Zoufalá prázdnota české zahraniční politiky

Ani návrh nové koncepce zahraniční politiky z dílny MZV ČR v tomto ohledu českou diplomacii nikam neposouvá. Kromě obligátního důrazu na transatlantickou vazbu, boj s terorismem, lidská práva, dobré vztahy se sousedy a budování pozitivního obrazu země v zahraničí, postrádám reflexi vzestupu aktérů mimo euroatlantický prostor. Česká pravice zcela ignoruje koncepční rozvoj vztahů s uskupením BRICS, které sdružuje Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku. Předpokládá se, že v roce 2050 se – vzhledem k rychlému růstu – státy BRICS stanou dominantními ekonomikami světa. Tyto země tvoří cca 26,6 % světové rozlohy a žije v nich 42,2 % obyvatelstva planety. Hospodářsky nejsilnější (v přepočtu na obyvatele) je zatím Rusko, v absolutních číslech ale vede Čína, jež je považována za nejsilnějšího člena skupiny. Kromě letos vstoupivší Jižní Afriky mají značný potenciál i Turecko, Indonésie, Mexiko a Jižní Korea, které se možná v budoucnu stanou dalšími členy. Z původně nesourodé skupiny se BRICS postupně mění v úžeji spjatý blok, který svůj hospodářský potenciál chce využít i geopoliticky. Stále častěji se konají společné schůze a porady prezidentů. BRICS představuje konkrétní začátek přestavby světového řádu, přímou výzvu nárokům globální finanční elity Západu na nadvládu opřenou o dolar a vojenskou sílu. O intenzivní rozvoj vztahů s těmito „novými velmocemi“ usiloval v roli premiéra Jiří Paroubek, který si prakticky jako jediný český státník uvědomil jejich rostoucí potenciál.

Skutečnost, že unipolarismus v čele s USA jako světovým četníkem je definitivně překonaný, si zřejmě v Černínském paláci dosud neuvědomili. I proto se koncepce MZV soustředí na posílení aliančních misí v rámci NATO, zejména v Afghánistánu. V situaci, kdy plošné škrty tvrdě dopadají na životní úroveň širokých lidových vrstev, se budou vynakládat další miliardy na válečná dobrodružství v destinacích, kde nemáme žádné zájmy a kde česká armáda ani nemá co pohledávat. Naopak se ruší ambasády v lokalitách, kde bychom mohli rozvíjet plodné obchodní styky. Značně kontroverzní je i proklamovaná obrana lidských práv. Stalo se už jakýmsi folklórem české zahraniční politiky aktivně bojovat za lidská práva v Číně, Bělorusku, Íránu, KLDR a na Kubě, ale poněkud se zapomíná na práva tureckých Kurdů, Palestinců, postavení žen v Saúdské Arábii, nebo na tristní lidsko-právní situaci v řadě afrických zemí. Dokud nevypukly revoluce v arabském světě, nikdo z pravdoláskařů a pokryteckých pseudohumanistů se nezajímal o lidská práva v Egyptě – zřejmě pro enormní zaujetí Kubou a Tibetem jim na to nezbyl čas. Budou-li čeští politici mentorovat čínské představitele, vyvěšovat z oken tibetské vlajky a zvát si na návštěvu dalajlámu, ČLR dá přednost negociaci s jinými státy, které při vzájemném obchodu lidsko-právní agendu pragmaticky nezmiňují. 

Česká republika by rovněž měla být schopna účinně hájit svoje národní zájmy v rámci EU. Přehnané eurohujerství nebo snahy o vystoupení z EU jsou extrémy, kterých je nutné se vyvarovat a naopak je třeba využít možnosti, které nám členství poskytuje. Efektivní čerpání evropských prostředků však musí být v rukou skutečných odborníků, nikoliv různých Čunků, kteří tyto dotace ani čerpat neumí. ČR sice patří k menším státům, to však neznamená, že rezignovaně zaujme roli stafáže silných hráčů. Také je nutné se důrazně vymezit proti snahám různých Henleinových pohrobků o revizi poválečného uspořádání a zpochybnění dekretů prezidenta Beneše. Toho ovšem současná vládní garnitura není schopna. Neumí vládnout ani s většinou 115 hlasů, natož koncipovat sebevědomou, vyváženou a realistickou koncepci zahraniční politky.