Jiří Paroubek: Sladká Francie a hrdý Albion

Francie – pokud volby dopadnou, jak ukazují průzkumy – tak bude mít levicového prezidenta. Francouzská levice by se tím stala i favoritem červnových parlamentních voleb. Pokud Sarkozy opravdu prohraje, bude to velmi pravděpodobně znamenat přeskupení sil na francouzské pravici. Analytici do budoucna předpovídají spojení lepenovské Národní fronty s konzervativním křídlem neogaullistické Sarkozyho strany. Proto ta zjevná neochota Le Penové podpořit ve II. kole prezidentské volby Sarkozyho. Prostě, už má ve druhém a třetím kroku zcela jiný zájem nežli je vítěžství pravicového Sarkozyho. Prohra Sarkozyho může ji a její stranu do budoucna jen posílit. A za pět let může právě ona být nevážnějším protikandidátem socialistického prezidenta. Kandidátkou nacionalistických (paradoxně se pod jejími prapory mohou sejít jak dědicové odkazu de Gaulla, tak ideoví dědicové vichystické vlády), konzervativních sil a „bílé“ a křesťanské části Francouzů. Z několikamilionové muslimské menšiny by Le Penovou volil jen málokdo.

Ve všech klíčových zemích Evropy – Francii, Německu a Velké Británii – by dnes ve volbách zvítězila levice. Nechci se pouštět do hlubokomyslného rozboru příčin tohoto stavu. Jednou z příčin je nesporně obvyklý pohyb kyvadla, ke kterému dochází po čase ve společnosti. Zleva doprava a obráceně. Zdá se, že v čase hrozící ekonomické krize prostě volič dával přednost vládám pravice, u nichž čekal racionální kroky i za cenu přechodně nepříznivých vládních zásahů do sociální politiky států. Kromě toho v Německu a V. Británii již panovala v letech 2009 a 2010, kdy tam proběhly volby, velká únava z dlouhé vlády tamní levice. V Německu byla SPD u moci jedenáct let a ve V. Británii byla labouristická strana ve vládě dlouhých třináct let.

Zbývá dodat něco k F. Hollandovi. Socialisté mají nesporně nejméně tři kandidáty, kteří jsou kvalifikovanější a úspěšnější nežli bývalý dlouholetý první tajemník francouzských socialistů F. Holland. D. Strauss-Kahn ovšem propadl prostopášnosti, Aubryová a Fabius se utopili v bahně stranických primárek a intrik.

F. Holland, se kterým jsem se často setkával zejména v Bruselu na akcích Strany evropských socialistů (PES), je již na první pohled spíše stranický činitel nežli charismatický lídr. On je tou nejlepší ukázkou dvou faktorů, projevujících se v dnešní politice.

1. politik nemá nikdy nic vzdávat, byť už je zdánlivě politicky vyřízen (to se jeden čas zdálo i pokud se týká Hollanda).

2. Síla médií je v dnešním světě vskutku bezmezná. Sarkozy svým hyperaktivním stylem proti sobě popudil mnoho Francouzů, ale také velkou část francouzských médií. Možná zejména pro svou zálibu v kontaktech s miliardáři a ve zjevném zalíbení v luxusním stylu života. V odtrženosti od života, kterým žije naprostá většina běžných Francouzů.

F. Holland určitě nebude jako prezident svým formátem dosahovat velikosti jiného socialisty F. Mitteranda, jehož byl - jen tak mimochodem - oblíbencem. Mitterand byl prezidentem Francie čtrnáct let a to je v politice celá epocha. Holland není oslnivý debatér a řečník, skvělý stratég a neporazitelný taktik, jako byl Mitterand. Je ale velmi solidní a je schopen dát prezidentskému úřadu opět civilní charakter, což bylo něco, co Sarkozy nezvládal a vlastně i viděl jinak. Vlastně viděl sám sebe jako monarchu s dvorem a nezbytnou pompou.

Dovolím si malou předpověď, že v polovině tohoto desetiletí budou mít tři nejvýznamnější země EU – Francie, Německo a V. Británie – v čele své výkonné moci levicové politiky.