Škola bláznů a lá Adolf Wölfi

Člověk by se z toho jistě zcvoknul, kdyby už cvok nebyl

„Chováte se jako vopice, kdo žízní, ten chlastá, jestli se všichni vožerou, žádný už nepovstane.“

(Úryvek z Wölfliho cestopisného opusu)

Žijeme ve vyprahlé době, voda dochází, žízeň roste. Ekonomika musí, prostě musí, být stimulována vyšší poptávkou, protože jinak to s ekonomikou nejde a vy i oni si zase budou muset půjčit, protože jinak nebudou stíhat roztočené pekelné kolečko. Žijeme v bláznivém věku, který nechává ty největší blázny zběsile pobíhat po světě v kvádru s ulízlou pěšinkou a řídit ostatní, zatímco v izolaci stále internuje ty, kteří v hlavě ještě nosí myšlenky a nenechali vyschnout či zadupat své kreativní pouto se zemí. Občas někdo, díky Bohu i některým všímavým, z vězení bílých zdí a předstíraného zapomnění povstane a naši skutečnou žízeň po bytí a sebeuskutečnění pomůže hasit. Á propos, v knize Cena za velikost (Price of Greatness, 1995) zmiňuje psychiatr Arnold M. Ludwig svůj výzkum, podle kterého 87 % slavných básníků vykazovalo známky psychických poruch. Mezi vědci je to skoro třetina...

Vyšinutého šílence, sexuálního delikventa a schizofrenika Adolf Wölfliho nenechal zapomenout jeho psychiatr Walter Morgenthaler, který o něm napsal knihu Duševně nemocný jako umělec (1921). Vůbec poprvé tak byl psychiatrický pacient označen za umělce a nebyl představen jen termíny z chorobopisu. Později se tak mohl stát důležitým zdrojem inspirace pro surrealisty i jejich umělecké následovníky. André Breton Wölfliho označil „za jednoho ze tří nebo čtyř nejvýznamnějších umělců 20. století", jeho dílo se stalo součástí Prinzhornovy sbírky, předmětem četných publikací a výstav a také základním kamenem pro takzvané art brut, neboli na hrubo tesané umění, které nejvíce proslavil Jean Dubuffet. Á propos, když se jednou Wölfliho jeho psychiatr zeptal na nedodělanou kresbu, dostalo se mu překvapivé odpovědi: "Neumíte si představit, jaká je to makačka na hlavu, abysem na něco nezapomněl. Člověk by se z toho jistě zcvoknul, kdyby už cvok nebyl."

Jak blázni po světě cestují

Adolf Wölfli se narodil 29. února roku 1864 ve švýcarském Emmentalu. Vyrůstal v Bernu a jeho okolí v zoufalých existenčních podmínkách. Otec alkoholik brzy rodinu opustil a nemocná matka se šesti dětmi zůstala bez prostředků. Desetiletý Adolf po její smrti putoval mezi pěstounskými rodinami, kde musel tvrdě pracovat a mohl očekávat vše kromě vlídného zacházení. Již to je dobrý základ pro nevyléčitelnou anamnézu. Rychle získal první zkušenosti s alkoholem, v šestadvacetí letech byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody za sexuální obtěžování nezletilé dívky. Po propuštění z vězení se dostával do stále větší sociální izolace, za tři roky po svém propuštění je opět odsouzen pro stejný přečin.To již je důvod pro zkoumání jeho duševního stavu na psychiatrické klinice ve Waldau u Bernu. Lékaři diagnostikují schizofrenii a Adolf Wölfli je tak odsouzen strávit v blázinci celý zbytek života. 6. listopadu roku 1930 zde umírá na rakovinu žaludku.

Jak nás ale poučil již Tulák po hvězdách, někdy je to tak, že čím více se umenšuje prostor vně, tím se zvětšuje a chce být naplňován prostor uvnitř. Blázni vědí, že nepotřebují cestovat po celém světě, aby zažili ta největší možná lidská dobrodružství. Adolf Wölfli po sobě zanechal více než 3000 kreseb a 25 000 stran rukopisu, na kvantitě sice nezáleží, ale svědčí o tom, jak mocné bylo jeho puzení k tvorbě. Z nepřetržitého mohutného proudu fantazie osobního ale i něuvědomělého popudu pomocí slov a tvarů zachycoval jednotlivé obrazy, slova, či čísla. Stvořil komplexní paralelní vesmír, pro nějž vymyslel novou geografii, historii i nové řády číslovek. Wölfliho celoživotní dílo „Obří Stvoření Svatého Adolfa" sestává ze 45 sešitů o 25 000 stranách textů, hudebních partitur, číselných záznamů a především 1600 kreseb a 1640 koláží.

Svatý Adolf II., vládce Všehomíra

První retrospektiva Adolfa Wölfliho v České republice představí v pražském Domě u Kamenného zvonu na 100 výtvarných děl doplněných ukázkami z textů a hudebním doprovodem. První černobílé kresby z 9 svazkového eposu Od kolébky ke hrobu ilustrují fiktivní cestovní deník, ve kterém Wölfli líčí vyfabulované nádherné dětství a nastiňuje skvostnou budoucnost. V následujících Zeměpisných a počtářských sešitech opanovává celou Zemi, expanduje do vesmíru a proměňuje se ve Svatého Adolfa II., vládce Všehomíra, jehož gigantické dílo je pak opěvováno v Sešitech písní a tanců a Sešitech-sbírkách písní a pochodů, kde jsou navzájem se prolínající skladby zaznamenávány v solmizační stupnici (do - re - mi). Wölfliho dílo vrcholí Smutečním pochodem, na kterém pracoval dva roky před svou smrtí. Hudbu převádí do formy abstraktních zvuků proložených číslicemi, čímž vzniká uhrančivá zacyklená mantra, která bude na výstavě zpřítomněna ve zvukové podobě.

Velkolepou přehlídku neuvěřitelného a magického světa jednoho „blázna“, která v Domě u Kamenného zvonu potrvá do 27. května, doplňuje objemná monografie zaměřená především na jeho literární práci. Přispělo do ní sedm odborníků včetně zmiňovanéhoWölfliho psychiatra Waltera Morgenthalera, jehož text z roku 1921 kniha přetiskuje. Vůbec první literární prací Adolfa Wölfliho se stal dvanáctistránkový Krátký životopis, který napsal na žádost lékařů, když byl ve svých jednatřiceti letech doživotně hospitalizován v psychiatrické léčebně. Je to hutný, precizní, dojemně otevřený i chytře věcný text. Další texty jsou květnatě rozvíjenou, nekonečnou, fiktivní autobiografií. V monografii citované úryvky dávají tušit, že přinejmenším místy jde o dobrodružnou četbu s bizardními zápletkami, za které by mohli být vděční nejeden scenárista. Á propos a naposledy - kdo je tady vlastně blázen, kdo žízeň uhasí a kdo ne?