Zapomenutý zakladatel František Kváča

Roman Janouch - Zapomenutý zakladatel

1. Situace v českém dělnickém hnutí ve 2. polovině 19. století.

Životní úroveň dělnictva v Rakousku až do počátku 90. let 19. století zůstala na úrovni počátku rozvoje kapitalismu, kdy se používalo zejména extenzivních forem vykořisťování. Dělnictvo žilo v nesnesitelných pracovních podmínkách především v důsledku délky pracovní doby a minimální odměny za práci. Nejhorší podmínky byly v domácím průmyslu, v maloživnostech a v zemědělství. Doslova strašné byly pro nedostatek a drahotu bytové poměry. Např. cihlářští dělníci bydleli u cihelen v děrách bez podlah a jednoduchým oknem nebo otvorem polepených papírem. Stejně u truhlářských dělníků i u mnohých mistrů bývala obývací světnice zároveň i dílnou. Celá rodina spala v nevětrané místnosti plné hoblovaček. Pokud šlo o pracovní klid o svátcích, až do roku 1895 platila pouze zvyklost a místní úmluva a dělníci neměli ani nárok na dovolenou.

Hranice mezi nezaměstnaným dělnictvem a mezi zaměstnanými byla téměř neznatelná. Výdělky zaměstnaného dělnictva byly totiž po celou druhou polovinu 19. století velmi nízké, aby vyrovnaly technickou zaostalost rakouského průmyslu a umožnily jeho konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. Mzdové maximum let 1871 - 1873 nebylo do konce století překonáno a nominální mzdy po prudším poklesu v letech krize stagnovaly na úrovni nižší zhruba o 10% než v předkrizovém období, ceny však rychle rostly. Docházelo zejména ke zvyšování nájemného.

Snaha po nejnutnějším zabezpečení dělníka a jeho rodiny v době nouze způsobené nemocí, stářím či nezaměstnaností byla proto hlavním motivem při zakládání nejstarších dělnických spolků a sdružení, které měly významnou úlohu při realizaci sociálních zákonů o invalidním a nemocenském pojištění. Pod vlivem rostoucího nátlaku dělnictva byly přijaty dva zákony, na kterých však rakouské zákonodárství ustrnulo. Byl to zákon o úrazovém pojištění z 20. 12. 1887 a zákon o nemocenském pojištění z 30. 3. 1888.

Zatímco úrazové pojištění se vztahovalo jen na dělníky v některých podnicích se zvýšeným rizikem úrazu, nemocenské pojištění se týkalo dělnictva ve všech živnostenských závodech, tj. továrnách a živnostech. Přestože tento systém sociálního pojištění dělnictva zůstal značně nedokonalý, neboť o zavedení starobního a invalidního pojištění usilovalo dělnictvo marně, šlo o důležitý zásah, kterým se odlehčovalo veřejnému chudinství.

Zmíníme se ještě o hospodářském postavení drobných řemeslníků, které nebylo o mnoho lepší než postavení dělnictva. Ti maximálním prodlužováním pracovní doby i využíváním pracovní síly své rodiny získávali jen o něco více než průmysloví dělníci. V případě hospodářských krizí a v důsledku konkurence kapitalistického velkopodnikání pak často přecházeli do řad námezdně pracujících. Ukázala se též nutnost řešit postavení řemeslníků, neboť na přelomu 70. a 80. let docházelo k emancipaci živnostenstva deptaného konkurencí velkovýroby. Živnostníci žádali zavedení nucených živnostenských společenstev a průkazu způsobilosti pro řemeslnické živnosti. V roce 1889 přijala proto říšská rada řemeslnickou novelu živnostenského řádu a zřídila kategorii tzv. řemeslnických živností. Současně byla zavedena živnostenská inspekce, instituce, která měla řešit spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a dohlížet na dodržování pracovních a hygienických podmínek v továrnách a živnostenských závodech.

Dne 8. března 1885 byla schválena druhá novela živnostenského řádu, která stanovila v továrnách denní pracovní dobu 11 hodin (délka pracovní doby v živnostech a v zemědělství zůstala i nadále bez omezení), zakazovala se práce dětí mladších 14 let, upravovaly se předpisy o učebním poměru, podmínky práce žen apod. Tato tzv. dělnická novela sama o sobě sice řadu otázek ještě neřešila, byla však významným obratem a počátkem postupného zlepšování pracovních podmínek dělníků.

Závěrem tohoto obecnějšího úvodu je nutno poukázat ještě na jeden důležitý moment, neboť se domnívám, že je v přímé souvislosti s pojetím této práce a vysvětlením „nacionálních" prvků, na které jsem při studiu tehdejšího tisku narážel na každém kroku a je i v přímé souvislosti s organizováním národního dělnictva a vznikem ČSNS. Jde o skutečnost, že v českých zemích ještě ve 2. pol. 19. století bylo střední a větší podnikání v německých rukou, jak na to poukazuje Václav Jíša: „V bankovním a finančním podnikání měli Němci dokonce výlučné postavení. To způsobovalo, že svými většími finančními zdroji a hospodářskými zkušenostmi zatlačovali české podnikání i národní, kulturní a politický život. Nebylo to nic obtížného, protože kterákoli německá nebo vyloženě rakouská banka mohla přibrzdit své obchodní nebo výrobní úvěry podnikateli, který by chtěl podporovat české podnikání."

Autor dále poukazuje na vznik Živnostenské banky v roce 1868, která byla první českou obchodní bankou vzniklou ze svépomocných snah a za podpory širké české veřejnosti. Vznik i působení Živnostenské banky „demonstrovalo, že česká buržoazie využívala ve své činnosti vědomě a programově českého národního cítění...Na straně českých podnikatelů, v českém národě třídy ještě poměrně nové a národně exponované, nebyly ještě zcela patrny stíny a rozpory v kapitalismu v té míře, jak tomu bylo již u podnikatelů německých. Národní myšlenka a faktor času byly jejich spojenci." Autor tak dovozuje, že i když se později třídní rozpory přiostřily, byla tu nad nimi síla národní ideje tak mocná, že nejednou přehlušila tyto třídní rozpory mezi rodící se českou buržoazií a čekými dělníky, kteří si dokonce přáli její vznik. Svědčí o tom příspěvek Česká buržoazie v Českých dělnických listech č. 5 z 16. 6. 1897: „Ptáme se, kde je ta česká buržoazie? Vyjma několika žemličkových a salámových velmožů, kteří ostatně poctivou prací zbohatli, bohatých průmyslníků nemáme. Či je buržoa ten ubohý řemeslník, drobný krejčík či zámečník, jenž sám jest zapřažen od rána do noci v namáhavé práci? Všechen velký obchod, průmysl i všechna výroba je v cizích rukou, kde je ta buržoasie?...Žijeme svůj národní život v poměrech hospodářských tak primitivních, že mluvit o české buržoasii je směšno...Proti buržoasii jež cizopasně vydírá druhé, sjem a budeme všichni, ale je - li buržoustou, kdo vzděláním, vlastní přičinlivostí a prací si pomohl k blahobytu, pak před takovým buržoákem klobouk dolů...,ano, takovou buržoasii chceme."

Domnívám se, že by bylo zapotřebí se k této problematice v budoucnu více věnovat. Marxistická historiografie se během čřtyřicetileté činnosti těmto otázkám buď nevěnovala nebo poskytovala výklad jednostranně, povrchně a nepřátelsky, neznala jiné hodnotící stanovisko, než třídní. Největší znalec dělnického hnutí Zdeněk Šolle sice ve své další práci z roku 1969 koriguje svou „prvotinu" z roku 1951, pokouší se sledovat vzájemný vztah národního demokratického hnutí a socialistického hnutí dělnického, „těchto snad nejzávažnějších společenských faktorů, které silou svých idejí podněcují dějinnou aktivitu mas". Dokonce připouští názor, že „kořeny socialistického dělnického hnutí (jsou) v národním demokratickém hnutí, především v jeho nejradikálnějších složkách. Socialistické hnutí se tedy rodí a vyrůstá z národního demokratického hnutí novodobého a vedle něho vytváří druhý vůdčí motiv veškerého sociálního, politického a kulturního života Evropy v 19. a v prvé polovině 20. století." Není mi známo, že by o této pozoruhodné problematice vznikla samostatná práce.

1.1. Počátky odborového organizování dělnictva

Jak již bylo zdůrazněno, v 70. a 80. letech 19. století dochází k početnímu růstu dělnické třídy a proletariátu. Dělnictvo však nebylo jednolitou masou. Tvořilo je příležitostní námezdní dělníci, dělníci v trvalém zaměstnání různých profesí, jako kováci, kameníci, cihláři, zedníci, dřevopracovníci, textiláci, typografové, knihaři, kožešníci, obuvníci, rukavičkáři (na které se práce z výše uvedených skupin zaměřuje) a jiní. Byli rozdělení do různých skupin podle kvalifikace a výrobní potřebnosti. Na tom také záviselo sociální a kulturní postavení jednotlivých skupin. Přitom poměry dělnické třídy a dělnického hnutí měly svou specifičnost v souvislosti s časovými údobími.

Tam, kde životní podmínky dělníků byly nejhorší, se také nejdříve vyskytují obranné ekonomické boje dělnictva, které dostávají masový charakter. Byly to velké stávky brněnského textilního dělnictva v květnu a červnu 1896 a ve Svárově u Liberce na přelomu března a dubna 1870. Nepokoje ve Svárově, při nichž bylo 31. března 1870 zastřeleno šest dělníků a další zraněni, vyvolay ohlas v celé monrachii a uspíšily vydání koaličního zákona z 7. dubna 1870, který formálně legalizoval sdružování dělnictva při prosazování vlastních hospodářských zájmů. Zákon umožňoval budování spolků a odborových organizací.

I když se hlavní zájem zpočátku zaměřoval na podpůrnou činnost, již sama jejich existence přinášela nové hodnoty. Účastí na spolkovém životě byl vytvářen a posilován pocit vzájemné solidarity, což bylo nejsnáže možno dosáhnout u dělníků stejné profese. Spolky se začaly přetvářet v organizace, aktivně hájící zájmy dělnictva. Podpůrná činnost zůstávala trvalou složkou práce dělnických spolků i v nové vyšší etapě.

2. Rukavičkářská beseda a její tiskový orgán Rukavičkářské listy

Cílem mé seminární práce je tedy pokus vysvětlit souvislost činnosti této odborové (odborné) organizace s pozdějším vznikem a činností dnes nejstarší politické strany s nepřetržitou existencí - Československé strany socialistické. Domnívám se, že by se dal použít i termín „návaznost". Zda je tato skutečnost dána jen osobností Františka Kváči, nemohu se vší určitostí tvrdit, ale ukazuje se přinejmenším, že jeho činnost v Rukavičkářské besedě byla jistou průpravou, který vyústila v činnost politickou a ve vytvoření politické strany.

Historik českého odborobého hnutí dr. Kotek tvrdí ve stati Odborové hnutí dělníků národně sociálních, že „prvními , kdo vystoupili hromadně proti sociálním demokratům, byli národní dělníci knihařští a ozdobničtí. Vystoupili z knihařského spolku Beseda knihařská a založili roku 1897 Zemské odborové sdružení dělníků knihařských a spojených odvětví. Současně vešel v život i první odborový časopis strany národně sociální Ččeské knihařské listy. Stejně i proti Rukavičkářské besedě bylo založeno v roce 1897 České odborové sdružení dělníků rukavičkářských."

S takovýmto tvrzením nelze v žádném případě souhlasit. Jak to bylo s prvně jmenovaným spolkem a dalšími jemnovanými nemohu posoudit. Ale není pravda, že České odborové sdružení dělníků rukavičkářských bylo založeno proti Rukavičkářské besedě, jak si ukážeme dále. Na tomto místě chci jen podotknout, že Rukavičkářskou besedu již v roce 1896 zcela ovládla sociální demokracie a Rukavičkářské listy, které vycházely od roku 1884 (I. ročník) byly 5. 6. 1897 přejmenovány na Kožedělník (v závorce Rukavičkářské listy), paradoxně ročník XIV. Proto národní dělníci svůj tiskový orgán nazvali České rukavičkářské listy, aby zdůraznili návaznost jak obsahovou, tak odbornou s původními Rukavičkářskými listy. 1. číslo I. ročníku vyšlo 1. 12. 1897 a nikoli, jak uvádí dr. Kotek až 1902. A naopak České odborové sdružení rukavičkářů nevzniklo v roce 1897, ale až 2. 12. 1898, kdy se konala ustavující valná hromada (U Zlaté váhy v Poštovské ulici) - viz závěr této práce.

Rukavičkářská beseda byla založena v roce 1880 (přípravné práce proběhly již v roce 1879) jako podpůrný a vzdělávací spolek s cílem „pěstování kolegiálnosti, rozmnožováním vzájemnosti, povzbuzováním se k vespolnému vzdělávání a napomáháním sobě ve zvláštních případech mravně i hmotně." Jejím tiskovým orgánem se staly v roce 1884 Rukavičkářské listy, odborný list rukavičkářství v a Čechách (1. redakce, administrace a expedice M. Karlova ulice 145). O jejich skutečné úrovni a odbornosti svědčí řada významných článků, hodnocení, vytyčování problémů s návrhy na jejich řešení. Dozvídáme se z nich o organizaci Rukavičkářské besedy a její činnost, o volbách do výboru, o valných hromadách řádných i mimořádných schůzích hromady pomocníků (vyučených dělníků) i panských valných hromadách (tj. živnostníků). Dále se konaly valné hromady nemocenské pokladny pomocníků rukavičkářských, schůze představenstva nemocenské pokladny a schůze výboru hromady pomocnické, od 16. 7. 1893 pak valné hromady Fondu invalidního pomocníků rukavičkářských v Praze. Ze všech valných hromad (schůzí) byly pořizovány protokoly, které jsem zatím nestudoval, neboť právě výtahy z nich, často velmi podrobné, jakož i výtahy z jednatelských zpráv a zpráv pokaldních, tvořily hlavní obsah Rukavičkářských listů. Nechyběly ani zprávy o činnosti v zahraničí, různé zprávy ze slavnostích zábav, vánočního stromku, veřejných schůzí, tj. poskytovaly obraz života dělníků tohoto oboru.

Pozoruhodný byl například článek v č. 8, který hodnotí nový živnostenský řád z roku 1893. Vyjadřuje se k němu kriticky, neboť se obává možnosti obejít zákonná ustanovení (§ 80 - pracovní knížka - musí obsahovat výkaz o školních poměrech a zvláště o nabytém školním vzdělání pomocníka). Dle „§ 114 náleží společenstvu pečovat o spořádané učennictví, o dobu učební a zkoušky učennické, o podmínky pro chování učedníků vůbec, jakož i o poměr učenniků ku počtu pomocníků... Za trvání svobody živnostní odpadlo skládání zkoušek řemeslných docela. Následkem toho nahrnulo se k řemeslu mnoho lidí nespůsobilých...Svoboda živnostní se neosvědčila, ba naopak byla zkázou." Autor J. S. Chodounský v závěru žádá obnovení skládání živnostenských zkoušek.

Neméně zajímavý byl příspěvek Jana Honka k otázce učňů. Tato otázka se táhne jako červená nit po celé další desetiletí, prakticky až do konce 19. století, dobu, která byla předmětem našeho sledování. Autor ukazuje ve svém příspěvku na „stavopis" (statistiku) odboru rukavičkářského, který k 2. pololetí roku 1884 vykazoval 500 dělníků (pomocníků) a 300 učňů (na schůzi rukavičkářských pomocníků 3. srpna 1884 je uváděn počet 600 pomocníků a 400 učňů, a to jen v Praze). Varuje před dalším hromadným přijímáním učňů: „Panuje všeobecný náhled, že náš obchod jest lehký, ba mnozí myslí, že my rukavičkáři hravě vyděláváme prostředky k živobytí svému: proto větším dílem slabí chlapci se do učení našeho obchodu dávají. Že rukavičkář celý den bez zvláštního pohybu na jednom místě státi musí, vrchní část těla, zvláště při dolírování největší námaze vydána jest, mnohý ani neví. Počet úmrtí mezi rukavičkáři jest tedy mnohem větší, což z toho vyvodit lze, že mnozí slabé tělesné postavy, domnívajíce se, že rukavičkářství lehké jest, této živnosti se věnovali... Dle vědeckého a lékařského vyšetření obnáší průměrné stáří rukavičkáře 31 let; věk rukavičkáře jest nejkratší mezi všemi řemesly a počet zemřelých následkem nemístného zvolení svého povolání jest děsný. Nejhlavnější nemoci rukavičkářů jsou plícní...Tmavé dílny s nezdravým vzduchem, s nedostatečným světlem, pracujícími silami přeplněné...značně k tomu přispívají, že se nejsilnější zdraví podryje, což teprve slabochové...Kdyby všichni principálové, taktéž naši kolegové...přijímání učňů co svědomitou věc považovali a pouze zdravé a silné lidi přijímali, mylným náhledům se vstříc stavěli, tak by tímto spůsobem ovšem ještě rozluštění otázky učňů docíleno nebylo, za to ale by se mnohý mladý život před zkázou a brzkou smrtí zachránil."

Na již zmíněné schůzi rukavičkářských pomocníků, která se konala v neděli dne 3. srpna 1884 v sále konviktském, a které se zúčastnilo přes 200 dělníků, tj. více než jedna třetina, což svědčí o značné uvědomělosti těchto dělníků, zazněly i další velmi zajímavé připomínky, dokreslující jednak méně známou specifičnost této zvláštní profese, tak současně názorně dokumentují nejrůznější prostředky tehdejšího vykořisťování dělníků.

„Dělníci se propouštějí z práce; jsou továrny, kde jest 6 dělníků a 12 učňů, ano i v některých továrnách nejsou vůbec žádní pomocníci, za to ale 11 nadějných hochů...Za 4 roky bude nás 1000, a učňové budou na dále přijímáni a my budeme na tom samém stupni jako tkalci v Rudohoří...Navrhuji,...by na 4 pomocníky připadl 1 učeň...učeník se za ty 4 roky ničemu nenaučí, protože musí hned od začátku pracovat a učí se odboru pouze jednomu, což se nesrovnává se zákonnou povinností mistra. Právě to jest to smutné faktum, že mnohý takový vyučenec, stráviv 4 roky v učení, jest pak nucen vstoupiti jinam do učení nového (pod ruku) anebo hledati si výživu jinou...Řemeslo rukavičkářské hyne pod nesolidností továrníkův, kteří, by mohli konkurovat se solidními živnostníky, potřebují některé laciné pracovní síly, a ty jsou učenníci.

3. Úloha dělnického předáka Františka Kváči, předsedy nemocenské pokladny a Invalidního fondu rukavič. dělníků. Jeho účast na mezinárodních kongresech

František Kváča se narodil 9. května 1857 v Novém Kníně. Je velmi pravděpodobné, že i jeho otec byl rukavičkář. Usuzuji podle místa narození a jisté tradice v tomto oboru, kde se povolání dědilo z otce na syna. V některých zemích dokonce směli být přijímáni jen synové rukavičkářů. Z bezprostřední blízkosti Nového Knína Rukavičkářským závodům v Dobříši lze předpokládat, proč se František Kváča stal dělníkem právě tohoto oboru. Další bližší životopisné údaje se mi zatím nepodařilo zjistit, takže mohu opakovat jen to, co bylo uvedeno v nekrolozích v Českých rukavičkářských listech a v Českých dělnických listech: „Co mladík 22 letý stál v čele Besedy rukavičkářské jako zástupce knihovníka, pak sám knihovník." A protože Beseda rukavičkářská byla založena v roce 1880, znamená to, že musel stát u jejího zrodu. A právě z funkce knihovníka, kterou zastával, můžeme opět usuzovat, že odtud pramení jeho vzdělání, sschopnosti publicistické i znalosti jazykové - uměl francouzsky a německy, neboť překládal z odborných rukavičkářských časopisů - francouzského Le Gantier a německého Handschumacher.

Přestože se u nás dělnická aristokracie až do konce 19. století nevyvinula, jak píše ve svých Dějinách dělnického hnutí Zdeněk Šolle, lze právě Františka Kváču považovat za jednoho z jejích předchůdců se všemi spoluzakladateli strany národních dělníků. Tato skutečnost je o to cennější, že své vzdělání získal jako samouk a z vlastních zkušeností, pravděpodobně zahraničních, neboť v desetiletí 1880 - 1890, kdy se nepodařilo získat žádné bližší životopisné údaje, byl „mimo Prahu", asi v zahraničí (uvedeno v již zmíněném nekrologu).

Poprvé se s jeho jménem setkáváme v Rukavičkářských listech až koncem roku 1890, jak již bylo uvedeno, kdy byl zvolen dělnickým delegátem do Společenství valných hromad (někdy uváděno též „panských i „pánských" schůzí). Od počátku usiluje o zlepšení životních poměrů dělníků především tím, že bojuje proti hromadnému přijímání učňů a jejich nedostatečnému vyučení, které vedlo k zvětšování počtu nekvalifikovaných dělníků. Ti pracovali v tzv. kašubkách, kde byli vykořisťováni ještě více než vyučení dělníci, zvyšovali nezaměstnanost kvalifikovaných pomocníků i se nepřímo podíleli na snižování mezd a prodlužování pracovní doby, chtěl - li si kvalifikovaný pomocník vydělat více. Na všechny tyto nešvary poukazoval František Kváča ve svých příspěvcích v Rukavičkářských listech, jichž se stal hlavním redaktorem dne 3. 8. 1892 (od č. 8/IX. roč.) a působil v této funki do 4. 11. 1893 (do č. 11/X.ročník).

Rok 1892 byl v jeho životě velmi plodným. Ve dnech 28. - 31. 8 se zúčastnil mezinárodního kongresu rukavičkářských pomocníků v Bruselu. Jednalo se o utvoření mezinárodního sdružení rukavičkářských dělníků, o zavedení minimálních platů ve všech evropských zemích, o otázce učňů a otázce kašubek. O výsledcích kongresu referoval podrobně v č. 12/X. roč. RL. Pro nás je to zajímavé zejména v souvislosti s dalším vývojem a střetáváním se se sociálními demokraty. Kváča nejen chápe, ale i volá po skutečně mezinárodní solidaritě veškerých rukavičkářů a po emancipaci dělnictva. Mezinárodní ale nemůže existovat, nepředchází - li národní!

Při volbě funkcionářů do výboru nemocenské pokladny 10. října 1892 byl zvolen předsedou. Byl to první případ, kdy za předsedu nemocenské pokladny zvolili pomocníka. Své funkce se ujal na ustavující schůzi nového výboru dne 14. 11. a prohlásil, že ve všem bude vždy hájit prospěch a dobro pokladny, jakož i jejích členů.

Vedle činnosti v nemocenské pokladně usiloval František Kváča i o založení Invalidního fondu. Na jeho zvětšování měl mimořádnou zásluhu, a to jak vypracováním stanov, tak každoročním pořádáním šibřinek (maškarních plesů), kterých byl hlavním organizátorem. Tak například v č. 4/IX. roč. RL se dočteme, že „Šibřinky rukavičkářských pomocníků vydařily se roku letošního měrou neočekávanou, vynesly invalidnímu fondu slušnou částku 508 zlatých, 92 krejcarů, kteréžto svému účeli odevzdány byly. Invalidní fond čítá nyní úhrnem 5285 zlatých, 75 krejcarů jmění." Ustavující valná hromada Invalidního fondu pomocníků rukavičkářských v PRaze se konala po dlouhých průtazích (pro původně neuznané stanovy, na jejichž přepracovávání se velkou měrou podílel opět Kváča) až 16. 7. 1893. Spolkovou činnost výbor fondu v čele s Kváčou zahájil hned 1. srpna.

A již 9. září 1893 je vyslán na sjezd pomocníků rukavičkářských z Rakouska - Uherska do Vídně. Odjíždí s Václavem Kreuzem, Eduardem Hipplem a Jindřichem Chalupou. Na tomto sjezdu dochází k prvním vážnějším střetům se sociálními demokraty. Vedle výše jmenovaných řádně zvolených delegátů se totiž na sjezdu objevil ještě Heřman Štolc (jindy psáno Stolz), který žádným oficiálním orgánem rukavičkářů nebyl vyslán. Jako mandát předloží arch se 163 podpisy sociálně demokraticky zaměřených rukavičkářských pomocníků z Prahy, ale převážně německé národnosti. Štolcův mandát byl vzhledem k počtu podpisů uznán za právoplatný. O dalším průběhu vídeňského konfresu se dočteme v RL: „Koll. Kváča (česky) odmítá s rozhorlením útoky proti veškerým kolegům národnosti české...a žádá presidium by vzati byli v ohledu v tomto delegáti pražští v ochranu."

Vedle otázek mzdových, učňů, ženské otázky. jejich přijetí do organizace - a přijetí tzv. kašubkářů (dělníků jen nedostatečně vyučených) se jednalo hlavně o založení ústředního spolku rukavičkářů a bandažistů v Rakousku - Uhersku, který měl mít sídlo ve Vídni. Vzhledem k tomu, že se pražští delegáti v čele s Františkem Kváčou hlasování o jeho založení zdrželi, byli tito považování za původce pozdějšího rozdělení. Ve skutečnosti však otázka byla složitější, alespoň u tohoto oboru, neboť zatímco Vídeň měla jen 350 pomocníků a 90 učňů, v Praze bylo v té době již 1 300 pomocníků a 500 učňů. Přitom pražští pomocníci byli nejhůře placenými dělníky z celé monarchie. Pražští delegáti se obávali, aby se „pražská většina" nemusela podřizovat vídeňské menšině, proto se hlasování zdrželi a žádali, aby sídlo ústředního spolku bylo alespoň pohyblivé, což ale nebylo vídeňským kongresem akceptováno. Kongres se 7 hlasy vídeňských delegátů proti 4 pražským a 1 brněnskému, kteří se hlasování zdrželi, tedy poměrem 7:5, usnesl prostřednictvím důvěrníků na připojení rukavičkářů Rakousko - Uherska k mezinárodnímu sdružení. Jak bylo výše uvedeno, souhlasil Kváča s připojením Prahy k mezinárodnímu sdružení, ale jako samostatné národní organizace, neboť právem nemohl považovat Vídeň ua národní výbor a sebe za důvěrníka Vídně, jak nakonec bylo rozhodnuto.

Průběh kongresu měl ještě své dozvuky na mimořádné valné hromadě pomocníků 22. října 1893. Jak je uvedeno v RL č. 11/X roč. „Valná hromada tato stala se bezděky schůzí manifestační v otázce přesvědčení politického pomocníků rukavičkářských... Již slova, že združení bude míti základ sociálně - demokratický, vyvolalo nevoli, neboť členstvo naše se chce organizovat jen odborně...Někteří kollegové strany druhé sobě sice vedli velmi výbojně, neboť za každou cenu chtěli shromáždění přesvědčiti o správnosti svých náhledů, však nepodařilo se jim to a to hlavně z důvodu toho, že důvěrník jejich (Heřman Štolc) použil ve Vídni výrazů takových, kterými se cítili ostatní členové uraženi ve svém citu a v přesvědčení národním...Koll. Chalupa...poukazuje na jich ráz mezinárodní, avšak když koll. Kváča mluvil ve Vídni česky, to mu bylo dáno na srozuměnou, že to shromáždění nerado vidí...Kol. Minich...vypočítává, že jsme vlastně většina a co taková bychom si musili dát líbit diktát od menšiny a vůbec bychom byli dobří jen pro placení, neb ze zkušenosti známe, že když Čech přijde mezi Němce, tu sobě tito jen blázny z něho tropí, a proto jako většina nedáme sobě od menšiny diktovati...Koll. Michal dává na uvážení stoupencům sociálním, by působili k tomu, aby v jejich kruzích s námi jednáno rovnoprávně."

Uvedl jsem těchto několik doslovených citátů proto, abych ukázal, že některé závěry odsuzující nejednotný postup dělnictva při vzniku odborových a politických organizací a v dělnickém hnutí vůbec, byly přinejmenším zjednodušující. Tak Šolle hovoří na jedné straně o „jedu nacionalismu, který začíná rozkládat jednolitost revolučního dělnického hnutí", ale současně uznává, že český dělník byl nejen vykořisťován, ale i národně ujařmen, neboť „kapitalista i byrokrat potlačující revoluční hnutí byli především Němci."

Proč tedy hovořit o nacionalismu, dokonce jedovatém, Jan Staněk sice správně podotýká, že“...odbory ani sociální demokracie se národnostní problematice vpodstatě nevěnovaly. Převažoval názor, že společný internacionální zájem proletářů vždy překlene eventuální národnostní rozmíšky, které mezi dělníky stejně uměle vnáší buržoasie." Rozhodně ale nešlo o „eventuální" národnostní rozmíšky, tím méně pak o umělé vnášení buržoazií. Kváču a jeho spolupracovníky není přece v žádném případě možné řadit k „buržoazii". Vždy byl a zůstal dělníkem, i když patřil právě mezi onu rodící se dělnickou aristokracii. Dále se domnívám, že je nutné stanovit hranici mezi negativním nacionalismem a vlastenectvím.

František Kváča byl zaníceným vlastencem, což prokázal později při organizování národních dělníků, které vyústilo do vzniku NSS, jak si ukážeme dále. Při polemikách, které vedl v polovině 90. let na stránkách Rukavičkářských listů, si vždy dokázal zachovat úroveň, nebyl nikdy agresivní, snažil se své přesvědčneí vysvětlit, jistě pro ně i získat, přitom se však nikdy nesnížil k hrubému napadání a urážkám, čehož budeme bohužel svědky u soc. dem. oponentů, tehdy ještě nazývaných mezinárodní. Dokladem Kváčova formátu je úvodník v č. 9/XI. roč. RL z 1. 9. 1894 Nový odbor. spolek pomocníků rukavičkářských v Praze. Ukazuje příčiny rozdělení do té doby jednotné Rukavičkářské besedy, a proto bych zde opět rád některé myšlenky přímo ocitoval:

„Bude tedy v Praze příště vedle „Rukavičkářské Besedy" ještě druhy odborný spolek a sice „Filiálka vídeňského Ústředního spolku pomocníků rukavičkářských a bandažistických". A nyní nutno se ptáti, zda - li bylo zapotřebí toho, aby v jednom městě, poměrně tak malém jako Praha, existovaly dva spolky jednoho a téhož oboru? My pravíme, že nikoli! Kollegové naši, národnosti druhé (německé) a stoupenci jejich národnosti naší, celkem u porovnání počtem nečetní, neměli příčiny, proč by nemohli společně působiti v oboru našem a s námi, naše dělnické společné zájmy svorně s námi hájiti a společně postupovati v odborných otázkách našich...oni nechtěli pracovati a kollegiálně se snášeti oni chtěli prostě diktovati...Rozpínavost jejich měli jsme příležitost při poslední, resp. předposlední valné hromadě „Rukavičkářské besedy" poznati, neboť když nemohli náhledy svými proraziti, tu raději křikem a lomozem valnou hromadu nemožnou učinili, což jest zvlášť pro stranu sociálně-demokratickou charakteristické...Původ svůj vzal spolek na kongresu konaném loňského roku na podzim ve Vídni...(kde) chtěli pražské pomocnictvo počtem více jak trojnásobné pod hegemonii svoji dostati...Oni ovšem chytře se schovávají za mezinárodní socialismus...Jsou potud mezinárodními socialisty, pokud týž nese nátěr německý. Jakmile však o ten se někde zavadí, páni ti nechají mezinárodnost stranou a jsou ihned Němci."

V té souvislosti poukazuje pak v závěru ještě na pobočku v Kadani, která už byla pražskou filiálkou, i když šlo převážně o německé rukavičkáře. Praha jim velmi pomáhala při organizování, neboť, jak zdůraznil Kváča, „nikdy nenapadlo nás míchati otázku národnosti s otázkami odbornými. Kadaňští se ale přihlásili k ústřednímu spolku ve Vídni.

Z uvedeného je zřejmé, že výrazné preferování sociálně demokratického dělnického hnutí jako jediného uvědomělého a pokrokového a naopak přehnaně kritické stanovisko k úsilí národních dělníků, často velmi povrchní a nehistorické, neodpovídalo nesmírné složitosti společenského vývoje posledních let 19. století.

I ročníky XI. a XII. (1894 - 1895) Rukavičkářských listů s velmi podrobnými informacemi z valných hromad jak pomocníků (dělníků), tak společenstva (živnostníků) svědčí o usilovné snaze funkcionářů Rukavičkářské besedy, mezi nimiž stále přední místo zaujímal František Kváča, docílit zlepšení postavení dělnictva, zvýšení mzdových tarifů a prosazení konání učňovských zkoušek, které bylo vedením společenstva stále odkládáno. Všechny tyto otázky považoval Kváča jen za odborné a byl přesvědčen, že pouze soustavnou agitační činností, vyšším vzděláním a zdokonalováním se v oboru, neústupností a vytrvalostí, přesvědčováním o oprávněnosti dělnických požadavků bude moci postupně dojít k zlepšení postavení dělnictva. Tento jeho postup se zdál soc. dem. straně málo účinný, vytýká právě Kváčovi a ostatním funkcionářům, že „ačkoli existuje Beseda delší řadu let a vedení nalézalo se v týchž rukou, přece nepokročila o nic kupředu. Ze 1 300 rukavičkářů pražských je jich stále jen něco ke třem stům v organizaci." Viděli jsme však, že Kváča za těch 5 roků, co zastával významné funkce, nemohl udělat více.

Bylo nespravedlivé mu klást za vinu, že organizovaných bylo „jen" 23%. Domnívám se, že na tehdejší dobu to nebyl právě nízký počet, neboť úroveň dělnictva nebyla tehdy na takové výši, aby všichni chápali význam a dosah sebevzdělávání a spolkového života. O jeho snaze svědčí neustálé a opakované výzvy k organizování. Např. v č. 7/XI. roč ze 7. 7. 1894 v článku Kollegům na uváženou! konstatuje: „Když pořádá se schůze...jest stále viděti tu hrstku starších kollegů, - a kde jsou ti druzí? Proč ti neberou účastenství na těchto schůzích? Odpověď jest docela lehká - netečnost a zábava v hostincích všude jinde jen ne ve spolkové místnosti...Beseda vychovává kollegy uvědomělé...má knihovnu, ...která čítá 100 svazků velmi cenných děl...V době, kdy bychom měli se soustřediti pod jeden prapor (besední), v době, která jst velmi kritickou, kde přestáváme velmi mnoho bojů a svízelů, než dobudeme sobě lepšího postavení, mělo by hleděno a vší možností pracováno býti, by veškeří kolegové co jeden muž stali členy Rukavičkářské besedy."

Zmíním se ještě v závěru této části o dvou valných hromadách pomocníků, a to 15. 9. 1895, o které vyšel poprvé podrobný referát i v Národních listech ze 16. září. Ty shodně s RL zachycují atmosféru těchto posledních valných hromad do doby, kdy převahu získala soc. dem. „opozice". RL litují, ž „jest pro dělnictvo velmi smutno, když jeho valná hromada má poskytovat obraz spíše vesnické hospody, kde hrozí rvačka každou chvíli, nežli řádně vedené schůze uvědomělého dělnictva."

Jestliže na valné hromadě 15.9. 1895 rvačka jen hrozila, dne 19. 4. 1896 pak ke skutečnému fyzickému napadnutí došlo. Takto je vylíčen závěr jednání v RL č. 5/XIII. roč. z 2. 5. 1896: „...Vzmáhá se hluk tou měrou, že v něm zvonek předsedův téměř zaniká. Poněvadž hluk... se neutišuje, prohlašuje tento schůzi za rozpuštěnou...Po prohlášení tomto rozpoutal se hluk ještě co nejvíce. Hlasy jednotlivců úplně zanikaly. Každý křičel a mával rukama v povětří. Počaly se tvořiti skupiny, které se navzájem hádaly. Slova jednotlivých kollegů, kteří chtěli vše utišiti, úplně zanikala a bylo viděti pouze, jak jednotlivci stoupají na židle a cosi gestikulují. Po delší takovéto hádce stalo se, že jeden kollega polil druhého pivem a tu povstaly jednotlivé hloučky, které se počaly mezi sebou tahati a rváti, až konečně bylo použito též holí. Rány padaly na ty, kteří se mezi sebou tahali a i na ty, kteří je krotili. Bojováno bylo pěstěmi i holemi. Tu najednou však pronikl křik, že jest někdo raněn do krve...Vše se hrnulo k jednomu místu, totiž tam, kde se poranění ono událo, a zatím za velkého hluku přibyla policie a počala sál vyklízeti...Tak tedy skončila valná hromada dělnictva rukavičkářského..."

Stojí snad ještě za zmínku, že tato valná hromada byla dokončena 31. 5. 1896 a v č. 6 RL se referuje tak, že kol. Turnwald (soc. dem.) vyslovil politování a rozhořčení nad jednáním bývalého předsedy, který z „vlastní moci beze vší příčiny předešlou hromadu rozpustil.." Do nového výboru Rukavičkářské besedy byli zvoleni: předseda J. Špatina, který v době, kdy měli národně zaměření dělníci ještě většinu, volbu nepřijal, Josef Veselý starší, který byl uváděn až do konce roku 1892 mezi kašubkáři, jeho příbuzný Antonín Veselý a Kliment Šantrůček (23 let!) , jenž později Kváčů nejvíce napadal a za své výroky byl dokonce odsouzen. Zde Šantrůček „ostře kritizoval jednání tisku měšťáckého a zejména „Nár. listů", jejichž nestydatost a drzost, kterou v referátech o hnutí rukavičkářském na jevo daly, náležitě odsoudil."

Ta nestydatost a drzost spočívala ve shodném popisu průběhu „bojovné" hromady s Ruk. listy. Článek vyšel v Národních listech 20. 4. 1896 pod názvem Krvavá schůze rukavičkářských dělníků: „Dobrých 10 min. to trvalo, co „bojovníci" tahali se za velkého křiku před schody sálu a nežli opustili „bojiště" a vyšli na ulici. Tam rozdělili se ve 2 proudy - jeden šel sem, druhý tam a teprve byl definitivní konec."