Zbyněk Fiala: Proč platit víc?

Mládkův přešlap na sjezdu ČSSD způsobil blahodárný slovní průjem všem těm, kdo už delší čas trpěli duševním nadýmáním. Konečně to mohlo ven. Konečně víme, do koho bušit. Petr Nečas vyslovil obavy o hospodářský růst, tedy jev, který prakticky nepoznal ani jako premiér, ani jako místopředseda vlády. Miroslav Kalousek si vzpomněl na VUML, když kritizoval daňové záměry a řekl, že „v důsledku to znamená nižší prosperitu a celkově by se to dalo označit jako soubor opatření pro přechod k reálnému socialismu.“

Nedivme se, že se Kalousek tolik bojí skoku zpátky, protože on sám nás přenesl do vyšší historické etapy. Zavedl platí princip „každému podle jeho potřeb“, bez ohledu na to, kolik kdo platí. To je „reálný komunismus“. Výraz „reálný“ přitom znamená, že není pro všechny. Nejčastěji si lze také k naplnění potřeb pouze čuchnout. Školy žijí ze záchovné dávky jako kdysi družstevní stáda v předjaří. Chcete-li lékaře, je daleko a ještě má stávkovou pohotovost.

Stačí se podívat do pravidelných výkazů ministerstva financí o měsíčním pokladním plnění státního rozpočtu, abychom viděli, že zaměstnanci letos zaplatili na osobu 11 krát víc než živnostníci. Najdete tam pochopitelně větu, že v únoru to bývá se živnostníky složité. Dobře, podívejme se na celý loňský rok, kdy 3,8 milionu zaměstnanců zaplatilo v celostátním výběru 120 miliard korun, zatímco 865 tisíc fyzických osob platících podle daňových přiznání přispělo 3,3 miliardami korun. Celoroční a celostátní skóre je tedy 8:1. Stejný nepoměr očekávám u zdravotního a sociálního pojištění.

Veřejné a zdravotní služby jsou však poskytované v poměru 1:1. Kde se asi ty chybějící prachy na služby vzaly? Další peníze z veřejných zdrojů budou potřeba na doplacení zoufalých penzí živnostníků, mají-li se dostat na sociálně únosnou úroveň. Taková jsou fakta.

Strana soukromníků ČR, která to zřejmě neví, okamžitě zažalovala Mládka za podněcování nenávisti vůči skupině osob. „Tím, že Mládek nazval živnostníky parazity, hrubě urazil celý živnostenský stav v ČR a reálně ukázal, kam míří ČSSD,“ uvedla strana, která má uzavřenu dohodu o povolební spolupráci s ODS, jak věcně připomíná Právo.

Nějaký ten parazitizmus se tu přecejen najde. Ponechme stranou korupční veletoky, informační systémy na ministerstvech práce, dopravy, zdravotnictví, tratě a tunely. Soustřeďme se na úmyslné přehlížení porušování zákonů. Když se třeba někdo nahrne na finanční úřad v Praze 1, aby se ztratil mezi sto tisíci jiných, protože z těch pár kontrolorů, které má úřad k dispozici, to nemá šanci obejít. Lze hledět s podezřením i na ty, kdo brání zavedení registračních pokladen, které by takovou kontrolu výrazně usnadnily. A proč se vlastně těm pokladnám tak brání? Spoléhají na to, že víc volebních hlasů mohou nabídnout ti, kdo podvádějí, než ti, kdo jsou ohrožováni nekalou soutěží s neplatiči daní?

V každém případě jsme svědky toho, že vláda nechává platit potřeby rozsáhlé kategorie pracujícího obyvatelstva někým jiným. Proč to dělá? Možná se jen bojí nahlédnout pravdě do očí, že přivedla ekonomiku do stavu, kdy ty obrovské počty lidí prostě neuživí. Pokusy o podnikání nahrazují bezmoc nezaměstnaného. Paraziti jsou ti, kdo prosadili zrušení progresívního zdanění, takže náklady takové politiky nejsou hrazeny z nejvyšších příjmů.

Kdo to tedy zaplatí? Mizerně placení zaměstnanci, a protože to nestačí, tak ještě zvyšování státního zadlužení a snižování kvality veřejných služeb.

Značná část českého podnikatelského étosu je čirá potěmkiáda. Počet podniků registrovaných živnostenskými úřady dosáhl na konci roku 2012 neuvěřitelného čísla 2 318 690. V zemi s 10,5 miliony obyvatelstva je tedy 2,3 milionu podniků. Na 1000 obyvatel je registrováno 307 živnostenských oprávnění, což by při rovnoměrném rozprostření znamenalo, že na závislou činnost je odkázána jen jedna rodina ze čtyř. To nám však trochu narušuje zjištění, že 3,8 milionu lidí pracují v zaměstnaneckém poměru. Z dostupné pracovní síly musíme odečíst také většinu z 2,9 milionu důchodců (včetně invalidních) či studentstva, nemluvě o dítkách a mládeži školou povinné. Podle ČSÚ roku 2011 počet ekonomicky neaktivních osob nad 15 let dosahoval 3,7 milionu obyvatel. Někteří však nejspíš jen ustoupili z dohledu statistik.

Celkový počet plátců pojistného činil v loňském roce 4,9 milionu osob, uvádí MPSV. Když od něj odečteme zaměstnance (ve 3. čtvrtletí 2012 jich bylo podle ČSÚ 3,8 milionu), zbyde nám tedy 1,1 milionu plátců pojistného, o které se musí podělit živnostníci a jednomužné podniky. Pokud vám vyjde nějaký rozdíl počty živnostníků a počty plátců, hledejte za ním mrtvé duše, švarcsystém, práci načerno, nezaměstnané nebo jinak vynuceně neaktivní, a nakonec ještě jakousi šuplíkovou pojistku pro případ, kdy na účet přestanou docházet pravidelné výplaty od zaměstnavatele.

Mládkova teze v podstatě zní – jak k tomu ti zaměstnanci s podprůměrnými mzdami a platy přijdou, aby měli tohle všechno na krku?

Nevyžaduje od nich vláda příliš mnoho solidarity? Nemohli by brát víc, mít lepší penze a jejich děti lepší školy, kdyby byl systém v pořádku? Proč mají si mají připlácet na zhoršení svého postavení? Proč mají platit za stejné služby mnohem víc než OSVČ?

Proč mají zaměstnanci nahrazovat to, oč se má starat vláda aktivními opatřeními ve prospěch vytváření pracovních míst?

Zkusme si položit ryze hypotetickou otázku, co by se stalo, kdyby si zaměstnanci zavedli svoje vlastní školní fondy, svoje vlastní penzijní a zdravotní pojišťovny, kdyby prosadili oddělené financování svých potřeb – třeba po americkém způsobu, kdy stát nehradí prakticky nic a všechno jde za zaměstnavatelem?

Inu, mělo by to nedozírné národohospodářské důsledky. Individualistické ODS a TOP 09 by narazily na realitu a přišly by o voliče. Žvásty o „laissez-faire“ by zmlkly. Reálný komunismus hrazený zaměstnanci, kteří se zatím nedokázali dohodnout na účinné obraně, jim vyhovuje líp.

Ve skutečnosti problém není tak astronomický, jak vypadá. Kdyby platili všichni stejně, mohli by zaměstnanci ušetřit asi 20 miliard korun, zatímco na živnostníky by vyšlo necelých 23 miliard korun. To je mimochodem o něco méně, než živnostníci platili roku 2005 (tedy roku, kdy byla inženýrská stavební výroba zhruba na stejné úrovni jako dnes).