Dvojí metr Západu: Libye a Sýrie versus Bahrajn

Bahrajn je strategický ostrov v Perském zálivu, kde autokraticky vládne sunnitský král Hámid ibn Ísa al-Chalífa nad většinově šíitskou populací. Bahrajnský král je spojencem USA a Saúdské Arábie a na území ostrova je strategická námořní základna 5. flotily US Navy jako protiváha íránských ambicí v regionu. Ačkoliv demonstranti, inspirovaní událostmi v Tunisku a Egyptě, požadovali demokratické reformy, zastavení korupce a diskriminace většinové populace prostřednictvím zahájení národního dialogu, jejich nenásilná revolta byla bez jakýchkoliv důkazů interpretována jako Íránem podporovaný puč, který je třeba v zárodku udusit. V březnu pět monarchií Zálivu vojensky intervenovalo na podporu krále a pokusy o demokratizaci Bahrajnu skončily. Na šest stovek lidí skončilo ve vězení nebo zmizelo, mnozí rebelové byli brutálně mučeni a opozice potlačena. To vše za tichého souhlasu jinak prorevoluční televize al-Džazíra a mlčení západních humanistů a šiřitelů demokracie. Geopolitické zájmy tak zvítězily nad lidskými právy – USA si nemohly dovolit další údajné posílení mocenské pozice Íránu, který rozšířil svůj akční rádius navázáním diplomatických styků s Egyptem. Hypotetický přechod šíitského Bahrajnu do perské sféry vlivu a eventuální ztráta důležité námořní základny se jevila pro USA a Saúdskou Arábii jako neakceptovatelná.

Naopak v Libyi, kde vládne nevyzpytatelný ideologický nepřítel Kaddáfí, intervenovalo NATO – tentokrát ovšem s vedoucí rolí britských a francouzských vazalů, protože Obama si před prezidentskými volbami nemůže dovolit zabřednout do další zdlouhavé války v muslimském světě, když státní pokladna je prázdná. Původní záměr Západu rychle svrhnout a zabít Kaddáfího se vzdaluje a vypadá to, že Libye se stane druhým Afghánistánem. Washingtonští jestřábi už nahlas uvažují i o intervenci v Sýrii, ale brání jim v tom právě nedostatek peněz. Svržení nepohodlného Bašára Asada – spojence Íránu, libanonského Hizballáhu a palestinského Hamásu, jejichž exilové vedení sídlí v Damašku – by přišlo vhod. Proto je syrská opozice vehementně podporována.

Mocenská rovnováha na Blízkém východě je po jasmínových revolucích v troskách a těžit z toho můžou íránští ajatolláhové, čehož se obává Washington, Tel Aviv i kontrarevoluční Rijád. Možný pád Manámy do tenat Teheránu přirozeně nemohl být nečinně tolerován. Demokratická tsunami splachující arabské prozápadní autokraty je vodou na mlýn íránských mocenských ambicí. Ajatolláhové jsou proto přirozeně zneklidněni situací v Sýrii, kde by pád sekulárního, avšak šíitského (alawitského) režimu, znamenal ztrátu tradičního spojence. Proto íránská média, ačkoliv svržení Mubaraka tleskala, syrské protesty interpretují jako komplot sionistů a sunnitských fundamentalistů. Jemen je na pokraji občanské války a v Saúdské Arábii se začínají ozývat ženy, které jsou občany druhé kategorie -  budoucí vývoj v neklidném regionu je tedy jen obtížně předvídatelný.