Karel Horák: Jak prosté, milý Watsone, aneb konec „šmejdů“

V této souvislosti mne napadají tři zásadní a nutné náměty, které zajisté prosadí nebo pomůže prosadit ten, kdo si do Evropského parlamentu nechystá jen lůžkoviny, aby zde za tučný peníz pohodlně volební období prospal.

Na téměř nic nejsou peníze, vlády – a nejen ta naše – se dlouhodobě potýkají s nedostatečnými příjmy státních rozpočtů kvůli neefektivnímu výběru daní. Na jedné straně se musí tupě škrtat i v sociálních výdajích a na druhé unikají obrovské příjmy z daní v tzv. daňových rájích. Stačí přece tak málo – znemožnit firmám, aby se v daňových rájích usídlily. Všechny daňové subjekty by odváděly daně z příjmů tomu státu, podle jehož práva vznikly, popřípadě v jehož „business registers“ jsou zapsány, anebo podle toho, jaké občanství mají jeho společníci. Jistě by se dala vymyslet řada kritérií, které by donutily firmy plnit daněmi státní pokladnu „svých“ států. Třeba jen vyjmenovat ty země, kde firma mít sídlo nemůže. Třeba zrevidovat smlouvy o zamezení dvojího zdanění atd. Existence daní je znakem státu, výběr daní je jeho základní funkcí. Opravdu nechápu, proč by na ni jednotlivé státy EU měly rezignovat a na svou hloupost tak doplácet.

Zásadní změnou musí unijní právo projít i v případě ochrany spotřebitele. Je stále nedostatečná. Výrobci a prodejci se pomyslně předhánějí, kdo z nich lépe „očurá“ kontrolu, obejde zákon a na hlouposti spotřebitelů nehorázně vydělá. Tím všelékem je pravidlo „jednou a dost“. Každý výrobce nebo prodejce, zejména ten, kdo užívá klamavých, nekalých nebo agresivních obchodních praktik počítaje v to pochopitelně i tzv. organizované akce s verbálním i fyzickým násilím vůči spotřebitelům, by tak učinil jen jednou. Sankce by byla tvrdá, zato účinná. Žádné pokuty, stejně je nikdo nevymůže – zákaz výkonu živnosti navždy je tím správným karabáčem na všechny „šmejdy“.

A konečně bonbónek na závěr – lidé se topí v dluzích, dluhovou spirálu mnohdy nejsou schopni zastavit. Lichvářské úroky, exekuce, vydírání, bankroty, to vše bychom si mohli odpustit, kdybychom - opět velmi jednoduše - povolili, aby úplatnou zápůjčku (dříve půjčku) peněz včetně úroků a poplatků s ní spojených mohly poskytovat jen bankovní instituce bez možnosti postoupit pohledávku z ní jinému, zejména nebankovnímu subjektu. Když byste se mě zeptali, proč to dosud nikoho nenapadlo, odpovím velmi prostě – nevím.

Jak by řekl Holmes: „Jak prosté, milý Watsone“. Realita je však zcela jiná – vymýšlíme složité procedury a mechanismy, přestože triviální řešení máme doslova před „čumcem“.

Nu a teď se volič má rozhodnout, kohože vyšle do Evropského parlamentu. Poradím mu – vyšli toho, kdo je rozhodnut. Vyšli toho, kdo ví, co a jak změnit. Vyšli toho, kdo ví, jak to změnit. Nevyšli toho, kdo jen plácá a tápe. Nevyšli toho, kdo si vymyslí tisíc důvodů, proč to či ono nejde, aniž by učinil maximum pro to, aby to šlo.