Poznámky k vývoji české ekonomiky ve 20. století: období mezi dvěma světovými válkami

Jistěže zničení tohoto mýtu přesahuje možnosti historické vědy, tato věda si totiž dosud nepostavila otázku výkonnosti české národní ekonomiky. Ten příběh má své kořeny ale daleko hlouběji, pramení ze získání postavení vládnoucího národa v Republice československé se všemi výhodami, které to přineslo. S tezí, že Československo patří mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa, přišli v r.1948 ekonomové Goldmann a Flek v publikaci Plánované hospodářství v Československu. Proč? Aby přesvědčili ty ostatní, že Československo je zralé pro zespolečenštění. Prvorepublikoví ekonomové (např. Klimecký O spotřebě) hodnotili postavení československé ekonomiky daleko střízlivěji. Tvrdili, že se nacházíme na rozhraní pásma chudoby a bohatství. Dnes zase někteří propagandisté papouškují po marxistických ekonomech Goldmannovi a Flekovi výše uvedenou tézi o vyspělosti prvorepublikové ekonomiky, aby dokázali, jak ti komunisté špatně hospodařili. Obě tvrzení prostě nesednou.
Podle Jaroslava Šajtara v článku „Kdo držel Rakousko?“ [Reflex 43, 26. řijna 2006, s. 16] české země zaujímaly vždy silné postavení na průmyslovém poli. Nacházely se tu tři čtvrtiny těžby černého uhlí, 60% kovoprůmyslu, 70% baňskeho, 92% sklařskeho, 87% potravinářského a 75% chemického průmyslu monarchie. Roku 1914 představovala zbrojní výroba v českých zemich tři čtvrtiny produkce podunajske řiše, avšak v jakém smyslu byla tehdy totožná ekonomika českých zemí s českou ekonomikou? Kdo se na tomto vývoji a stavu podílel více, Češi, Moravané, Slezané či Němci?
Podle sčítání lidu v 1900 „Němci v Čechách se věnují průmyslu a obchodu celkem daleko větší měrou nežli Čechové. Pokud údaje o jazyku obcovacím lze bráti za zjištění příslušnosti národnostní, z každého 100 Čechů činných povolání příslušelo v Čechách k zemědělství 46, 6, k průmyslu 30, 8 a k obchodu 8, 1, avšak z každého 100 Němců v povolání činných příslušelo k zemědělství pouze 32, 0, k průmyslu zato 45, 1 a k obchodu 9, 1, tedy k průmyslu poměrně skoro o polovici více než Čechů. … Relativní převaha německá vynikala zejména ve velkoprůmyslu. Dle sčítání závodů v Rakousku z r.1902 … hledíme-li jen k velkozávodům, tj. k zaměstnávajícím více než po 20 silách pomocných, spatřuje v oblasti české 2509 závodů s 249 162 zaměstnanými osobami, v německé 2452 závodů s 270 584 zaměstnanými osobami. Čím větší jsou pak závody, tím více stoupá v nich i převaha německá.“ (Gruber Josef. Průmysl a obchod v československé republice. Obzor národohospodářský, r. XXIV, r. 1919, č.9, s. 389-390. Viz též Obzor národohospodářský, r X, s. 1905, s. 478, článek Němectví v rakouském národním hospodářství“).
Ještě v r.1931 napsal Dr. Lad. Navrátil v publikaci „Od výrobce k spotřebiteli“ [Nakladatel E. Weinfurter v Praze II 1931], že „ve většině našich velkých průmyslových závodů, dolů, hutí i bank jsme namnoze pořád jen úředníky a portýry, a že skutečnými pány u nás jsou Petschkové, Rotschildové, Schichtové, Múhligové a — zahraniční kapitál“ (s.15) „Národní katastrofa" — abychom užili nedávných slov ministra Bechyně — spočívá v tom, že náš lid ve svém největším průměru je chudý, nemá reserv a žádné renty mimo — práci a mimo svoje dvě ruce. A když uhodí zlé časy, je proto veliký kus národa na dlažbě, aniž stát, který jest jen souhrnem občanstva ve své převaze chudého, jej dovedl zajistit nebo uživit.“ (Tamtéž, s.19)
Přenesme se o dvacet let později. Jak napsal Ladislav Feierband, ministr zemědělství v pomnichovské vládě v prvním díle svých Politických vzpomínek, „koncem listopadu 1938 bylo už jakž takž možno udělat si jasnější obrázek, jak nová republika bude vypadat teritoriálně, populačně a hospodářsky. Z předmnichovských 140 530 čtverečních kilometrů zbývalo jich asi 102 530 a z více než 15 000 000 obyvatel - podle odhadu v roce 1938 jen 10 100 000 osob. V novém státě zbylo asi 6 800 000 Čechů, asi 2 200 000 Slováků a asi 640 000 obyvatel Podkarpatské Rusi. Němců zůstalo v nové republice asi 450 000, ale přes l 100 000 Čechů a Slováků bylo ztraceno v sousedních státech. Maďarská menšina se podstatně zmenšila a polská menšina skoro zmizela.Hospodářské ztráty činily asi 66 % černého a 80 % hnědého uhlí, 40 % dřevního bohatství a 70 % výroby elektrického proudu. Jednotlivé průmysly ztratily asi tato procenta: železářský 70, chemický 86, sklářský 86, porcelánový 90, cementářský 80, textilní 80 a zemědělství bylo ochuzeno o nejlepší chmel. Hlavní železniční a silniční spoje byly přeřezány novými hranicemi tak, že z Cech na Moravu a z Moravy na Slovensko bylo nutno jet přes německé území. Hlavní město Praha mělo zdroj své elektrické energie v Říši a mnohá města byla zásobována vodou z cizího státu. Z Československé republiky zbyl jen bezbranný mrzák“.
Je evidentně zřejmé, že jádro a těžiště průmyslu českých zemí, z níž vyzařovaly rozvojové impulsy do periferních oblastí, ležela v tzv. Sudetech, tedy těch územích, které byly přičleněny k Německé říši po Mnichovu v r. 1938. Samotné tyto oblasti byly zase periferiemi rozvojových, respektive růstových rakouských, německých, případně slezských průmyslových center, přes něž šla valná většina obchodního, přepravního, poštovního styku a telefonních rozhovorů.
Jak se uvádí v odborné literatuře, před krizí bylo ČSR po Německu nejprůmyslovějším státem střední a jihovýchodní Evropy, kde zaujímalo 3. místo v těžbě černého uhlí, 2. v těžbě hnědého, 2. místo v produkci řepného cukru a výrobě textilií. V letech 1926-29 došlo ke konjunktuře v průmyslu, ale především v českých zemích. Na Slovensku stagnoval těžký průmysl, rozvíjel se pouze potravinářský a dřevozpracující. Ve dvacátých letech nejrychleji rostla výroba v průmyslu obuvnickém, chemickém a kovoprůmyslu (hlavně automobily a elektrotechnika). Pomalý růst vykazovala výroba spotřebního zboží. Rostla produktivita práce, klesala nezaměstnanost (nejnižší hodnoty byly v letech 1928-9), byl elektrifikován průmysl i většina domácností. Vysoká nezaměstnanost a snížení mezd vedly k nižšímu odbytu a k tomu se šířila též agrární krize, která začala již o rok dříve. Nejhlubší pokles zaznamenal český průmysl v březnu 1933, kdy klesl na 56% úrovně roku 1929. Pokles zasáhl všechna odvětví, i když ne ve stejné míře. Mimořádně silně klesla hutní a strojírenská výroba, lehký a potravinářský průmysl zase trpěly déle. „Surového železa bylo v ČSR vyrobeno v roce 1932 jen 27,3%, surové oceli 30,9% roku 1930 (kdy byla výroba nejvyšší). Byla to čísla, která šla i hluboko pod stav v roce 1913. Na Slovensku stagnovalo dřevařství, kožedělný a chemický průmysl. Vývoz poklesl na třetinu předkrizového stavu, nezaměstnanost vzrostla až na 978 000 osob v březnu 1933. Po roce 1933 přišlo období deprese, které trvalo asi 2,5 roku. Teprve ke konci roku 1936 došlo k významnému oživení výroby. Ekonomika byla držena v depresi silnými monopoly a malými investicemi. K oživení došlo v chemii, elektrotechnice a strojírenství. Mohutný impuls k rozšiřování průmyslové výroby dalo zbrojení a přípravy na válku a to hlavně od roku 1936. Problém překonání krize a deprese závisel na obnově a rozšíření zahraničního obchodu. To se však moc nedařilo kvůli špatné struktuře průmyslu. Oživování bylo pomalé a vedlo k zaostávání za západní Evropou. Zbrojní výroba táhla nahoru hutnictví, cementárenství, konfekční a obuvnický průmysl, dále chemický a strojírenský. Krize v textilním průmyslu dolehla těžce hlavně na pohraničí. Export textilií v roce 1937 byla o 58% nižší než v průměru let 1927-29. Na Slovensku rostla odvětví tažená zbrojením a těžba rud a hnědého uhlí. Situaci nahrávaly také nižší mzdy – až o 20%. Krizím však nebyl konec. Další se objevila v letech 1937-38. Postihla hlavně textilní a sklářský průmysl. Po vypuknutí krize zrušilo výrobu úplně 23 podniků. Zbrojní průmysl pomohl překonat stagnaci, nebyl s to ale zabránit krizi a nadto vyvolat konjunkturu jako např. v Německu. (http://ireferaty.lidovky.cz/346/5143/Ceskoslovenske-hospodarstvi-1918-1938
Podle odborné literatury v roce 1924 dosáhl těžký průmysl úrovně roku 1913. V roce 1926 vyrovnal veškerý průmysl předválečnou úroveň. V roce 1929 přesahovala průmyslová produkce rok 1913 o 30 až 40%, otázka lze zní, kde v českých zemích a v jakém vlastnickém rámci se tento vývoj odehrál a jaké rozvojové impulsy byly vlastně přeneseny z těch růstových německých center do těch českých periferních oblastí. Z hlediska dostupných údajů se ukazuje, že z hlediska proměn sociální struktury obyvatelstva dle povolání žádné růstové impulsy a nějaký vlastní autonomní rozvoj české průmyslové ekonomiky nelze zaznamenat, podíl skupiny povolání v průmyslu a živnostech na celkovém složení obyvatelstva se nezměnil od roku r.1900. Snížil se podíl zemědělství na 27,8%, a zvýšil se podíl připadající na dopravu, veřejné služby, vojsko, svobodná povolání a ostatní (vždy zhruba o 3%), což bylo uvedeno v materiálu, sepsaného českými ekonomy po Mnichovské dohodě („Nové Česko-Slovensko. Jeho hospodářská a sociální povaha, nynější situace, potřeby a vyhlídky“. Obzor národohospodářský, r, 44, 1939, č.1).
Tuto makrostrukturální stagnaci české ekonomiky v první polovině 20. století potvrzovali autoři tohoto materiálu dalšími údaji: „Absolutně i relativně nejvíce ubývá v českých zemích obyvatelstva příslušného k průmyslu a k výrobním živnostem. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku zůstává nyní za hranicemi 1,828 000 příslušníků k průmyslu a živnostem čili 41,3% jejich bývalého počtu v českých zemích [i když počet obyvatelstva klesl pouze o třetinu]. Z toho je vidno, že z českých zemí odpadly hlavně průmyslové kraje (severozápadní Čechy, Těšínsko).“
V druhém díle reprezentativní publikace „Idea československého státu“ [Praha: Národní rada československá 1937] je vývoj a stav české ekonomiky charakterizován jednak zeměpisnými poměry a jednak poměry populačními:
„Zeměpisná poloha v mírném podnebním pásmu se střídáním se čtyř ročních období jest pro hospodářskou práci nejpříznivější a působí blahodárně i na celkovou povahu obyvatelstva i na jeho zaměstnání. Právě potíže, které s sebou přináší období zimy, vychovaly obyvatele tohoto pásma k vynalézavosti, vytrvalosti a hospodárnosti, vesměs vlastnostem, jimiž se vyznačuje lid československý. Při tom však teplé a chladné roční období nejsou tu tak výstřední, jako v končinách uvnitř rozsáhlých pevninských hmot, rozkládá se totiž naše republika právě na přechodu mezi podnebím oceánským a pevninským, čímž jsou tyto výstřednosti příznivě zmirňovány. Směrem od západu k východu jich ovšem přibývá, ale ne tak, aby zasahovaly rušivě do hospodářské činnosti lidu. U nás, až na vrcholky nejvyšších hor, není vlastně končin, jichž by se nedalo hospodářsky využíti. I takové kraje, které leží dosud ladem, daly by se vhodnými technickými zákroky proměniti v uživatelné. Méně výhodné však jest, že náš stát jest úplně vnitrozemský, postrádaje mořské hranice, která otvírá v normálních dobách nerušené dveře do světa. Nelze však přehlížeti, že řeky německé tvoří integrující součást státu německého a že jich lze používati jen za normálních poměrů. Kromě toho tyto řeky na dosti dlouhou dobu zamrzají, jindy zase jejich vodní stav je nedostatečný, nehledíme-li ani k tomu, že Odra na našem území není splavná, takže jich nelze po celý rok užívati nepřetržitě. Ani Dunaj plně nevyhovuje pro ne řečiště, jehož mělčiny, zvláště na našem hraničním úseku, často mění místo.
Mírové smlouvy sice značně zmírnily nevýhody vnitrozemské polohy našeho státu, ale tato ustanovení mají cenu toliko v dobách míru a pominula by okamžitě, jakmile by došlo k napětí válečnému. Zvláště cesta po Labi, která jest dnes naším nejdůležitějším spojením s cizinou pro dopravu zboží oběma směry, i cesta po Odře, jež má vyznám pro dovoz švédské železné rudy do naší největší železářské oblasti ostravsravi-karvínské, byla by nejvíce ohrožena. Na Dunaji tak velikého nebezpečí není. Po krátké trati, jdoucí Maďarskem, je Dunaj řekou pohraniční , (s.15) a to mezí státy s námi spřátelenými, a bylo by v zájmu naší dopravní politiky, kdyby věnovala tomuto směru více pozornosti. Bylo by to prospěšné už tím, že by se naše obchodní politika odpoutala od tolik tíživých zprostředkovatelských služeb zahraničních firem, především německých — dědictví ze starého Rakousko- Uherska, jehož jsme se nedovedli až dosud zbaviti — jimž plynou z těchto služeb nemalé zisky na škodu našeho národního hospodářství, ale i proto, že při hospodářském složení státu musíme vyhledávati a udržovati spíše přímé obchodní styky s evropským jihovýchodem a východem, nežli se západem, hospodářsky ještě vyspělejším než naše republika.
Vnitrozemskou polohu Československa, která jest obecně, jak ukázáno, vždycky nevýhodnější pro rozvoj státu než poloha přímořská, zlepšuje poněkud jeho poloha centrální. Ta je politicky výhodná potud, že při množství sousedů umožňuje mnohostrannou výměnu hmotných i kulturních statků a též v průvozu cizího zboží je výhodná hospodářsky. Nejvíce se pak uplatňuje v dopravě letecké, kterjí zaručuje částečnou volnost pohybu i proti vůli sousedů. Rozkládajíc se v srdci Evropy, mohla naše republika zužitkovati po této stránce výhodně této své polohy a učiniti Prahu důležitým střediskem letecké dopravy. Ovšem naopak centrální poloha vyvolává tlak sousedů, kteří mívají na takovém státu neobyčejný zájem, ať už příznivý nebo opačný. Tento tlak je sice podmiňován početností i hustotou obyvatelstva sousedních států, ale ještě mnohem více hospodářskými a politickými jejich vlivy, které, není-li jim bráněno rozumnou a cílevědomou politikou, tlak na takový stát ještě zvyšují a dovedou ohroziti i jeho existenci.
Zvláště Maďarsko, které se snažilo po celou dobu svého trvání rozšířiti vládnoucí národ až (s.16) na samotný okraj karpatské horské hradby, třebas bez výsledku, nevzdá se nikdy myšlenky, aby získalo znovu Slovensko aspoň v jeho východní části, stejně jako svým sklonem směřuje k znovuzískání Chorvatska a tím obnovení přístupu k moři, a tu právě je potřebí býti na stráži. A ani ostatní sousedé nemají zájmu na tom, aby byl udržen náš stát v tom rozsahu, jak byl mírovými smlouvami vytvořen. Proto také, jak správně podotýká Dvorský, „centrální poloha nepřipouští bez trestu občasná období ochablosti, jak si je může dovoliti stát okrajový. Ochabnutí životní energie státu centrálního znamená smrt tam, kde by se okrajový stát časem zase vyléčil.
Naše hranice jsou příznivé ve smyslu obchodních styků se sousední cizinou, nepřekážejíce dopravě, tak nutné při hospodářském rozvrstvení našeho státu. Při tom ovšem jsou přechody na hranicích zemí českých dopravně mnohem živější, vedouce do oblastí hospodářsky i kulturně vysoce vyspělých, s nimiž byly udržovány od starodávna s naší strany velmi čilé styky, kdežto přechody karpatské, až na průsmyk Jablunkovský, mají význam toliko místní, spojujíce končiny po obou stranách mnohem méně zalidněné i hospodářsky méně vyvinuté. náš stát, ačkoli svojí zeměpisnou i politickou polohou není vybaven nejpříznivěji, je útvarem schopným života. Jeho úženu, nejbohatší ze zemí bývalé monarchie, je po stránce zemědělské téměř soběstačné a jeho západní část má nadto i velice vyspělý průmysl, který je schopen soutěže s nejvyvinutějšími průmyslovými odvětvími jiných států. Jeho národ, třeba nepříliš početný, je zato kulturně velmi vysoko a organisačně zdatný, má nezvratnou vůli žít a udržet všemi prostředky stát, který si s tolika obětmi vybojoval. Jsa usídlen na rozhraní mezi západem a východem, je předurčen k tomu, aby působil jako zprostředkovatel mezi oběma těmito světy. Po té stránce zvláště Slovensko má neobyčejný význam politický i hospodářský, neboť nám dává podíl na Dunaji, důležité vodní cestě střední Evropy a tím na zlepšení naší mezinárodní posice.
Jak se číselný poměr mezi československým národem a národními menšinami utváří a bude utvářeti, nezávisí ovšem toliko na asimilačním vlivu prostředí, nýbrž mnohem více na vitální síle, tj. množství narozených a zemřelých jednotlivých národních skupin, na národním uvědomení a odolnosti, jakož i na hospodářských a sociálních poměrech, jež určují směr i intensitu vnitřního stěhování obyvatelstva. V posledních třech až čtyřech generacích před světovou válkou byla v českých zemích vyšší vitalita u národa českého. Byla založena především na tom, že česky lid měl širší zemědělskou základnu a že v zámožnějších krajích českých byly zdravotní i sociální poměry příznivější než v chudších pohraničních okresích německých. Mezi německým obyvatelstvem byla zejména mnohem vyšší úmrtnost ve věku dětském, takže při nevelkých jinak rozdílech v porodnosti byl až do devadesátých let minulého století přirozený vzrůst Čechů asi o jednu třetinu vyšší než Němců.
Změna nastala teprve ke konci XIX. stol., když industrialisace velmi posílila populačně německé pohraniční kraje v severních a severozápadních Čechách zvýšením úrovně u průmyslového dělnictva i pokroky ve zdravotnictví a v lékařství se podařilo stlačiti úmrtnost v německých krajích mnohem pronikavěji. Než i v českých zemích však nebyly již změněny důsledky dřívějšího většího přirozeného vzrůstu českého, který na Moravě zůstal zjevem stálým. Z nich má trvalý význam zejména počeštění velkých měst v českém jazykovém území: Brna, Olomouce, Českých Budějovic, Jihlavy a pod., která udržela německý ráz až do XIX. stol., a pak pronikání českého živlu přes jazykovou hranici do německého území, především do německých měst. Jen vyšší vitalitě českého živlu, trvající skoro po celé XIX. stol. jest přičísti tu skutečnost, že skoro ve všech městech německých, větších i menších. ležících na národnostním rozhraní českoněmeckém, vytvořily se početné a většinou stále rostoucí české menšiny a na německých ostrovech v českém území sílil český živel vůčíhledě. Tento postup českého živlu, založený v jeho silnější vitalitě, byl zrychlen účinky indutrialisace. V českých zemích vznikaly větší průmyslové závody již v XVIII. stol hlavně v horských pohraničních krajích na pomezí Pruského Slezska a Saska. Proč byly zakládány právě na německém území jazykovém, není úplně jasno. Někteří hledali příčinu v duševních a mravních kvalitách obyvatelstva, poukazujíc na vyšší duševní úroveň v německých a větší zaostalost lidu v českých krajích před sto a více lety.
Ať však je důvod jakýkoli, jisto jest, že německý průmysl severočeský a severomoravský přinesl německé menšině hospodářskou moc a převahu. Český venkov začal se industrialisovat později a pomaleji. Tak se stalo, že pro rychle rostoucí průmyslové podniky byl nadbytek dělných rukou českých, avšak nedostatek v německých krajích. Německé továrny byly nuceny volati české dělnictvo, za nímž pak přicházeli do německého průmyslového území četní drobní živnostníci a malí úředníci. Mocný stěhovací proud, směřující z českých krajů do průmyslových obvodů na německém pohraničí, vytvořil ovšem rychle rostoucí české menšiny, které nabývajíce místy dokonce převahy nad původním obyvatelstvem vtiskovaly mnohým německým oblastem nový národní ráz. K největším národnostním přesunům došlo v uhelné pánvi podkrušnohorské mezi Chomutovem a Ústím nad Labem a v západní uhelné pánvi v okolí Nýřan, Dobřan a Stoda za Plzní. Hospodářská i politická převaha německá potlačovala sice český živel v těchto krajích, ale po státním převratu se ukázala jeho plná početní síla.
Jakých asi rozměrů nabylo stěhování Čechů do německých obcí, ať v souvislých oblastech pohraničních, ať na ostrovech v českém jazykovém území, chci ilustrovati několika čísly. I když počítáme s tím, že v německých obcích žilo r. 1880 ve skutečnosti více Čechů, než jich bylo přihlášeno, můžeme počítati střízlivě, že z celkového přírůstku obyvatelstva o víc než 515 tisíc připadalo na Čechy asi 350 tisíc. Poměrný podíl českého obyvatelstva stoupl v nich za 40 let z 5% na 15-2%. Mobilisace obyvatelstva jako důsledek zprůmyslovění a soustředění jeho do měst (urbanisace) a průmyslových oblastí dala národnostním poměrům v českých zemích několik charakteristických rysů. Zvětšily se především neobyčejnou měrou styčné body, ale tím i třecí plochy mezi československým národem a německou i polskou menšinou. V osadách, které mají od 10 do 90% Čechoslováků a jež počítáme za smíšené, bylo přítomno při posledním sčítání lidu 2,448.283 obyvatelů, tj. skoro čtvrtina (22-9%) obyvatelstva země České a Moravskoslezské. I když smíšenosti dáme mnohem užší meze a za její nejnižší hranice vezmeme 20%, vyjde, že v osadách s 20—80% Čechoslováků žije přes osminu (12-7%) obyvatelstva. Jest již vyloučeno, aby bylo možno řešiti národní otázka v českých zemích místním oddělením menšin od československé většiny. V období industrialisace směřuje stěhovací proud především z venkova do měst a do větších obcí průmyslových. Národně smíšenými se proto stávala v českých zemích především města a větší obce. Smíšené obce s 10—90% Čechoslováků zabírají r. 1930 ve svém celku pouze 8773 km2, t. j. devítinu (11'1%) plochy českých zemi. avšak žije v nich 22-9% populace; České menšiny v jazykových oblastech německých představují převážně živel městský, třebaže jest dosti Čechů také na německém venkově, německý živel v českém prostředí národním se pak omezuje skoro výlučně na města.
Další důsledek industrialisačního a urbanisačního procesu je ten, že na svých menšinách v obcích většinou německých a polských jest československý národ interesován ještě více než Němci na svých minoritách přesto, že v řadě důležitých obcí dříve německých nabyli Češi převahy. Při posledním sčítání bylo napočítáno v obou zemích českých 406.217 Čechoslováků v osadách, v nichž jsou v menšině, kdežto v osadách převážně českých nebo polských bylo přítomno jen 298.507 Němců; relativně mají Němci na těchto svých minoritách arci větší zájem, neboť náleží k nim 9'7% českých a moravskoslezských Němců, kdežto z Čechoslováků připadá na místní menšiny jen 5-6%. Připočítáme-li k německým menšinám ještě Němce v německých ostrovech, mají Němci v českém (a polském) území jazykovém českých zemí úhrnem 453.227 duší. K tomu jest přičísti ještě 160.750 Němců na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kteří žijí jen v rozptýlení, takže mimo pohraniční souvislé oblasti jazykové žije úhrnem 623.977 Němců, téměř pětina (19°o) všech československých státních příslušníků národnosti německé. Ve světle těchto čí-el pochopíme pak, proč po státním převrate Němci sami upustili od požadavku uzavřeného území německého a teritoriální autonomie, který tak houževnatě zastávali před válkou.
Podle dosavadního vývoje nelze očekávat, že by se proces národního míšení zastavil nebo zmírnil. Srovnávání výsledků posledního sčítání s předcházejícím naznačuje, že význam místních minorit pro národ československý i německý poroste. R. 1921 bylo v týchž osadách, kde byla r. 1930 zjištěna československá menšina, přítomno 336.415 Čechoslováků; za deset let jich tudíž přibylo 69.802, t. j. 20,8%. Ale také Němců, žijících v osadách většinou českých nebo polských, přibylo za touž dobu o 23.227, t. j. o 8,4%, tedy poměrně značně více, než byl celkový percentuální vzrůst německé menšiny v českých zemích. Kdežto před válkou německé minority v českém prostředí jazykovém slábly, nastal v tomto rozkladném procese obrat potud, že Němci se začali intensivněji stěhovati do Prahy a jejího nejbližšího okolí a také v některých českých městech, kde dosud Němců téměř nebylo, se objevily německé menšiny, zatím arci velmi slabé. Přes tento nový zjev dosud slabého stěhování Němců do českého prostředí lze čekati, že československý národ poroste i v budoucích letech a desítiletích v českých zemích rychleji a že bude i dále síliti v německých souvislých oblastech pohraničních, zejména pak v německých ostrovech. České jazykové území nebude se v českých zemích úžiti, nýbrž spíše šířiti, arci velmi pomalu a z větší dálky téměř neznatelně, německé ostrovy pak a výběžky německého území budou se asi rychleji přizpůsobovati svým národním rázem svému českému okolí.
Tuto předpověď jest možno činiti na základě hospodářského a sociálního rozvrstvení českého i německého obyvatelstva a posledních dat o porodech a úmrtích. Populačně je dnes pro československý národ výhodou, že poměrně více se věnuje zemědělství než Němci a že poměrně více jest zastoupen v nižších sociálních vrstvách průmyslového obyvatelstva než ve vyšších. Nynější světová kríse hospodářská ukázala zřejmě, že nebude možno udržeti exportní průmysl v celém jeho rozsahu. Na jeho existenci jsou v českých zemích Němci závislí poměrně mnohem více než Češi; populační důsledky částečné likvidace exportního průmyslu projeví se proto v německém jazykovém území ostřeji. Ačkoli novomaithuské hnutí, směřující k podstatnému omezení plodnosti, zachvátilo všecky kraje a všecky vrstvy lidu, jest přece jen ve městech, kde vzalo svůj začátek, mnohem silnější než na venkově a v průmyslovém obyvatelstvu pronikavější než v zemědělském. Dřívější populační důsledky industrialisace zmizely a dnes jest opět i v Čechách porodnost i přebytek porodů u československého národa větší, byť rozdíly nejsou mezi oběma národy tak veliké, jako před půl stoletím; v zemi Moravskoslezské zůstává však dřívější daleko vyšší vitalita českého lidu stále zachována a porodový přebytek u Němců, kteří mají abnormálně mnoho příslušníků mezi vyššími, městskými vrstvami nejméně se rozmnožujícími, jest aspoň o polovičku menší, než by měl býti podle jejich poměrného zastoupení v zemi“(upraveno a kráceno).
Jak vidno, Češi dobře věděli, co to je válka děloh a dokonce se chlubili jejími výsledky. Zde je nutné dodat, že samozřejmě k pozitivním mikrostrukturálním změnám došlo, např. elektrifikaci a že ostrůvky pozitivní deviace se vyskytovaly v cukrovarnictví, zemědělském a dopravním strojírenství, i třeba ve sklářství a zbrojním průmyslu. Mezi komparativní výhody české ekonomiky patřila všeobecná gramotnost obyvatelstva, kvalitní školství a relativně rozvinutá železniční infrastruktura i stabilní měna.
Češi, Moravané a Slezané tedy těžili z toho, že se stali panujícím národem, .proto mají tendenci vidět první republiku jako ráj na zemi, ale o vyspělosti tehdejší demokracie, zmítané jak stavovskými, tak národnostními konflikty lze rovněž diskutovat, ovšem míra industrializace české ekonomiky zůstala neměnnou, i když v rámci ekonomiky Československa docházelo k podstatným změnám ve struktuře obyvatelstva. Ze sčítání obyvatelstva z roku 1921 vyplývá, že v průmyslu pracovalo 34% obyvatel a v zemědělství 39%, stav se vyrovnal až v roce 1930 na 35% pro každé odvětví. Toto ukazuje na průmyslově agrární charakter celého československého hospodářství.
Je tedy otázkou, v jaké míře se česká ekonomika podílela na - historiky zaznameného průměrného ročního růstu 2,3% růst hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele Československa, tedy v jeho rámci vlastně česko-německo-slovensko-maďarsko-rusínské ekonomiky, v podmínkách, kdy se veškerý tento růst odehrál ve dvou letech (dva 10% přírůstky HDP) a kdy Československo dle údajů Klimeckého v díle O spotřebě (Praha: Orbis 1946), které přebral od Colinse Clarka bylo zhruba na konci dvacátých let na 32,6% výkonnosti USA, kdežto Rakousko na 36,6%, Německo na 46,2%, Velká Británie např. na 76,5%, Reálný důchod na hlavu činil v Československu 43, 1% důchodů amerického, v Rakousku 56,7%, v Německu 53,5%, životní náklady 76,7%,63%. Pokud chceme abstrahovat od Slovenska, pak je nutné dále říci, že po r.1945 byl jeho celkový podíl na čs. národním důchodu dle soudobých výpočtů Stádníka asi čtvrtinový.
Pořadí | Stát | Průměrný příjem na hlavu v korunách v r.1927 |
1 | Spojené státy | 23 760 |
2 | Velká Británie | 15 760 |
3 | Kanada | 13 200 |
4 | Švýcarsko | 12 100 |
5 | Austrálie | 11 500 |
6 | Belgie | 11 100 |
7 | Švédsko | 10.560 |
8 | Argentina | 7.600 |
9 | Nizozemí | 7.360 |
10 | Francie | 6 800 |
11 | Německo | 6 250 |
12 | Rakousko | 4 650 |
13 | Československo | 4.500 |
14 | Itálie | 4 000 |
15 | Japonsko | 2 950 |
16 | Maďarsko | 2 800 |
17 | Brazílie | 2 770 |
18 | Polsko | 2 160 |
19 | Sovětské Rusko | 1 520 |
|
|
|
Tato tabulka průměrných příjmů na hlavu (1927) byla sestavena podle „příručky Hickmannovy z roku 1927 a ukazuje nám umístění jednotlivých států při tomto běhu o závod v životním standardu. Veškeré národní příjmy jsou přepočteny na miliardy korun a průměrné příjmy na koruny. (citováno podle Wagner-Zellhof-Kyzlink: Národní hospodářství v kostce. Abeceda finanční a hospodářské politiky pro každého. Praha, Toužimský a Moravec 1939, s.54). Z této Tabulky národních příjmů a průměrných příjmů na hlavu (1927) vyplývá, že v r. 1927 poměr mezi příjmy na obyvatele Velké Británie a Československa činil 3,5:1.
Táž publikace (s.66, 68) přináší srovnání výše reálných mezd (r.1929) v následujících státech (britská reálná mzda je vzata jako měřítko): Kanada (150%), Austrálie (143), Spojené státy(141), Švédsko (104), Dánsko (101), Velká Britanie (100), Holandsko (85), Německo (70), Československo (55), Francie (53), Sovětské Rusko (51), Rakousko (45), Itálie (40), Turecko (30), Egypt (25), Britská Indie (19) Čína (12).
Pro doplnění je možné uvést , že v r.1938 „dělníci přeložení do Kunovic z Avie z Letňan měli vyšší hodinové mzdy…. Byli samostatní a svědomití, pracovali ve výborných partách. Úplně samostatní parťáci měli základní hodinovou mzdu (bez příplatků) nejméně 5,- Kč. Monteři (i s přídavkem ) dostávali v hodinové mzdě od 3,60 do 7,10 Kč, podobně byli odměňováni i truhláři. Mzda zámečníků kolísala mezi 3,20 do 5,50 Kč, klempířů a čalouníků od 3,- do 6, 60 Kč za hodinu. Týdenní platy (šoféři, hlídači, vrátní atd. ) se pohybovaly od 200,- do 300,- Kč (pro zajímavost uvádíme, že noční hlídači byli vybíráni z osob, které neměli žádný movitý majetek, který by musely přes den obhospodařovat – menší riziko, že by zaměstnanec spal ve službě). Platy dílovedoucích a kontrolorů se pohybovaly okolo 2,600,- Kč měsíčně.“ (Krumbach, Jan. Dvacet pět roků národního podniku LET Uh. Hradiště-Kunovice a čtyřicet roků kunovické výroby letadel. Vydavatel: Technické muzemu v Brně, LET,n.p. Uh. Hradiště-Kunovice. Rok vydání: 1978,s.49)
To, že se československá ekonomika nalézala na hranici mezi chudobou a bohatstvím (Klimecký), nikoliv v nejvyšší lize, ilustrují také naturální ukazatele, uvedené v publikaci Jana Janáčka „Peníze, banky, stát. Úvahy o cestách a prostředcích, jimiž peněžní politika může přispěti k hospodářskému rozvoji“.[Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství 1936. 220 s.]:
„Možnosti zvýšení domácího konsumu jsou v našem státě jistě velmi značné. Statistiky o spotřebě nejsou sice nikde na světě dokonalé, ale přece lze na nich pozorovati odlišné poměry v různých státech a sledovati srovnáním několika období směr vývoje. Tak statistiky o spotřebě masa a tuků ukazují, že jsme u nás daleko za konsumem západních států i Německa a že v době krise zejména konsum tuků značně klesl (v roce 1935 činil o 17.5% méně než v roce 1930). Konsum piva byl u nás, vzhledem k dobré kvalitě tohoto našeho světoznámého tekutého chleba vždy vysoký, ale za posledních 5 let klesl téměř o celou třetinu.U cukru udržujeme vysokou domácí cenu, abychom jej mohli mnohem, levněji prodávati do ciziny. Jak nesprávné je tvrzení, že konsum cukru je nepružný, to ukazují statistiky o průměrné roční spotřebě cukru v jednotlivých zemích našeho státu, která klesá od západu na východ: v Čechách činila v kampani 1954—55 spotřeba na jednoho obyvatele 26.9 kg, na Moravě 25.4 kg, na Slovensku 15.4 kg a na Podkarpatské Rusi 5.1 kg ročně. V kampani 1934—35 poklesla spotřeba cukru proti kampani 1929—30 o plných 15%. Je paradoxní, že ve státech, do nichž vyvážíme, je náš cukr levnější a spotřeba vyšší: v Anglii činí spotřeba na jednoho obyvatele průměrně 45.5 kg ročně, kdežto u nás toliko 21.9 kg.Máme u nás těžkou krísí textilního průmyslu, ale domácí spotřeba textilií činí u nás v poměru na (s.62) jednoho obyvatele přibližně jen polovinu toho, co se spotřebuje v západní Evropě. Kdyby se podařilo zvýšiti spotřebu na západoevropskou úroveň, byl by konec textilní kříse. Místo toho však domácí konsum textilií klesl ještě v roce 1935.Velmi nízká je u nás spotřeba elektrického proudu, která činí 251 kilowatových hodin na jednoho obyvatele ročně (proti průměrné roční spotřebě 750 kw v Německu a 1.060 kw ve Spojených státech severoamerických); a ještě mnohem hůře je tomu u nás se spotřebou plynu, která u nás činí pouhých 9 kubických metrů ročně na jednoho obyvatele, v Německu však 57 kub. m, v Anglii 198 kub. m a ve Spojených státech severoamerických dokonce 550 kub. metrů.Podobný obraz podává nám statistika o odbytu automobilů. Náš automobilový průmysl si již dávno vynutil vysoká »ochranná« cla na dovoz aut z ciziny, jimiž udržoval vysoké ceny vozů, takže automobil byl vždy vozidlem přepychovým, nikdy lidovým. V roce 1930 bylo v našem státě zařazeno do dopravy 18.000 vozů, v roce 1955 však již jen necelých 10.000 vozů, kdežto v ostatních průmyslových státech zůstal automobilism i v krísí na vzestupu. Nejhůře jsme na tom s auty nákladními. U těch nejenže rok od roku odbyt klesá, ale i existující park rychle zastarává a zhoršuje se jakostně. Počet neupotřebitelných vyřaděných vozidel je již po několik roků vyšší než počet vozů nově zařazených.O nic lepší není vývoj stavebního ruchu. Ještě v roce 1932 byl stavební ruch dosti živý, ale klesl v letech 1934 a 1935 velmi prudce následkem obtíží úvěrových a následkem všeobecného poklesu důchodů, který nutně vede k omezování bytové potřeby. U 175 pozorovaných obcí bylo v roce 1932 postaveno 8.880 obytných domů a 58.082 bytů, (s.63) v roce 1934 však již jen 5.384 domů se 17.032 byty. Teprve od r.1936 se očekává obrat k lepšímu.“ (s.64)
Za určitý ostrov pozitivní deviace ve vývojových tendencích spotřeby lze považovat počet rozhlasových koncesionářů, ale i ten konců potvrzuje čísla, uvedená ve výše uvedené Tabulce průměrných příjmů na hlavu. V roce 1937 připadalo v Dánsku na 1000 obyvatel 188 rozhlasových koncesionářů, ve Velké Británii 183, Švédsku 172, Norsku ???, Německu 136, Nizozemsku 128, Belgii 123, Švýcarsku 121, Francii 99, Rakousku 92, Československo 69 (Čechy a Morava 86). Za námi bylo Maďarsko (43), Polsko (26), Itálie (19).
(Pramen: Statisticka ročenka RČ 1938, Ročenka Československeho rozhlasu 1938. Citováno podle Ladislav Pištora: Vznik prvního masmédia - rozhlasu ve dvacátých a třicátých letech minulého století v Československé republice (Vývoj počtu radiokoncesionářů v době první republiky)
Obrázek: Titulní list knihy "Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa. Připravil kolektiv autorů za redakce E. Kubů a J. Pátka. Praha: Nakladatelství Karolinum 2000. 439 s. ISBN 80-7184-716-X
(http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf06c1/pistora.pdf )
Dodatek z 6. května 2012:
Podle výpočtu německého ekonoma Wiesera (publikovaných např. v Obzoru národohospodářském 1906. s. 401 v článku Fr. Roesslera Tři německé výstavy Němci, ač jest jich jen 38% v českém království, platí 253 milionů korun výdělkové daně, Češi však jen 128 milionů. A na výstavě v Liberci byla prezentována další čísla.
Tu počítají všecky státní příjmy v oblasti za německou prohlašované za dávky Némců. Zahrnuji v to nejen pivo '21 mil. K líh 141/;, mil. K, ale i příjem za tabák 36 mil. K, ba též i příjem státních drah 31 mil. K, pošt 13 3/4 mil. K, kolků 5 3/4 mil. K, dokonce i dovozné clo 22 1/4 mil. K, a příjem, státních dolů na 5 mil. K. Proti těm nepřímým daním arciť jest těch 16 ½ mil. K daní výdělkových, 7 mil. osobních, 9 mil. pozemkových a 8 mil. domovních jen malou částí, neboť se tomu vyrovná, co konsum nejširších vrstev, jako tabák a líh, přináší. Že na těch nepřímých daních širokého konsumu mají v samém Liberci veliký podíl Češi, to arciť se v těch výtečných diagramech neuvádí, aniž počítá.
Jak ten Besitzstand roztahují, viděti na zmíněných diagramech o průmyslu českém a německém v našem království. Tu prohlašuje se, že v Čechách jest německých cukrovarů 80 v hodnotě 106 mil. K, českých jen 51 se 44 mil. K, pivovarů německých 413 v hodnotě 190 mil. K, českých 277 se 101 mil., lihovarů německých 131 v ceně 47 mil., českých 69 s 20 mil., mlýnů něm. 208 s 39 mil. K, českých 91 s 16 mil., textilních závodů něm. 1561 v ceně 1000 mil., českých 236 s 20 mil., papíren a pod. něm. 162 s 52 mil., českých jen 3 za 1/2 mil., závodů na zpracování dřeva, pily atd. něm. 509 v ceně 200 mil., českých 96 s 33 mil.; zpracování železa, strojíren, výroba transportních prostředků, německých závodů 485 v ceně 980 mil., českých 109 s 60 mil., skláren něm. 394, českých jen 15, koželužen něm. 101, českých 11 atd. Tak se dělá statistika a vytrubuje se v representačních místnostech města na výstavě červenou a černou barvou. Při tom mají ti páni statistikové zjištěno, že průměrná cena jednoho cukrovaru německého je 1,325.000 K, českého 860.000 K, pivovaru něm. 450.000 K, čec. 370.000 K, průměrná cena mlýnu německ. 190.000 K, čes. 170.000 K atd. Ty všecky české závody proti německým jsou »minderwertig«.
Tato čísla autor komentuje tímto způsobem:
S takovou tendencí koná se výstava! Hned v sousedství této síně vyhlašující tu »wirtschaftliche Grossmacht« jest šerá světnička — obrázek z nepříliš dávné historie Liberce — znázorňuje obydlí s dílnou libereckého soukenníka. Neubráníte se rozjímaní. Jest to vhodné býti v národohospodářských vztazích vyzývavým? Jest již vyhráno, když ta »velmoc« nemá delší historii, než tu viděti, a vývoj její stal se využitkováním opoždění vyzývaného soupeře, zdrženého ve svém postupu politickým utlačením? (s.402) Či má býti taková výstava politickou zbraní? Měla snad ukázati vyšší hodnotu k opodstatnéní nadpráví ?
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 7829x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.