Předák železničářských odborů Pejša pro Vaši věc: Museli by do toho jít všichni

Vaše věc: Všichni čekají, kdy zastavíte dráhu, to umíte.

Jaroslav Pejša: Už jsme to udělali 16. června.

Vaše věc: Je to nejúčinnější nástroj protestu.

Jaroslav Pejša:Nabídli jsme všem organizacím, že příští akce musí být společná. To byl ten návrh, že to zastavíme na dvě hodiny. Ale potom musí také všichni ostatní, většina odborových svazů, říct, že i oni na dvě hodiny zastaví ty své fabriky a instituce a vyjdou ven na veřejná prostranství.

Vaše věc: Generální stávka.

Jaroslav Pejša: Jakoby generální stávka. Byly tady argumenty – my nebudeme stávkovat a poškozovat své zaměstnavatele, protože on bude mít potíže a my pak přijdeme o pracovní místa. Tak jsme říkali - za dvě hodiny ten podnik nikdo nepoloží. S touto iniciativou jsme přišli na začátku července, ale odezvu nemáme. Ostatní odborové svazy se obávají.

Samozřejmě, stávka 16. června se nám povedla, ale když se podíváte, že nám ostatní tak akorát vyjádřili podporu... V Ostravě přišlo na nádraží organizovaně vyjádřit podporu 200 lidí z KOVO. Podobná situace byla v Mladé Boleslavi nebo v Českých Budějovicích. Tady v Praze na Palackého náměstí bylo asi tisíc lidí, a když se šlo k ministerstvu financí a na předsednictvo vlády, tak se přidaly dalších dva tisíce. Celkem jich byly tři tisíce. Takže praktická odezva veřejnosti zas tak veliká nebyla. A my jsme riskovali.

České dráhy jsou podnik, který je ve veřejném zájmu, ale Cargo je čistě podnikatelská záležitost, a my jsme zastavili i nákladní dopravu, přestože Cargo není zrovna v dobré ekonomické situaci. Máme tedy riskovat, že za potlesku ostatních zruinujeme podnik, který zaměstnává několik tisíc našich zaměstnanců? Našich členů? Lidé to možná čekají a mohou se na to těšit, ale my říkáme - buď všichni, nebo pokud je totálně ohrožena železnice.

Vaše věc: Kde by se vzalo takové ohrožení?

Jaroslav Pejša: V současné době železnice ohrožená je. Dvě věci jsou teď nejaktuálnější. První je financování regionální železniční dopravy a druhou situace s předdůchody.

Pokud jde o regionální dopravu, někteří lidé se našim obavám diví - seberou vám 300 milionů nebo 350 milionů, co je na tom? Jenže ta částka se může během několika týdnů změnit v miliardy. Jestli ty peníze nebudou, začne se omezovat doprava. Přitom jsou objednána kolejová vozidla s příspěvkem evropského regionálního operačního programu, a tam je podmínkou udržení dopravní obslužnosti. Jestliže teď chybí těch 300 milionů a bude se někde škrtat, tak se dostaneme do situace, že nesplníme podmínky a peníze se budou vracet. A to už je potom krize, která se začne nabalovat a povede ke krachu regionální železniční dopravy.

Vaše věc: Pokud nebudou splněny podmínky evropských fondů, které regionální doprava využívá, peníze se musí vrátit?

Jaroslav Pejša: Přesně tak. Nová vozidla se nakupují, protože ta železnice byla zanedbaná za posledních 30 let. Stát neplatil to, co si objednal, a my jsme to vlastně nahrazovali na úkor podniku. Proto taky máme 20 – 25 let stará vozidla, když nebylo za co je kupovat. V roce 2010 jsme dostali smlouvy na deset let pro dálkovou i regionální dopravu, a pro banky to byla určitá záruka – tady je klient, který má desetiletou smlouvu, takže mu můžeme půjčit. Když se však dneska začalo říkat, že memorandum Fischerovy vlády není vládní závazek, banky říkají – aha, on tedy ten klient nemá desetiletou smlouvu, on má smlouvu jednoroční s desetiletou opcí. To už je něco úplně jiného. V tu chvíli se nám začne dluhová služba na nákup kolejových vozidel zvětšovat.

Vaše věc: To vás tak vyděsilo, když Kalousek naznačil, že by mohl vypovědět memorandum Fischerovy vlády o financování regionální dopravy na příštích deset let?

Jaroslav Pejša: Vyděsilo nás, že České dráhy přestávají být pro banky tak kvalitním klientem pro úvěry, protože si řeknou – už to není tak jisté, že budou mít třeba za čtyři roky tyhle tržby.

Vaše věc: O jaké částky se jedná?

Jaroslav Pejša: To nevím, banky s tím zatím ještě nepřišly, ale při objemu 28 miliard, které se mají použít na nákup kolejových vozidel, jde o velké částky. A hlavně může dojít k problémům, co s tím dál. Včerejší věta pana ministra financí byla opravdu perla. Řekl: Memorandum je právně platné, ale otázka je, jestli je závazné. Tomu nerozumím, jaký je rozdíl mezi platným a závazným?

Vaše věc: Pokud jde o ty předdůchody, kolika lidí se to týká?

Jaroslav Pejša: V roce 2012 by to pro dráhy ještě problém nebyl. Zhruba od roku 1998 jsme tu měli doprovodný sociální program, kdy lidé odcházeli do důchodu dřív a tím se řešila potřeba snižování pracovních míst. Takže se domnívám, že teprve do dvou let to začne být problém. Dnes je to spíš v případě jednotlivců, kdy ztratí zdravotní způsobilost.

Vaše věc: Systém zdravotních prohlídek je striktní?

Jaroslav Pejša: Kdo neprojde u zdravotní prohlídky, je nezaměstnatelný, protože nemáme tolik profesí, kam by mohl nastoupit. Když vznikala akciová společnost, tak jsme se snažili, aby vznikla nějaká divize – řekněme třeba, služeb zákazníkům – kde bychom zaměstnali lidi, kteří už nemohou dělat strojvedoucí nebo výpravčí. Tenkrát nám bylo řečeno, že jsme akciová společnost a tohle se musí řešit jiným způsobem.

Vaše věc: Jaká je věková struktura železničářů?

Jaroslav Pejša: Jsou tam i mladší, není to jen posouvání velkého bloku k důchodovému věku, ale problém je v tom, že se posouvá důchodová hranice. Lidé přitom nebudou moci tak daleko prodlužovat svoji pracovní schopnost. Začnou přibývat lidé, kteří nebudou moci v té profesi pokračovat, a my pro ně nemáme náhradní profese.

Vaše věc: Kde je takový hraniční věk, kdy už člověk nemůže řídit rychlíkovou lokomotivu?

Jaroslav Pejša: Domnívám se, že to může být 55 let. Samozřejmě, když vám tohle řeknu, a někdo pak půjde a bude chtít ty lidi vyhodit ... Je to obtížné, takhle to říci. Ale ti lidé už jsou potom ve stresu, že v příští prohlídce neprojdou - a co budu dělat? Samozřejmě, můžeme říci - jsi strojvedoucí, tak půjdeš dělat do dílen, budeš opravovat lokomotivy. Jenže tam nastává finanční propad. Kdyby tu byla možnost předdůchodů, dokázal by to vyřešit.

Vaše věc: Na tiskové konferenci ministra Drábka po včerejší tripartitě zaznělo, že jste se na předdůchodech v zásadě dohodli. Okamžitě však vypukl spor o interpretaci té dohody.

Jaroslav Pejša: Postupně se objevily asi čtyři verze závěrů našich jednání. Každý mluvíme trochu jinak. Pokud by však měla pokračovat další jednání v odborné komisi tak, jak vyzněla ta tiskovka, tak je to těžká srážka. Takhle pokračovat nemůžeme.

Vaše věc: Zpráva z tiskovky uváděla, že předdůchody budou jen pro dvě nejtěžší pracovní kategorie.

Jaroslav Pejša: To je nepřijatelné. To by byla srážka. Budeme začátkem týdne písemně informovat předsedu vlády a ministra financí, ministra práce a sociálních věcí, ministra dopravy a samozřejmě i všechny sociální partnery, to znamená Svaz průmyslu a dopravy, Konfederaci zaměstnavatelských svazů a Českomoravskou konfederaci odborových svazů, že pro nás je to nepřijatelné.

Vaše věc: Jak by tedy měla jednání pokračovat?

Jaroslav Pejša: Musí se propočítat, zda je pro ministerstvo financí řešitelná varianta, že předdůchody lze dojednat i v kolektivních smlouvách. Zaměstnavatel, který to umožní, bude moci dát ze zákona ročně až 30 tisíc korun na osobu do daňově uznatelných nákladů. Samozřejmě, to je maximum. Porovnejme to s tím, co je dnes v penzijním připojištění - ne všichni těch 30 tisíc dávají. V současné době je podle ministerstva financí průměrný příspěvek zaměstnavatele na penzijní připojištění necelých 600 korun. Tady by určitě k žádnému rapidnímu nárůstu nedocházelo. Už se to táhne tři roky a někde už se objevily trochu vyšší částky, ale bude to trvat ještě řadu let a určitě to nebude skokové. I odbory si uvědomují, že nemohou říci – teď nebudeme chtít mzdový nárůst a všechno vrazíme do penzijního připojištění. Zkoušet tedy vynásobit počet penzijních připojištění krát 30 tisíc, to je naprosto nesmyslný matematický údaj.

Vaše věc: Začíná také sezóna mzdových vyjednávání.

Jaroslav Pejša: Kolektivní vyjednávání na Cargu začne v úterý příštího týdne a postupně začne i na Českých drahách, na Správě železniční dopravní cesty a v řadě dalších firem, které dříve patřily do Českých drah.

Vaše věc: Bude to rutinní, jednoduchá záležitost?

Jaroslav Pejša: Jednoduchá záležitost to určitě nebude, protože víme, že se připravuje zvýšení DPH a na lidi se valí další a další poplatky. V Českých drahách se už nemůžeme zachovat jako loni, kdy jsme přistoupili prakticky na nulový nárůst, aby byla udržena zaměstnanost. V tuto chvíli už budeme požadovat nárůst mezd, protože jinak lidé půjdou do propadu.

Vaše věc: Nevěříte oficiálním předpovědím inflace?

Jaroslav Pejša: Obávám se, že asi budou překonány, protože nevíme, jak se všechny ty dopady projeví. S DPH je to jasné, to se dá nějakým způsobem spočítat, ale jsou tam spousty dalších věcí. Třeba poplatky ve zdravotnictví. Průměrné číslo nám moc nepomůže, protože někdo toho lékaře nepotřebuje a pro jiného to bude daleko větší problém.

Vaše věc: Dáváte najevo, že demonstraci 22. října podpoříte, a vyzýváte, aby 25. listopadu proběhla společná akce.

Jaroslav Pejša: Měla by to být společná akce, protože je to období mezi 17. a 27. listopadem, kdy v roce 1989 nastala veliká změna. Před dvěma lety jsme to připomněli formou sympózia v Poslanecké sněmovně k 20. výročí generální stávky a letos jsme vybrali den, který je mezi oběma daty. Pokud jde o říjnovou akci ČMKOS, ProAltu a dalších občanských iniciativ, stavíme se k tomu stejně jako Českomoravská konfederace – je tu výzva, aby přišli nespokojení občané, ale odbory nebudou organizovat svozy. Budeme sledovat, jaká ta nespokojenost je. Domnívám se, že se ta nespokojenost začne projevovat tehdy, až ty zvýšené životní náklady lidé začnou platit. Mnozí si zatím neuvědomují, co je čeká.

Vaše věc: Až se lidé sejdou 25. listopadu, při výročí generální stávky, vzpomenou si, co tenkrát před 22 lety chtěli.

Jaroslav Pejša: Je už tu taky generace, která tenkrát byla ještě ve školce nebo v první a druhé třídě, takže ti se na to dívají jinak. Pro ty ostatní je to možná zajímavá konfrontace, i když u každého asi jiná. Já se domnívám, že tenkrát neměl zájem na zachování režimu skoro nikdo, kromě tehdejších členů ÚV KSČ. Myslím, že už tenkrát byla spousta ředitelů v podnicích, kteří si říkali – proč bych měl být ředitelem, já chci být majitelem. A ti drobní obchodníci v zelenině, řeznictví, říkali – já chci být živnostníkem. Byli vyprofilováni v jiné sociální skupině, ale fungovali pragmaticky, kdo se jednou dostal do nějakého maléru, byl vyřízen a jeho status už mu byl k ničemu. Takže myslím, že tenkrát se toho lidé chtěli zbavit, to ano, ale všichni asi chtěli zvýšení životní úrovně, i když hesla byla o svobodě. Peníze v tom asi tentokrát hrály mnohem větší roli než v úvahách z roku 1968.

Potom asi přišlo veliké rozčarování. Tehdy byla hesla – budou vás strašit nezaměstnaností, nic takového tady nebude. A za pár let tu byla nezaměstnanost. Přišla kuponová privatizace, která podlomila důvěru lidí v kolektivní investování. To je obrovský problém. Stále na to narážíme třeba v debatách o penzijních fondech – až já půjdu do důchodu, ono už tam stejně nic nebude. Trauma, které si lidé odnesli z kuponové privatizace 90. let, je obdobou toho, co prožily dřívější generace s měnovou reformu roku 1953.

Vaše věc: Vždycky, když něco špatně dopadne, byly tu dvě možnosti – buď to nejde, nebo to neumíme.

Jaroslav Pejša: Neumíme … Těch 40 let, co v té zemi neexistoval tržní mechanismus, se na lidech podepsalo. Bohužel se projevila jedna věc – on tady pseudotržní mechanismus existoval. Kdo chtěl podnikat v těch 70. letech, tak podnikal, protizákonně. Tato vrstva lidí potom začala legálně podnikat v 90. letech, ale zvykla si na to, že zákony nic neznamenají. To nás poznamenalo. Kdybychom za socialismu tak nezruinovali živnostenskou vrstvu a drobné podnikání, nemuseli jsme se možná v 90. letech setkávat s tak divokým kapitalismem.

Vaše věc: Dlouho se mluví o tom, že klesá počet členů a zaniká význam odborů. Stalo se něco v poslední době, co by tento trend změnilo?

Jaroslav Pejša: Trend se zatím nezměnil, ale budou se muset změnit odbory. Jde o to, co budou lidem nabízet. Dneska už si asi lidé uvědomují, že tam nejsou jen ze setrvačnosti. Samozřejmě, že jsou podniky, které si udržely kontinuitu, jako České dráhy od roku 1989. Něco jiného je, když se podnik zprivatizoval, přišel jiný majitel, došel k nějakému střetu. Nebo podnik zkrachoval, přešel do jiné firmy nebo do nové firmy, a tam odbory nebyly. Víme, že ti, kdo chtějí odbory zakládat, mají problémy. Někde je zase podmínka investorů, kteří vytvářejí pracovní místa, aby tam odbory nevznikly.

Na druhou stranu, pamatuji si – už je to trochu dříve, řekněme osm nebo devět let, - kdy za námi přišli z vedení jednoho obchodního řetězce, jestli by u nich někdo nezaložil odbory. Začali si totiž uvědomovat, že odbory mají mezi lidmi přirozenou autoritu a jsou zprostředkovatelem mezi zaměstnanci a podnikem. Ve chvíli, kdy lidé necítí s podnikem sounáležitost, začnou ho rozkrádat. A jak se zaměstnanci komunikovat, když jich tam mám 400? Na koho se lidé mají spolehnout, když o něco jde? Tím prostředníkem nemůže být personální oddělení, to je součástí zaměstnavatele. Lidé k němu nemají takovou důvěru jako k těm, koho si sami vybrali.

A lidé si také uvědomí, že odbory nejsou spořitelna, ale pojišťovna. Pojišťovna pro případ pracovněprávních problémů se zaměstnavatelem. Kolik lidí má dnes možnost jít se soudit se svým zaměstnavatelem a má na advokáta, na poplatky a na všechno ostatní? Odbory to zajišťují. Protože se to nestane každému, vyberou se příspěvky a tak se složí taková částka, abychom byli schopni lidem poskytovat pracovněprávní poradenství nebo zastoupení u soudu.

Odbory představují skupinu lidí, která je zajímavá i marketingově, protože jestliže se někde sdružuje několik tisíc lidí, je to zajímavé i pro pojišťovnu. Člověk si pak sjedná přes odbory lepší pojištění za škodu způsobenou zaměstnavateli při výkonu povolání, než když jde na pobočku sám. Vše tedy bude záležet na službách, které budeme poskytovat, a na vynalézavosti odborů, jaké služby mohou být pro členy lákavé.