Otevřely volby v Tunisku dveře islamizaci?

Všechny předvolební průzkumy prokázaly, že až polovina populace nevěděla, pro jakou stranu bude hlasovat. An-Nahda si však držela jasné prvenství a také se potvrdilo, že větší popularitě se těší předrevoluční formace než zcela nové subjekty. Nerozhodnutí voliči sympatizovali se sekulárními stranami levého středu, zatímco podpora an-Nahdy se ustálila. V anketě televize Al-Džazíra se 47 % respondentů silně identifikovalo s islamismem, 19 % s arabským nacionalismem, 19 % s liberalismem a pouze 6 % se socialismem resp. komunismem. Hlavním tématem předvolební kampaně se nestala vysoká nezaměstnanost a špatná sociální situace obyvatel, která vyhnala lidi do ulic, ale role islámu ve veřejném životě. O autoritativní vládě Zin Abidína Ben Alího si můžeme myslet cokoliv, ale skutečností je, že se jednalo o nejvíce sekulární a europeizovaný režim nejen v rámci Maghrebu, ale i ostatních arabských zemí. S tvrdými represemi vůči islamistům začal už “otec nezávislého Tuniska” a první prezident Habíb Burgiba, přičemž Ben Alí v této politice pokračoval. Po jeho pádu bylo opětovně povoleno nošení hidžábu ve veřejných institucích, což představuje první odklon od sekularismu. Významnou roli v kampani hrála také otázka financí. Pokrokoví demokraté obvinili an-Nahdu z nefér hry, protože byla štědře sponzorována miliardáři ze zemí Perského zálivu. An-Nahda pro změnu nařkla PDP z toho, že získala masivní podporu od tuzemských podnikatelů.  

Vítězem voleb se stala s 41,5 % a 90 mandáty středopravicová a umírněně islamistická an-Nahda (Obnova) Rašída Ghannúšího, která působí na platformě liberalismu ve sféře ekonomické a klade důraz na větší roli islámu ve veřejném životě. Tato konzervativní republikánská strana se inspiruje tureckým, malajským a indonéským modelem umírněného islamismu; blízko však má i k egyptskému Muslimskému bratrstvu. Odmítá radikální a ultrakonzervativní formy islámu v podobě afghánského Talibanu nebo saúdské monarchie. Radikální islamismus považuje jako model pro Tunisko nevhodný a vylučuje i zavedení práva šaría. An-Nahda se považuje za obdobu evropských křesťansko-demokratických stran. Panují však obavy, že oficiální relativně umírněný program se liší od skutečných úmyslů, a to zejména v oblasti práv žen. Kritici varují, že an-Nahda není upřímná a jinak se chová před televizními kamerami a jinak v mešitách, kde někteří její stoupenci vzývají džihád. Její představitelé hovoří umírněně před liberálními obyvateli Tunisu a radikálně na konzervativnějším venkově. Strana je také kritizována za slibování peněz lidem výměnou za vstup do strany. An-Nahdu lze objektivně klasifikovat jako konzervativní islamistickou formaci s umírněným vedením.

Jako druhý se umístil Kongres pro republiku (CPR) s 13,8 % a 30 křesly. Jedná se o sekulární stranu levého středu, kladoucí důraz na lidská práva a genderovou rovnost. V zahraničně-politické oblasti požaduje renegociaci dohod s Evropskou unií. Na třetí pozici skončila formace Ettakatol s 9,7 % hlasů a 21 mandáty. Ettakatol je sociálně demokratická strana se statutem pozorovatele v Socialistické internacionále. CPR stojí v čele bloku sekulárních středolevých stran, kam patří kromě sociální demokracie i Pokroková demokratická strana (PDP), která byla v průzkumech favorizovaná jako druhá nejsilnější, ale skončila na pátém místě se 17 mandáty. Dalším středolevým uskupením je antiislámské hnutí Ettajdid / Pól moderní demokracie na bázi demokratického socialismu, které obsadilo s 5 mandáty sedmé místo. Tento blok obecně usiluje o kombinaci arabsko-muslimského dědictví a evropských zvyklostí, zavedených prezidentem Burgibou.

V březnu založená populistická formace Lidová petice za svobodu, spravedlnost a rozvoj překvapila poměrně slušným volebním výsledkem a čtvrtým místem (19 poslanců). Předseda strany, mediální magnát Hechmi Hamdi, je obviňován z úzkých vazeb na exprezidenta Ben Alího, sám to však popírá. V kampani sliboval bezplatné zdravotnictví a 200 dinárů podpory pro každého nezaměstnaného. Zároveň přislíbil darovat do státního rozpočtu 2 miliardy z vlastního jmění. Do parlamentu pronikla s 5 mandáty i centristická Iniciativa v čele s bývalým ministrem obrany a zahraničí v Ben Alího vládě. Tato strana navazuje na odkaz bývalého režimu a vznikla z rozpuštěné státostrany. 4 křesla získala středopravicová a sekulární Tuniská aspirace (Afek Tounes), hájící občanské svobody a zájmy vyšších vrstev a intelektuálů. 3 křesla obsadí komunisté (PCOT), bodující především mezi tuniskými horníky. Ostatní miniaturní formace se podělily o 23 zbývajících mandátů.   

Vítězství an-Nahdy vyvolává v sekulárních kruzích značné obavy o budoucí vývoj země a uchování dosavadních výdobytků světského státu. Ačkoliv představitelé vítězné strany tvrdí, že usilují o “islámskou demokracii” garantující občanské svobody a rovnost, jejich rétorika a politická praxe se může značně odlišovat, jak už jsem naznačil výše. Je tak otázkou, zda se Tunisko vydá cestou umírněného islamismu jako Erdoganovo Turecko, nebo zajde ještě dál.  Sekularisty vyděsily násilné protesty náboženských konzervativců proti vysílání filmu Persepolis, který zobrazuje boha, což je v islámu nepřípustné. Politici an-Nahdy sice násilí odsoudili, ale prohlásili, že “film se dotkl všeho, co je pro Tunisany posvátné.”  Co se týká formy budoucího politického systému, o kterém bude Ústavodárné shromáždění rozhodovat, vize jednotlivých formací se značně liší. Zatímco an-Nahda prosazuje parlamentní model se silným ministerským předsedou po vzoru Velké Británie a Německa, Kongres pro republiku a PDP favorizují poloprezidentský systém inspirovaný Francií.

An-Nahda oznámila zahájení koaličních rozhovorů a sestavení nového kabinetu v horizontu jednoho měsíce. Je nepravděpodobné, že by strana dokázala vnutit svůj program parlamentu, když nezískala nadpoloviční většinu. Bude muset najít koaliční spojence, přistoupit na kompromisní politiku a také vyslat jasný pozitivní signál do zahraničí, neboť ekonomika země je závislá na turistickém ruchu, který letos v důsledku nestabilní politické situace značně poklesl. V úvahu připadá spojenectví s populistickou Lidovou peticí, které by zajistilo těsnou většinu 109 hlasů nebo koalice s některou ze středolevých stran. Nicméně předpokládám, že blok stran levého středu bude – kvůli programovým odlišnostem – působit v roli opozice. Ostatní uskupení, vzhledem k malé relevanci, nepřipadají příliš v úvahu. Jasným pozitivem tuniských voleb je skutečnost, že proběhly v relativním klidu a férově, což potvrdili i mezinárodní pozorovatelé. Obávám se, že prozatímní vláda, jejímž primárním úkolem bude vypracování nové ústavy, nedokáže rychle zlepšit sociální situaci v zemi a řešit nezaměstnanost, což může způsobit frustraci, deziluzi, rozčarování z demokracie a opětovné nepokoje.