Klesající porodnost přechází do národní tragédie

Velkou  roli sehrálo  to, že děti měly vesměs lidé ze  silných poválečných ročníků. Ty měly vrchol své populační aktivity právě v 70. letech Dneska si o těchto číslech můžeme jenom nechat zdát. A hovořit s nostalgií o některých pozitivních faktorech, které se udály i za starého režimu, přestože jsou dnes vehementně popírány či zapírány dnešními médií. Mám na mysli především rozsáhlou výstavbu nových bytů, ale také na svoji dobu poskytované vysoké porodné. A novomanželské půjčky. Z těchto peněz bylo možné si vybavit domácnost. A protože tato opatření působila víceméně dlouhodobě, stejně tak jako například   podpora levného dětského oblečení, mohly mladé rodiny svou populační aktivitu nejen plánovat, ale i rozvíjet. Ale podívejme se do dnešní doby, ta už tak fenomenální není. Rok 2008 představoval v posledním dvacetiletí zřejmě nejsilnější populační ročník: Narodilo se cca 119 tisíc dětí. Poté již porodnost mírně klesala, ale ještě v roce 2021 bylo dosaženo nádherného čísla cca 112 tisíc nově narozených dětí. V roce 2022 jsme zaznamenali poslední rok, kdy u nás počet narozených dětí přesáhl hranici 100 tisíc.

V následujících letech již následoval strmý pokles porodnosti, což zřejmě souvisí s nejistotou, která vyplývala z dopadu  covidové pandemie. Ale zejména od roku 2022 to byl dopad plynoucí z nejistoty z války na Ukrajině. V roce 2024 se narodilo už něco málo přes 84 tisíc dětí. A v tomto roce můžeme očekávat narození jen zhruba 79 tisíc dětí. To je samozřejmě obrovský rozdíl oproti období před 10 až 15 lety ve vztahu k 70. letům minulého století. V příštím roce se očekává narození zhruba 75 tisíc dětí a to je žalostně málo. Pokud budeme takto pokračovat, budeme jako národ snižovat své počty a budeme stále  více nuceni spoléhat na dovoz pracovní síly ze zahraničí. Momentálně jsou to Ukrajinci, což může být dobré řešení, zejména proto, že se jedná vesměs o mladé imigranty anebo dokonce děti či mladé lidi školního věku. Ti mohou pracovat celý svůj dospělý život ve prospěch české státní pokladny, vč. penzijního systému.

 Ale to, co mě zaráží nejvíce, je, že česká politická elita, kromě lomení rukama nad závratnými  čísly poklesu počtu nově narozených dětí, nedělá pro obrat v této věci prakticky nic.

Je potřeba se pro vzory toho, jak to dělat, podívat i do některých evropských zemí. Tak například do Itálie. V této zemi dochází k poklesu porodnosti rychleji nežli je evropský průměr. V Itálii přitom existuje vynikající výjimka a tou je demografický zázrak v provincii Bolzano-Jižní Tyrolsko. Touto provincií  na severu Itálie projíždějí často i Češi na pláže do Itálie anebo do jižní Francie, kde tráví svou dovolenou. Je to region obydlený jak německým, tak v menší míře i italským obyvatelstvem. Je to v příjmech na jednoho obyvatele nejbohatší část Itálie, ale děti mají vskutku hodně. Tato provincie se liší od zbytku Itálie tím, že má dlouhodobé velmi vstřícnou a promyšlenou rodinnou politiku.

 Není bez zajímavosti, že v tomto rázovitém regionu nebo spíše oblasti, která byla do konce první světové války součástí starého Rakouska, podobně jako Čechy a Morava, byla vždy tradice velkých rodin. Velké rodiny, tedy rodiny s velkým počtem dětí byly v minulosti nutností proto, aby se postarali o své rodiče a prarodiče na sklonku jejich života. V dnešní době je  i v Itálii velmi dobrý systém důchodového zabezpečení. Ostatně podobně jako ve většině západoevropských zemí.

Ale dlouhodobě je uplatňována progresivní propopulační politika. Tedy politika přátelská  k rodinám s více dětmi. Trochu paradoxní je, pokud v Jižním Tyrolsku uslyšíte, že muž – otec rodiny s více dětmi, jehož manželka je právě s novorozencem na mateřské dovolené, dostává "přestávku na kojení". Samozřejmě, že žádný zázrak přírody, tedy  kojení ze strany tohoto muže, nenastává. Ale hlava rodiny dostává čas na to, aby se postaral o ostatní děti, jež tráví čas ve škole, školce či školičce. Žena se tak plně může věnovat novorozenci, třeba právě kojení, což je z hlediska zájmu rodiny jistě vynikající.

V provincii se nespoléhají  jen na finanční zvýhodnění. To jsou z našeho hlediska až extrémně vysoké přídavky na děti do 3 let věku, dosahují 200 eur. Přídavky jsou nejen od provincie, ale rodiny je dostávají také od italské centrální vlády, tedy ze systému sociálního zabezpečení celé Itálie. Kromě toho je možné hovořit o dlouhém seznamu slev a příspěvků pro rodiny s dětmi  na školky, dětské zboží, potraviny, zdravotní péči, účty na energii, dopravu, mimoškolní aktivity dětí či letní tábory. Existují také zvláštní služby určené pro matky, něco jako dětské skupiny, které jsou vedené certifikovanými vychovatelkami. Ty  certifikát dostanou po roce studia. Zkrátka, v severoitalské provincii je rodina dlouhodobý projekt. Není to věc jednorázové politiky a to je mimořádně důležité.

Mladé rodiny mohou naplánovat skutečně slušné životní zaopatření pro sebe, tedy pro děti i pro rodiče. Nemělo by se zapomenout také na to, že rodiny se třemi a více dětmi dostávají od provincie kartu Family Plus, ze které mohou čerpat až 20% slevy v místním supermarketu Despar. Svůj význam má také to, že v provincii je zřízená  služba dobrovolníků, kterou tvoří důchodci v zelených vestách. Ti se každé ráno vydávají do rodin, aby vyzvedli přímo v jejich domovech děti a doprovodili je do škol jako jakýsi "pěší autobus". Samozřejmě, že tato kultura různých slev, příspěvků a starostlivosti všech možných provinčních institucí v kombinaci s italským vládním zabezpečením, nevznikala z roku na rok. A se změnou vlády provincie nedocházelo ke změně této politiky.  A to bylo také nesmírně důležité, že strany levice i pravice v provincii ctili tento koncept sociální politiky zaměřený na podporu vícečetných rodin. Z českého hlediska to zatím vypadá jako science fiction, ale jednou je potřeba začít i u nás systémem postupných kroků. A se zvyšující se prosperitou země věnovat větší peníze na úrovni měst a obcí, ale také krajů i centra ve prospěch rodin s dětmi a zejména s více dětmi.

Bez toho se nehneme z místa a budeme jako národ nevyhnutelně vymírat. Respektive můžeme měnit také svou demografickou strukturu, jak jsem nedávno četl v článku Václava Klause a sice, že z 11 milionů obyvatel Česka může být až jeden milion Ukrajinců.  Nevím, jestli je to to číslo opravdu takto vysoké, ale je zcela nepochybně v řádech vyšších set tisíc lidí.