Stanislav Kliment: Můžeme mlčet? Ne, musíme křičet…

Stojí za to, připomenout si tyto události - dnes po sedmdesáti letech - nejen jako vzpomínku na tragické osudy našich spoluobčanů, ale také jako varování před možným opakováním zvěrstev páchaných německými nacisty a jejich přisluhovači a jako podnět k odsouzení toho, jak jsou dnes v Estonsku zesměšňovány oběti holocaustu. Můžeme k tomu mlčet vůbec? Můžeme k tomu mlčet, když těch osm set českých Židů povraždili ne němečtí nacisté, ale jejich estonští spojenci?

Dnes víme, že vraždění veleli příslušníci estonské bezpečností policie Alexander Laak a Ralf Gerrets a příslušníci této kolaborantské formace. Pravda, před příjezdem transportu se zúčastnili instruktáže v ghettu v lotyšské Rize, kde jim němečtí SS předvedli, jak s transportem naložit. Budoucí kati úkol přijali, vždyť estonská policie měla při pronásledování Židů již své za sebou a to i tehdy, když nebyla úkolována Němci. A tak střelami estonského vražedného komanda v kotlině v jámě vykopané v písku postupně zemřelo osm set českých Židů. Z celého transportu přežilo jen 45 žen, které v Raasiku prošly selekcí.

Tyto události se odehrály před sedmdesáti lety. Po porážce Německa a jeho spojenců se civilizovaná Evropa sjednotila v tom, že něco podobně zločinného a odporného se nemůže opakovat. Mohlo někoho napadnout, že jednou se stanou lidské tragédie předmětem (nechutného) „humoru“? Neuvěřitelné je ovšem pravdou, jak ukazuje v poslední době právě Estonsko.

V poslední dekádě srpna propukl skandál s reklamou estonské plynárenské společnosti GasTerm, která na hlavní straně své webové prezentace zveřejnila známou fotografii brány německého koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim a připojila heslo „Plynové topení - univerzální, spolehlivé a efektivní.“ Poté, co reklama vyvolala mezi místními antifašisty bouři nevole a také v zahraničí vyvolala šok, ředitel Sven Lindros přiznal, že tato reklama nebyla nejlepší nápad. Jako pokus o omluvu potom Lindros dodal - „Často se přece vyprávějí vtipy o tom, že se Hitler musel zhrozit, když dostal účet za plyn.“ Skutečně náležitá omluva, pokud ovšem za „reklamní“ nehoráznost GasTermu je možné omluvu přijmout. Několik dnů po tomto incidentu se na webových stránkách populárního estonského týdeníku Ekspress Eesti objevil „humoristický inzerát“ - „Pilulky na hubnutí od Dr. Mengeleho“ doplněný fotografií vězňů koncentračního tábora Buchenwald. Pro civilizovanou Evropu musí být takového projevy zvláštního estonského „humoru“ šokem. O mnohém svědčí slova představitelky estonské židovské obce Ally Jacobsonové, že estonská společnost proti incidentu GasTermu nijak neprotestovala. Snad právě proto šli redaktoři Ekspress Eesti ještě dál.

Jak píše v citovaném článku Marek Toman, před deseti lety se v oficiální agenturní zprávě o odhalení nové pamětní desky v Kalevi-Liiva objevila informace, že vraždění prováděli „nacisté“. Nikoli „nacisté a jejich spolupracovníci“, což byla formulace z tiskové zprávy, na níž se shodly zúčastněné ambasády a židovská obec Estonska. Jak prosté zbavení se spoluodpovědnosti za zločin. Je ale možné popřít fakt, že již v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo na mapě na místě Estonska vepsáno Judenfrei, čímž se i někteří Estonci chlubili? Neexistují snad dokumenty o samovolném vyhlazování Židů, které nejsou psány německy, ale v estonštině? Neexistují v Centru Simona Wiesenthala dokumenty, ve kterých jsou zaznamenány zločiny estonských přisluhovačů nacismu na Židech i dalším civilním obyvatelstvu nejen v samotném Estonsku, ale i v Bělorusku, na Ukrajině, v Rusku?

V roce 2006 řekl na shromáždění bývalých dobrovolníků estonských divizí SS tehdejší estonský ministr obrany Jürgen Ligi (dnes poslanec a ministr financí): „Musíme na státní úrovni jasně říci, že váš boj v roce 1944 byl bojem za svobodu Estonska“ a vyjádřil názor, že je nutné neodkladně postavit těmto veteránům památník. Na tomtéž shromáždění dále Trivimi Velliste, v minulosti zahraničních věcí (dnes poslanec estonského parlamentu), vyjádřil názor, že „nakonec bude přijat zákon, který uzná Estonce bojující v řadách německé armády za bojovníky za svobodu.“ Zdá se někomu šílená adorace příslušníků zločineckých SS divizí? V Estonsku nikoli. Vždyť bývalí estonští SS se každoročně setkávají v Sinimäe na severovýchodě Estonska. A estonský premiér Andrus Ansip v červenci loňského roku k tomu v USA řekl, že „setkání v Sinimäe je akcí na památku zabitých ve druhé světové válce , podobné jako se konají také v jiných evropských zemích...“ Skutečných veteránů sice ubývá, ale na každoročních sletech je v prostoru, kde vlají vlajky SS a jsou k dispozici neonacistické materiály a nacistické symboly, na jejich místo nastupují mladí lidé v esesáckých uniformách. Jistě stojí za zaznamenání, že loni se takto staří a noví nacisté sešli v objektu estonského ministerstva obrany.

Pomník zatím estonští SS nemají, ale letos se parlament v Tallinnu dal do práce, aby „vyjádřil uznání občanům, kteří bojovali za nezávislost republiky“. Tento akt estonských poslanců se má týkat také estonské příslušníků SS. Jak vysvětlil jeden z autorů iniciativy, předseda zahraničního výboru Parlamentu Marko Mihkelson, prohlášení je určeno všem, kteří se podíleli na ozbrojeném i neozbrojeném boji proti „okupantům“. Za „okupaci“ je přitom považováno období, kdy na území Estonska byly jednotky nacistického Německa a období, kdy Estonsko bylo svazovou republikou SSSR. Otázka ocenění těch, kteří bojovali za nezávislost Estonska, byla součástí koaliční smlouvy nynější vlády. Připomeňme, že na konci loňského roku se objevily zprávy, že ministerstvo obrany se opět pokusí prosadit v parlamentu návrh zákona o uznávání estonských vojáků, kteří za války bojovali po německém boku proti Sovětskému svazu. Právě ministr obrany Mart Laari třeba považuje za bojovníky za estonské zájmy členy loutkové vlády z období německé okupace. I v Estonsku ovšem záměry na přímé vyzdvižení příslušníků SS narazily a původní plány proto byly modifikovány do dnešní podoby

Estonské ministerstvo zahraničí letos 27. července uvedlo, že lidé, kteří bojovali ve 20. Waffen-Grenadier Division der SS (estnische Nr. 1) „neměli co do činění s nacistickou ideologií.“ Tvrdit je možné cokoli. Ale přísahali: „Tobě, Adolfe Hitlere, vůdče a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřízeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Tito spříseženci Adolfa Hitlera a spolubojovníci německých nacistů „zachránili čest Estonska“, jak letos v červnu řekl ministr obrany Laari. Jakou čest? „Čest“ vrahů z Kalevi-Liiva? Pravdu má Centrum Simona Wiesenthala, které pobaltské jednotky SS charakterizuje jako součást nacistické „struktury krve a smrti.“

Estonci dnes rádi tvrdí, že jejich boj na straně Němců za II. světové války byl veden za svobodu a proti stalinskému Sovětskému svazu. Skutečnost je ovšem už na první pohled komplikovanější. A to nejen tím, že vlastně bojovali na straně druhého signatáře paktu Ribbentrop - Molotov, kterým Německo uznalo zájmy SSSR v oblasti Pobaltí a „vydalo“ ho do „Stalinových rukou“. Musíme si totiž zodpovědět také otázku, jak s estonským bojem proti Stalinovi souvisí vraždění českých Židů. Zda brutalita estonských policistů v židovských ghettech na území Polska byla bojem za svobodu Estonska. Zda takový cíl měla účast v „protipartizánském boji“ se znaky genocidy na území Běloruska.

Jakkoli budeme vnímat osud Estonska, nacházejícího se mezi mocenskými zájmy Německa a Sovětského svazu, je třeba současnou estonskou politiku, která vede k heroizaci spolupachatelů zločinů nacistického Německa odmítnout. Neučiní-li se takový krok, můžeme jen čekat na narození nového Alfréda Rosenberga, původce nacistických teorií o rasové nadřazenosti a hlavního ideologa NSDAP, odsouzeného v Norimberském procesu k trestu smrti. Tomuto tallinnskému rodákovi ostatně v loňském roce v estonském hlavním městě v Historickém muzeu uspořádali výstavu.

Ve všech takových souvislostech je třeba se dívat na kauzu plynárenské společnosti GasTerm a jejího sloganu „Plynové topení - univerzální, spolehlivé a efektivní“ s fotografií brány koncentračního tábora v Osvětimi a také inzerátu týdeníku Ekspress Eesti na pilulky dr. Mengeleho. Nejen Evropská unie – jíž je Estonsko členskou zemí - nemůže vidět třísku v oku jiných a nevidět břevno v oku svém. Čím to je, že v souvislosti s těmito kauzami nevystoupil předseda Evropské komise José Manuel Barroso, ačkoli jindy neváhá vystoupit proti nepravostem i „nepravostem“ v jiných zemích? Kde je reakce předseda Evropského parlamentu Martina Schulze? A z našeho pohledu – proč mlčí jindy vnímavý Karel Schwarzenebrg? Není snad jeho povinností zastat se posmrtné důstojnosti českých Židů, kteří byli vražděni v Kalevi-Liiva? Můžeme mlčet? Ne, musíme křičet.