70. let poté aneb jiný pohled na atentát

Je 27. května 1942, Reinhard Heydrich na zámečku v Panenských Břežanech vstává, dává si snídani, loučí se s manželkou a dětmi, sedá do auta a vyráží "do práce", konkrétně na Pražský hrad. Cesta v té době trvala zhruba půl hodiny. Dnes bychom u Panenských Břežan najeli na dálnici a na Pražském hradě bychom po ulici V Holešovičkách - pražáky paradoxně nazývané "heydrichiáda" - byli do 20 minut. Heydricha ovšem v té době neobtěžovaly kolony nebo úsekové radary. Ale konec srandiček... Zhruba polovina cesty z Panenských Břežan na Pražský hrad tehdy vedla městem - zastavěnou oblastí. Heydrich byl "velké zvíře", protektorátník číslo jedna a navíc po Hitlerovi a Himmlerovi také třetím mužem "třetí" Říše. V prostředí Protektorátu Čechy a Morava se pak jednalo o mimořádně nenáviděného člověka, jehož názory na "budoucnost" našeho národa byly zcela bezskrupulózní.

Říkáte si, že pořád nevidíte ani náznak toho, co jsem naznačoval a na co jsem vás lákal v prvním odstavci svého textu? Pak se nyní podívejte na jiné zpravodajské servery (omlouvám se portálu Vaše věc za tuto "reklamu" na konkurenci:-)), kde jsou fotky Heydrichova auta po atentátu. Co vidíte? Já vidím to, že nenáviděný Reinhard Heydrich jel "do práce" přes půl - vůči němu naprosto nepřátelské - Prahy v otevřeném autě, dnes bychom řekli kabrioletu, a to pouze s jedním "bodyguardem", který byl zároveň řidičem. Tedy bez jakékoliv ochrany. Možná si říkáte - byla jiná doba, bodyguardi tehdy nebyli, to však není pravdou. Jen na Hitlerovu bezpečnost dohlížely stovky příslušníků jeho osobní stráže. Doba tedy zase tolik jiná nebyla...

Z této zdánlivé banality však lze vyčíst spousta dalších věcí, na které bychom v souvislosti s nacistickou okupací naší země neměli zapomínat. Především je to vnímání Čechů ze strany Němců jako naprostých a bezzubých "troubů", kteří se na nic nezmůžou a nic si nedovolí. Ale také přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti, možná až nesmrtelnosti "nadřazené" rasy. Přirovnal bych to snad asi jen k tomu, jako byste se s klidným srdcem procházeli po ZOO s tím, že všechny klece a výběhy jsou dokořán otevřené. Jestli tedy atentát znamená důkaz české odvahy - ale buďme objektivní, také "čecháčkovství" a s tím spojené zrady ze strany jednoho z parašutistů, pak chování Heydricha znamená důkaz německé nabubřelosti a arogance, která předznamenala jejich nevyhnutelný pád.

Ať tak či onak, toto je aspekt událostí z května 1942, který si zaslouží být zmíněn. Ať si myslíme o atentátu cokoliv, jedno je jisté. Ukázal nacistům, že i oni jsou smrtelní, že jejich nadřazenost není takovou konstantou, jakou si oni sami mysleli, že Češi nejsou žádní "troubové", ale národ, který se dokáže sjednotit, když jde do tuhého. "Blaničtí rytíři" sice z hlubin této mýtické hory nevyjeli, zato přiletěli z dalekého Albionu, aby nacistům ukázali, že obezřetnost je na místě. Odplata byla velmi tvrdá, tisíce poprav na střelnici v Kobylisích, Lidice, Ležáky a mohli bychom pokračovat. Přesto je atentát na Heydricha pro náš národ jednou z nejdůležitějších událostí druhé světové války. Událostí, která předznamenala konec "árijské" nadřazenosti v Čechách.