Palachova smrt měla vyburcovat národ z letargie

Málo se ví, že tito tři mladí lidé, kteří se nesmířili s normalizačním režimem, nebyli jedinými ,,živoucími pochodněmi“. Po nich se upálili například J. Hlavatý či M. Malinka a další. Již v září 1968 spáchal na sportovním stadionu v Polsku demonstrativní sebevraždu sebeupálením R. Siwiec, v lednu 1969 pak maďarský student B. Sándor.

Jan Palach se upálil u Národního muzea na pražském Václavském náměstí. Uběhlo pět měsíců od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, s níž se mladý student filozofie nesmířil. Jeho hlavním záměrem, jak už jsme uvedli, bylo pohnout Čechy k odporu proti režimu, který zardousil ,,vymoženosti“ obrodného procesu probíhajícího od ledna do srpna 1968. Je známo, že Palach si ,,pořadí vylosoval“, proto se také hovoří o pochodni č. 1. Po tomto činu byl převezen do nemocnice, kde o něho pečovala bývalá politička a diplomatka J. Moserová, jíž se svěřil s pohnutkami svého činu. O pár dní později Palach na následky těžkých zranění umírá.

I když se nám Palachovo jednání může zdát nepochopitelné, jeho záměr měl hlubší smysl. A to bez ohledu na fakt, že již nemohl ovlivnit příchod reakčního normalizačního režimu, ztělesněného prvním tajemníkem ÚV KSČ G. Husákem. Jeho pohřeb 25. 1. 1969 se stal manifestací alespoň symbolického odporu proti sovětské okupaci a ,,konsolidačnímu“ procesu, jak jej sami komunisté v oficiálních dokumentech nazývali. Moskva donutila bývalé ,,jaropražáky“, aby vlastníma rukama zničili demokratizační proud, jehož vznik sami iniciovali. Ale ani potom Brežněv a další nebyli spokojeni s průběhem konsolidace v Československu a pravidelně kritizovali husákovské vedení.

Palachova oběť má pro nás v současné době především morální odkaz. Má symbolizovat odpor proti nespravedlnosti, marasmu a vládě útlaku. A toho bychom se měli držet i v současné době, kdy probíhají ve společnosti nebezpečné procesy, které mohou být ve svých důsledcích pro většinu obyvatelstva likvidační.