Měnová reforma před 60 lety připravila lidi o úspory

Komunisté přivedli ekonomiku za pět let neomezené vlády na pokraj rozvalu. První pětiletka, zavedená v roce 1949, víceméně zohledňovala potřeby těžkého průmyslu a zanedbávala přirozené potřeby lehkého či spotřebního průmyslu. To vše samozřejmě při absenci tržních mechanismů. V V československém hospodářství byly navíc podhodnocovány inovace a nadhodnocovány zdroje, což vedlo vždy k nežádoucí disbalanci v centrálně plánovaném systému. Proto vždy na československém trhu chyběly určité komodity, které byly k sehnání po roce 1953 pouze na volném trhu. Osm let po válce totiž nadále fungoval přídělový (lístkový) systém a vklady na bankovních účtech občanů byly vázány, takže s nimi vkladatel nemohl volně nakládat a mohl vybírat jen určitou částku (vklady nad 500 Kčs) v souladu s nařízeními první měnové reformy.

Měnová reforma v roce 1953 měla dva hlavní účely: zajistit hospodářství a především těžkému průmyslu dostatečné finanční zdroje, které komunisté vyčerpali. Za druhé měla odstranit přídělový systém a zavést dvojí trh, volný a vázaný. Peníze měly být jednoduše,,odčerpány" z finančních účtu občanů výměnou starých bankovek za nové ve velmi nevýhodném kursu pro občany. Komunisté oficiálně zdůvodňovali provedení reformy odeologicky: je nutné realizovat reformu, aby se zasadil poslední ekonomický úder zbytku poražené buržoazie, tedy kapitalistům. O samotné reformě se diskutovalo již za života K. Gottwalda v polovině roku 1952 a mezi její hlavní strůjce patřili A. Novotný, V. Široký, A. Zápotocký. Hlavní popud přišel ,,tradičně" z Moskvy, kde se za přísně tajného režimu vytiskly i nové bankovky.

Po přípravě měnové reformy řešilo komunistické vedení, kdo lidem oznámí ,,nutnost" jejího provedení. Volba padla na A. Zápotockého, který požíval vysoké důvěry obyvatel. Zápotocký měl sehrát velmi smutnou úlohu. 31.5. 1953 v rozhlasu prohlásil, že ,,naše měna je pevná" a k žádné její reformě tudíž nedojde. Druhý den však měnová reforma začala být prováděna, což i opory režimu - dělníci -  brali jako zradu a porušení závazného slibu, navíc prezidentem republiky.

Staré bankovky byly měněny za nové ,,znehodnocené" v následujícím kursu: vklady do 5 000 korun v poměru 5:1, do 10 000 korun v kursu 6,25:1, do 20 000 korun 10:1, do 50 000 korun 25:1, vyšší pak v poměru 30:1. Znehodnoceny však byly i cenné papíry a akcie. Zajímavý byl i fakt, že členové KSČ, kteří měli v bankách též své vklady, měli výhodnější kurs než ostatní lidé. Komunisté při prosazení reformy využili mimo jiné i faktu, že vklady byly jakožto dědictví války na účtech vázány a nebyly tak volně disponibilní, jak už jsme shora zmínili.

Dalo se  tak samozřejmě předpokládat, že reakce lidí na provedení reformy bude veskrze negativní. Možné důsledky měnové reformy nebrali sami komunisté na lehkou váhu. Připravovali se na možné nepokoje, ale reakce na uskutečnění jměnové reformy e překvapila. Po celé republice začala vznikat ohniska neklidu, zvláště v Plzni a Vimperku se mohutně demonstrovalo a některá hesla vyzývala ke skoncování vlády jedné strany. Demonstrací se zúčastnila i opora režimu, dělníci. Zde se pak mimo jiné potvrdilo, jak ,,ohebná" byla komunistická ideologie. Komunisté vždy hovořili o tom, že vládne v zemi dělnická třída a pracující lid, nicméně Zápotocký bezprostředně po protikomunistických akcích konstatoval, že nesmí docházet k umělému vytváření kultu dělníka (sic!), protože ten, když přejde ,,na druhou stranu", je též nepřítelem pracujícího lidu. Po demonstracích následovalo masové zatýkání účastníků těchto akcí a k politickým procesům. Režim jasně vzkázal svým odpůrcům, že nebude v žádném případě tolerovat jakýkoliv projev nesouhlasu se svou politikou.

Měnovou reformou v roce 1953 přišli lidé o velkou část svých úspor a není přehnané, když konstatujeme, že je vlastní stát ,,okradl". Režim tak získal okolo 14 miliard čistého zisku, které použil jako finanční injekci do ekonomiky, jež se dostala ze pět let do kritické fáze. Aby si režim občany získal na svou stranu, byly od tohoto roku v pravidelných intervalech několikrát snižovány maloobchodní ceny v obchodech jakožto ústupek, který však nemohl zdaleka vykompenzovat finanční ztráty obyvatel, jejichž životní úroveň poměrně dramaticky poklesla.

Měnová reforma bývá též nazývána první velkou krizí komunistického režimu. Na druhou stranu ztráta důvěry lidí v komunistickou stranu a iluzí nedosáhla ještě kulminačního bodu, který by ve společnosti zasel semínko organizovanějšího a koncentrovanějšího odporu. Tím kulminačním bodem byl až rok 1968, kdy se definitivně z iluzí komunismu vyléčila i nemalá část komunistů, kteří pak přešli na platformu odporu proti režimu.

Faktem však zůstává, že měnová reforma byla vlastně ,velkou ,loupeží" za bílého dne, s čímž lze plně souhlasit.