Čtěte a nezemřete – pozvánka ke knize Chudí v Lodži

I těch 98% Sandbergovi fantazie se musí někde zrodit, proto věřte, že má historii 2. světové války opravdu prostudovanou, především pak kroniku lodžského ghetta, kterou si vedli sami Židé. Ač vypráví příběh obyčejných lidí, můžete mu věřit, že na 98% to takhle nějak muselo být. Navíc sečtělý a historie znalý čtenář jistě cítí, že kostra textu, která není vidět, ale na základě které je vystavěn, je opravdu pevná. Ta faktografická shoda knihy s minulostí by nám mohla být nakonec úplně jedno, protože mnohem důležitější je shoda s žitou přítomností, a tak pravděpodobně a žel Bohu, i s budoucností. -

Když Sem-Sandberg odpovídá na otázku, proč si vybral trávit svůj čas právě s ghettem v Lodži a ne třeba s terezínským, říká, že na obou místech byl, a zatímco v Terezíně je dnes- muzeum, v Lodži se stále žije a to velmi podobně jako před sedmdesáti lety. Tato městská čtvrť dýchá stále stejným urputným a těžkým dechem, a protože se tam znovu a znovu opakují ty samé lidské příběhy, magicky přitahuje. Nutno ale podotknout pro všechny budoucí návštěvníky Terezína, že i toto město, jeho malé domečky i paneláky, ulice a uličky, žije také navždy se stigmatem moderních dějin a i zde je to velmi cítit. Místní lidé, jsou buď odvážní a nebo k údělu člověka navždy přikováni těžkou železnou koulí. Nemusíte vůbec zavírat oči a představovat si, co se zde tehdy dělo. Projděte se jen tak po městě, prohlédněte si množství neopravených budov, mnohdy s pozůstatky německých nápisů překrytých těmi z dob komunismu, a nakonec nápisy současnými, a i zde na vás atmosféra našich dob dolehne. Nakonec si nenápadně poslechněte rozpravy na náměstí či v parku se srocující mládeže, která světu ne a ne porozumět... Nic se nezměnilo, bez začátku a bez konce, stále to samé...

A tak čteme v knize Chudí z Lodže příběh Adama Rzepina, který se všemi možnými způsoby snaží zajistit přežití své i své sestry, Věry Schulzové, statečné Pražačky zapojené do- ilegální činnosti všech ostatních, kteří dennodenně tiše a nenápadně bojují o přežití s hladem a všudypřítomným nedostatkem. V popisu lodžského ghetta není možné se vyhnout ani tolik diskutované hlavě židovské rady Mordechaji Chaimovi Rumkowskému, který se, jak Sem-Sandberg přiznává, stává jedním z hlavních inspiračních motorů knihy. Ať budete prožívat napjatě kterýkoliv osobní příběh z této knihy a možná také čekat na jeho šťastný konec, který samozřejmě nepřijde, nebude to to stěžejní, co vám může tento román dát.

Právě proto, že literatura dokáže smazávat rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností, právě proto, že četba má stále co do činění s vytvářením prostoru našeho myšlení, cítění i fantazie, může se takováto kniha stát pro čtenáře – stejně jako se stala pro jejího autora – zcela zásadní. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik musí autor knihy o hraničních situacích v životě člověka, o každodenním umírání, o utrpení nemohoucích a rození se bez naděje, vsadit sám ze sebe, aby dobře napsal knihu a určitý čas, prostor a lidské osudy skutečně čtenáři přiblížil? Kolik musí vsadit bez toho, aniž by chtěl zpět nějakou výhru? Ani úspěch své knihy nesmí chtít. Sem-Sandberg psal o chudých v Lodži šest let.

Šest let plných denního studia, nočního psaní, fotografií vyzáblých těl a vyhasínajících očí, zápisků o beznadějných a paradoxních situacích, které by žádný člověk nevymyslel, šest let s rozumem v koncích, pod tíhou představ: Co bych dělal v této situaci já? Co a koho bych obětoval jako první? Proměním se v nadčlověka nebo ve zvíře? Jak jen to udělat s hladovým žaludkem. Bože, jsi nesnesitelně nesmyslný, proč vlastně jsi ... Nebyl by první ani poslední autor, který by z rozvířeného boje o lidství nevyšel se zdravou kůží nebo se mu alespoň vlastní textem příliš nepodařil.

Peklo existuje ale jen díky tomu, že existuje nebe, tmy by nebylo bez světla a i v lodžském ghettu se častokrát duše a oči rozjasnily. I zde se lidé smáli, hráli si, slavili narozeniny, milovali se a snili a dovedu si představit Sema-Sandberga, jak nad těmi krásnými částmi kroniky Lodžských potichu a nenápadně dobíjí baterky pro další psaní. Aby to malé světýlko nikdy nezhaslo, je třeba psát a knihu dopsat.

Autor přežil, kniha se povedla, je tu pro nás ke čtení a k vnitřním vírům a rozhodně stojí za to. Sandberg přežil také proto, že, jak říká, sám sebe vnímá především jako autora románů. Nevybírá stranu, na kterou se postaví, nevolí mezi dobrem a zlem, nemusí Mordechaje Rumkowského soudit, autor románů píše, a když si se samotným textem dobře hraje, obratně balancuje na jeho hranách a rozšiřuje ho o nové možnosti, pak text ožívá nezávisle na něm a jeho skutečný život může zůstat jinde... Sám Sandberg se v této technice psaní odvolává na Kunderu. Být autorem románů podle něj dovoluje psát různým způsobem, měnit úhlypohledu, a někdy platí, že čím víc takových prostředků se v románu nachází, tím více je to román.

Pak už je jen na čtenáři, jak poctivě bude text číst, nakolik se jím nechá unášet a bude se poznávat zde i jinde. Nakolik bude schopný klást si naléhavé vnitřní otázky po jádru lidství, hledat odpovědi a zároveň se nestávat soudcem těch, kteří v nejvypjatějších okamžicích svých životů musí nějak volit. Kdo umí dobře číst, rozšiřuje sám sebe, prosvětluje svou mysl i srdce. Čtěte a nikdy nezemřete.