zajímá je produkt, ne produktivita.

Neviditelná ruka trhu škrtí lidi v tísni, servou ji tedy z krku. Když to musí být, chovají se mimotržně. Levičáci mluví o „nové ekonomice“. Jedním z průkopníků je americká ekonomka Juliet Schorová, autorka knihy Plentitude a řady dalších. Zmínil jsem ji u sborníku The Political Economy of Justice.

Tady nabídnu pasáž z jejího výkladu o nové ekonomice při starší výroční přednášce v Schumacherově společnosti, pojmenované podle autora, který výhody zmenšování ekonomických aktérů předvídal již před 50 lety (Small is Beautiful). Pár vět od Schorové, abyste měli představu:

„Hnutí nové ekonomiky ve Spojených státech se skládá z aktivistů za udržitelnost, etických či "uvědomělých" spotřebitelů, obyvatel měst s nízkými příjmy, jejichž komunity se po desetiletí odpoutávají od formální ekonomiky, nezaměstnaných a mladých lidí, zapojených do sdílení spotřeby a filozofie společného majetku.

Zahrnuje skupiny jako Bioneers (biologičtí průkopníci), Transition Towns, New Economics Institute a jeho pokusy s alternativní lokální měnou, Business Alliance for Local Living Economies (BALLE), městské zahradničení, hodně z alternativního potravinového hnutí, komunita Udělej si sám (Do-It-Yourself) nebo skupiny ekonomické spravedlnosti.

Najdeme tam také segment informačních technologií, který spojuje udržitelnost a otevřenou spolupráci v hnutí nazývaném open-source hardware (analog k otevřenému softwaru), který je využitelný v permakultuře, stavebnictví, výrobě energie nebo drobné výrobě.

Na straně spotřeby existuje paralelní soubor činností: internetové sdílení, vzájemná výměna oděvů, hraček, spotřebičů a jiného spotřebního zboží. Zahrnuje také sdílení automobilů a jízd, nabízení ubytování, společné večeře, komunitní zahrady, sdílení půdy a komunitou podporované zemědělství (CSA).

Obrovská sociální inovace se rozvíjí kolem konceptů sdílení, společných statků, výměnného obchodu, neformální výměny, sousedské výměny, opětovného použití. Schumacherova společnost – nyní New Economics Institute – byla v čele těchto aktivit dlouho předtím, než zbytek země naskočil do rozjetého vlaku.

Převládající ekonomické podmínky tomuto přechodu napomáhají. Lidé jsou na tom relativně bídně s hotovostí ve srovnání s roky konjunktury. Na druhou stranu jsou relativně bohatí na čas, protože je tu vysoká nezaměstnanost a podzaměstnanost. Tato situace přispívá k šíření všech zmíněných praktik, které mají tendenci být časově náročnější než když si něco opatřím v nákupním centru.

Většina členů tohoto hnutí sdílí zájem o místní malou výrobu a spotřebu s nízkým dopadem na životní prostředí. Mají motivaci k ekonomické aktivitě nad rámec vydělávání peněz, k posilování sociálního kapitálu a komunity a k odmítnutí dominantní konzumní kultury.“

(Schor, Juliet B.. The New Economics of Plentitude (Annual E. F. Schumacher Lectures Book 31) Schumacher Center for a New Economics. Kindle Edition.)

Opakuji, jedná se o starší přednášku (před 10 lety), aby bylo zřejmé, co nás dlouhodobě míjí. Teď však poměry přitvrdily, zatímco technologie naopak usnadňují změnu. Je dobré mít představu, o co bychom měli stát, a stejně tak je dobré využít příznivého větru, když něco z toho - zaměstnanecké akcie - chtějí i ti nejsilnější.