Saúdská Arábie - kontrarevoluční síla na Blízkém Východě

Konzervativní arabské monarchie kolem Perského zálivu spojuje ropné bohatství a spojenectví s Washingtonem. Saúdská královská rodina se obává o vlastní osud (o svá práva se pomalu začínají hlásit utlačované ženy), a používá příjmy z ropy k tomu, aby zavřela ústa kritikům režimu. 87letý král Abdalláh hodlá prostřednictvím investic za 130 miliard dolarů neutralizovat opozici. V panovníkovi se náhle probudilo sociální cítění a vzpomněl si na chudinu, mizerně placené státní zaměstnance, ženy, kleriky a další. Pro domácnosti s nízkými příjmy nechá postavit půl milionu bytů. Rovněž probíhá intenzivní tvorba nových pracovních míst pro více než 20 % nezaměstnaných a začal i boj s korupcí. Islámští duchovní ve službách krále svým ovečkám zakazují pouliční protesty, které jsou prý v rozporu s islámem.

Rijád ovlivňuje petrodolary také situaci v celém arabském světě. Saúdové se bojí opakování egyptského scénáře ve své zemi – na rozdíl od Husního Mubaraka však disponují financemi na umlčení odpůrců. Regionální velmoc Saúdská Arábie všemožně brání exportu revoluce do dalších zemí – přirozeně s výjimkou Libye, neboť mezi plukovníkem Kaddáfím a rodinou Saúdů panovaly dlouhodobě napjaté vztahy. Arabská „Svatá aliance“ už vojensky intervenovala v Bahrajnu, kde protesty potlačila a udržela u moci sunnitského krále, jehož dynastie vládne většinově šíitskému ostrovu téměř 230 let. Rijád dokonce vyjádřil podporu syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, jehož režim se otřásá v základech. Saúdové přitom nemají nejmenší důvod sympatizovat se sekulárními syrskými baasisty, kteří jsou spojenci Teheránu, a se Saúdy je rozděluje mnoho ideologických odlišností. Petrodolary si chtějí Saúdové naklonit i vojenskou vládu v Egyptě a vážně hrozí, že tamnímu lidu bude nakonec revoluce ukradena a vše se vrátí do starých kolejí. Obyčejní Egypťané se razantně dožadují okamžitých změn a existuje hrozba vypuknutí dalších nepokojů, což se Rijád s tichým souhlasem Washingtonu snaží utlumit.

Saúdská Arábie je právní subjekt vytvořený Brity během první světové války za účelem oslabení Osmanské říše a dodnes je de facto soukromým majetkem rodiny Saúdů. Arábie přešla do sféry vlivu USA po 2. světové válce, když Británie vyklidila pozice a udržela si pouze kolonie na jihu poloostrova (protektoráty Aden, Omán a Maskat, Smluvní Omán). Prezident Roosevelt uzavřel v roce 1945 s králem ibn-Saúdem tzv. dohodu z Quincy, na jejímž základě Rijád dodává ropu do USA, které na oplátku garantují vojenskou pomoc nezbytnou pro udržení Saúdů u moci. Jedná se o dohodu, nikoliv smlouvu, protože neváže dva státy, ale stát a rodinu. Král je nejvyšší autoritou zákonodárnou, výkonnou, soudní i náboženskou. Jmenuje vládu, v níž většinu křesel zaujímají členové královské rodiny. Státní ideologií je konzervativní učení wahhábistické formy islámu a odpadlictví od víry je trestným činem. Trestní právo zná popravy, bičování nebo useknutí ruky za krádež. Saúdská Arábie nectí základní listinu práv a svobod, výše trestu i odškodnění se odvíjí od náboženského přesvědčení a pohlaví pachatele, resp. oběti. Práva žen jsou potlačována – nesmí řídit auta a musí chodit zahaleny v nikábu. Na dodržování těchto pravidel dbá náboženská policie. Nezaznamenal jsem, že by různí pseudohumanisté, pravdoláskaři a humanrightisté kritizovali saúdsko-arabskou diktaturu a pošlapávání lidských práv – zřejmě jsou natolik zaneprázdněni Kubou a Čínou, že jim nezbývá čas. Nebo se v souladu se studenoválečnou praxí řídí slovy amerického exprezidenta Lyndona Johnsona: „Jsou to bastardi, ale naši.“   

Sečteno a podtrženo, Saúdská Arábie představuje pro Washington klíčového spojence i v tažení proti terorismu a případná revoluce by tak zcela destruovala dosavadní spojenecký systém USA v klíčovém regionu Blízkého východu, z čehož by přirozeně těžil Teherán, který s Rijádem soupeří o dominanci v regionu Perského zálivu. Proto je v zájmu západních mocností udržet Saúdy u moci i nadále. Ačkoliv USA v souladu s demokratickou rétorikou podporují arabské jaro, zároveň tiše tolerují kontrarevoluční ofenzivu Rijádu, jehož první obětí je bahrajnský lid.