Co spojuje Izraelce a Araby?

V Izraeli vládne koaliční pravicová vláda v čele se stranou Likud a premiérem Benjaminem Netanjahuem, který programově odbourává sociální stát a dovedl Izrael ze sociálně-demokratického zřízení do tržní ekonomiky thatcherovského typu, v níž nejbohatší podnikatelé a realitní magnáti (cca deset rodin) díky privatizaci kontrolují třetinu aktiv v zemi. Do kapes má hlouběji stále větší počet Izraelců, a to navzdory pozitivním ekonomickým ukazatelům (země vytváří 24. nejvyšší HDP světa, na hlavu připadá ročně 29.500 dolarů, bez práce je pouze 6 % lidí a loňský růst dosáhl 4,5 % HDP). Zatímco v roce 2009 žilo v Izraeli pod hranicí chudoby 15 % obyvatel, nyní je to již 35 % a mezi nejchudší vhání izraelský kapitalismus stále více příslušníků střední třídy – např. i lékaře, kteří již čtyři měsíce protestují za vyšší mzdy. Živobytí v izraelských velkoměstech je nyní příliš drahé i pro středostavovské vrstvy. Milionářů v zemi přibývá, počet chudých ale roste rychleji. Velkou zásluhu na pauperizaci širokých lidových mas má především Netanjahuova politika štědrých státních dotací určených k výstavbě a rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu.

Obzvláště kritická je bytová problematika – v Tel Avivu se za třípokojový byt platí až tři čtvrtiny průměrného měsíčního platu a pořídit si v centru velkých měst nové bydlení za přijatelnou cenu je pro většinu obyvatel vyloučeno. Průměrný byt v Tel Avivu je nedostupný pro 90 % obyvatelstva, a to i kdyby si hypotéku rozložili na 30 let. Navíc za poslední dva roky ve větších městech vzrostly nájmy v průměru o 15 – 25 %. Izraelská metropole patří mezi nejdražší města na světě a nájmy jsou zde vyšší nežli např. v Paříži, Milánu a New Yorku. Ostatně, podobné je to s byty i u nás – kdo si může dovolit z platu 15.000 Kč hrubého pořídit alespoň garsonku v oněch Havlem vysmívaných králikárnách? Většina lidí těží ze skutečnosti, že přišla k bytu či domu lacino za minulého režimu a nyní je může odkázat svým dětem.

Právě zoufalá bytová situace podnítila převážně mladé vzdělané Izraelce, zorganizované přes sociální sítě, k masovým protestům proti vládě, kterými se inspirovali u svých arabských sousedů. Vytvořili stanové městečko na nejdražší třídě v Tel Avivu – Rothschildově bulváru (jakési obdobě pražské Pařížské ulice) – který symbolicky pojmenovali podle centra revoluce v Káhiře jako tel-avivský Tahrír. S protesty podle průzkumů souhlasí 87 % Izraelců. Podobně jako davy mladých lidí v Athénách, Madridu, Káhiře a dalších městech Izraelci protestují proti realitě způsobené politiky a diskutují mezi sebou o možných řešeních. Stanová městečka se rozšířila z Tel Avivu do Jeruzaléma a dalších měst na jihu i severu země. Ultraortodoxní ministr bytové výstavby Ariel Attias arogantně označil demonstranty za rozmazlené děti a premiér Netanjahu se vyjádřil, že považuje stanový protest za největší vnitropolitickou hrozbu svému kabinetu.

Vláda po propuknutí globální finanční krize jednala typicky pravicově. Seškrtala výdaje při současném snížení daní pro nejbohatší. Jakmile krize v té nejhorší formě pominula, movití Izraelci a investoři ze zahraničí své peníze začali ve velkém investovat do realit. Mladí lidé v zemi, která se letos umístila na pátém místě žebříčku států s největší nerovností příjmů v rámci OECD, se tak v posledních letech začali proti „bohatým Židům“ bouřit. Izrael totiž už mnoho let není sociálním státem, o němž snili jeho zakladatelé. Daně sice zůstaly mnohem vyšší než například v USA, veřejné služby se ale ruší jedna za druhou a náklady na život neustále rostou. Izraelci pracují více hodin než je běžné v Evropě a k tomu dva až tři roky slouží v armádě, za což ani nejsou placeni. Ačkoliv se vláda chlubí skvělými ekonomickými výsledky, stále více Izraelců upadá do chudoby a rostou nejen ceny nájmů, pohonných hmot a potravin. Mnozí z těch, kteří pracují, jsou zároveň chudí. Lidé mají práci, ale nezaplatí nájem nebo oblečení pro děti.

Izraelská mládež si v červenci vynutila snížení cen populárního sýra o čtvrtinu poté, co ho přes sto tisíc účastníků facebookové kampaně začalo po zdražení bojkotovat. Teď doufají, že stejně uspějí s benzinem, elektřinou, dalšími potravinami či automobily. Zároveň vyzývají, aby lidé 8. srpna vybrali z bank své vklady na protest proti vysokým bankovním poplatkům. Dočkáme se něčeho podobného i u nás? Zde se mladí lidé, zfanatizovaní goebbelsovskou mediální propagandou proti Jiřímu Paroubkovi – tehdy opozičnímu politikovi bez vlivu na vládu – zmohli jen na ubohou a primitivní vajíčkiádu. A nyní ke Kalouskovým, Drábkovým a Nečasovým zvěrstvům mlčí, ačkoliv se jich citelně dotknou.    

Pro izraelské politiky je to úplně nová situace. Celou generaci ignorovali sociální a ekonomická témata, soustředili se jen na bezpečnost země a války s Palestinci. Netanjahu a jeho stoupenci cítí hrozbu, a tak proti stanovému protestu stupňují útoky. Jeho účastníky viní z toho, že je financují izraelské levicové organizace, ačkoliv demonstranti vyjadřují odpor k politickému establishmentu jako celku a k parlamentní opozici se nehlásí. Je evidentní, že pravicová vláda nemá v úmyslu bytovou problematiku skutečně řešit, ale spíše se pokusí odvést pozornost jiným směrem. Spekulace o možném útoku na Írán se zdají nepravděpodobné, ale pokud by protivládní protesty trvaly dostatečně dlouho, není to zcela vyloučeno. Stanující v Tel Avivu hlasitě upozorňují, že mají dlouhou výdrž. Izraelská armáda varovala, že pokud by se mělo bydlení řešit prostřednictvím škrtů v armádním rozpočtu, ohrozí to izraelskou bezpečnost. Izrael bude dál potřebovat silnou armádu, existuje ale řešení, jak zajistit dostupné bydlení, sociální služby a rovnoměrnější dělení zdrojů při udržení akceschopné armády – např. ukončení výstavby osad na okupovaných palestinských územích.