Snahy Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu jsou zpátečnické

Z historického hlediska se jedná o překonanou fázi našich dějin, protože Rakousko - Uhersko smetla první světová válka a na jeho troskách se zrodil samostatný československý stát. S nadsázkou řečeno by pak z této snahy Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu mohl mít radost pouze ,,rakušák" kníže Schwarzenberg.

Mariánský sloup byl postaven v roce 1650 známým barokním sochařem J. J. Bendlem (Pendlem) na počest záchrany Prahy před okupací Švédů v roce 1648, kteří v té době dokázali dobýt Hradčany a Malou stranu. Samotný sloup byl vysoký 15 metrů a jeho tvůrci jej vztyčili na Staroměstském náměstí. Dne 3. 11. 1918 byl stržen lidmi z prostředí pražské umělecké bohémy, jejímž čelným představitelem byl Franta Sauer (Kysela), který ve sloupu spatřoval symbol nadřazeného panství rozpadajícího se rakouského mocnářství. O 42 let později pak vzniká již zmíněná Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jejímž ústředním cílem je vztyčit repliku sloupu zpět na místo, kde původně stál, tedy na Staroměstském náměstí.

Grémium Společnosti, které zasedlo 16. 5., adresovalo výzvu městům a obcí, aby se podílely na konečné fázi příprav stavby sloupu. Plán sloupu je již fakticky hotov a grémium chce oslovit příslušná místa, která by finančně přispěla ke zdárnému dokončení projektu. Pražský primátor B. Svoboda výstavbu sloupu verbálně podpořil, i když neslíbil představitelům Společnosti nic konkrétního.

Podle mého názoru však iniciátoři vztyčení sloupu nedomýšlejí jednu podstatnou věc. Kromě výtvarné stránky sloupu má celá záležitost také historické pozadí. Postavení sloupu by fakticky popíralo následný dějinný vývoj naší země od konce rakousko - uherské monarchie a vlastně by čistě v historické rovině legitimizovalo (evokovalo) či restituovalo režim, který v českých zemích existoval před rokem 1918. A to si myslím, že je snaha škodlivá, byť mohu mít pochopení pro umělecké kvality sloupu, který ve své době patřil k nejkrásnějším v Evropě. Navíc je zajímavé, pokud by sloup opět stál na svém původním místě, nacházel by se vedle pietního místa, které znázorňuje památku 27 popravených českých pánů, bojujících ve stavovském odboji proti Habsburkům v letech 1618 - 1620. To by bylo poskvrnění jejich jména.

V tisku proběhla i výměna názorů, kdy zazněly hlasy, které přirovnávají opětovné postavení sloupu k obnově nechvalně známého Stalinova pomníku (,,fronty na maso") na Letné. I když se může zdát toto přirovnání jako přehnané, chápu jeho vnitřní smysl. Měřeno samozřejmě dnešním úhlem pohledu či podle starého latinského sub specie aeternitatis.

Nelze totiž těmito akty či snahami restituovat minulost, která přinesla tomuto národu příkoří, můžeme se z ní však poučit, ale nikoliv stavěním pomníků, sloupů či soch, které jsou poplatny ,,starým" režimům, kde byl český národ buď utlačován, nebo si procházel náročnými existenčními zkouškami. Pevně tak doufám, že Společnost pro obnovu Mariánského sloupu nebude ve svém úsilí úspěšná.