Brexit k nerozpletení

Znovu a znovu padl poslední termín britského vyjednávání o podmínkách hospodářských vztahů s Evropskou unií a vždycky následovalo další pokračování. Není divu, nikdo nechce nést odpovědnost za to, že nafouklá chyba ze začátku dostane rozměry katastrofy. Oním začátkem bylo referendum z 23. června 2016 o dalším setrvání Británie v EU. To lze považovat za pouhé nedopatření. Premiér James Cameron je slíbil v předchozích volbách, aby zabránil oslabení Konzervativní strany malou skupinkou eurofobních fundamentalistů. Přehnal tak staré nebezpečí, ale neodhadl nové. Dnes to vnímáme jako pokus uhasit pár jisker ve stohu kanistrem benzínu.

Veřejnost vnímala celou situaci jinak. Referendum dalo příležitost k vyjádření nespokojenosti bývalých průmyslových regionů, ze kterých mizela pracovní místa kamsi do Asie. Nespokojený byl i chronicky zanedbaný venkov s podtrženými investicemi do rozvoje obcí a měst nebo do stále chatrnější infrastruktury. Brusel byl jedním ze symbolů bezohledné globalizace, která žene slabší do závodů ke dnu. Ta však útočila ze všech směrů, i z těch, na které se nikdo neptal. Vedle Bruselu tak byl v hledáčku nespokojených občanů i Londýn, který se těmito problémy odmítal zabývat. Nebylo divu, londýnská City uzavřená do světa finančních spekulací na nich naopak bohatla.

Míra sociální nerovnosti, s jakou se Londýn odtrhl od zbytku Spojeného království, je srovnatelná snad jen s Prahou, která má také násobně vyšší příjmy na obyvatele než od ostatní kraje ČR. Bohatýrský výnos londýnské City se často opíral o podvody, jako bylo přehlížení požadavků bankovní regulace, které vedlo k finanční krizi 2008, nebo kriminální manipulace s měnovými kurzy či evropskými úrokovými sazbami Libor. Do hry tak vstoupilo i morální téma.

Takže nepřítelem byla centralistická politika vlády a nenasystná City, a jestliže se zrovna ti stavěli za pokračování členství v Evropské unii, tím hůře i pro Brusel. Referendum jako příležitost k protestu šlo napříč stranami. Jejich vedení byla proevropská, ale podstatná část členstva byla proti. Labouristé se proto rozhodli pro neutrální přístup, aby nezaplašili část vlastních voličů, a taky aby potrápili vládu. I ti si to spočítali špatně, když jejich chybějící hlasy pro setrvání rozhodly.

Zdánlivě okrajové demokratické cvičení, které mělo ukáznit členstvo Konzervativní stany, se tak změnilo v hazard s budoucností Británie a ve vyhlídku, že Spojené království nejen skončí v izolaci, ale navíc jako Rozpojené. Akutní začala být hrozba odchodu Skotska a Severního Irska. David Cameron rychle odstoupil, ale katastrofální pověsti už neunikl.

Propagátoři Brexitu, mezi kterými vynikal zejména konzervativní poslanec Nigel Farage, tvrdili, že Británie odchodem od EU obnoví plnou kontrolu nad svou zemí a vrátí jí postavení velmoci. Stojí za to srovnat toto tvrzení s nervy drásající koncovkou vyjednávání o obchodní dohodě S EU, která by měla platit už od 1. ledna. Základní situace této smlouvy spočívá v tom, že Británie žádá a EU posuzuje. Těžko se divit tomu, že pravidla přístupu na vlastní trh určuje EU.

Británie to může samozřejmě odmítnout a spokojit se s režimem Světové obchodní organizace WTO. To by mělo své důsledky. Pak by se s Británií zacházelo jako se standardní třetí zemí, jejíž kamióny stojí na unijní hranici dlouhé fronty na celní, veterinární, bezpečnostní a bůhvíjaké další odbavení. Průběh jednání s Británii potvrzuje, že odchodem z EU se rozhodla pro roli juniorního partnera, toho menšího a slabšího. O tom propagátoři referenda nemluvili.

V současné době se tato jednání zaklesla na třech problémech. Prvním je „rovné hřiště“, čili to, že Británie se zaváže dodržovat stejné obchodní, environmentální a sociální standardy jaké platí v EU. Jde o to, aby se zabránilo britskému dumpingu. Ve fotbale by taky nešlo přistoupit na to, že soupeřova branka je postavena do prudkého kopce za okrajem močálu.

Poslední zprávy z jednání naznačují, že EU, kterou v jednání zastupuje Michel Barnier (nebo na úrovni nejvyšších šéfů předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen), ustoupila od modelu „ráčna“, kdy každé utažení regulace musí být následováno stejným britským krokem. Místo toho se má posuzovat závažnost rozdílů předpisů nějakou smíšenou komisí. Vyjde to nastejno, jen s nějakým zdržením. Britská strana se v každém případě stává tím, kdo pravidla přijímá, ale už se nepodílí na jejich tvorbě jako dosud. To je méně, nikoliv více suverenity.

Druhý problém spočívá v tom, kdo bude mít hlavní slovo v případě sporů, čili komu patří „správa“ (governance). Britové se bránili představě, že nakonec o jejich předpisech nebo opatřeních rozhodne Evropský soudní dvůr. Samozřejmě, mohou to odmítnout, ale pak se vracíme na políčko WTO.

Tenhle prvek je klíčový na irské hranici. Tady je vhodné připomenout, že smlouvy o brexitu jsou dvě. První, rozvodová smlouva, už byla schválena za premiérky Theresy Mayové. Jejím klíčovým prvkem je to, aby hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou byla volně otevřená pro pohyb osob i zboží. Jak se to udělá, je věcí Británie. Kruh ale nemůže být zároveň i čtvercem. Severní Irsko fakticky neopustí EU. Pak ale musí být natvrdo hraniční obchodní toky mezi Severním Irskem a zbytkem Británie. To nechtěl Londýn připustit, jenže jinou variantu nemá. Případnou smlouvu musí schválit britský parlament, takže zrovna na tomhle může i prodloužené vyjednávání zkrachovat.

Jenže krachem jednání by problém neskončil. Přesun tvrdé hranice doprostřed Irského ostrova může mít jak demokratické, tak nedemokratické důsledky. Ty nedemokratické známe a zastavila je Velkopáteční smlouva, kdy otevření hranice bylo cenou za ukončení období vrcholného evropského terorismu. Přicházel z obou stran, od irských katolíků i severoirských protestantů. Demokratickou možností je „perspektivní“ spojení obou polovin Irského ostrova.

Tato dosud ryze teoretická varianta z Velkopáteční dohody je stále častěji probírána i pod vlivem odštěpeneckých tendencí ve Skotsku. V referendu o brexitu Skotové volili setrvat v EU a v jiném referendu o odštěpení zvítězili zastánci setrvání ve Spojeném království. Jenže Brexit bez dohody by znemožnil pokračovat v partnerských vztazích s EU, proto vůdkyně nacionalistů Nicola Surgeonová chystá další referendum o skotské samostatnosti, které může dopadnout jinak.

Poslední velký problém dobíhajících jednání o britské obchodní dohodě s EU představuje rybolov, konkrétně přístup unijních rybářů do britských vod, jak tomu bylo v časech členství. Zdá se, že tohle je karta v talonu, kterou se bude hrát, aby se dorovnaly ústupky jinde. Další možností je udržovat jednání v běhu i do Vánoc. Pak by však případná dohoda s EU nestihla pokrýt první lednové týdny. Některé členské státy EU chtějí tento drobný nedostatek překlenout vstřícným chováním, jako by smlouva platila. Nikoliv však všechny. Může to být názornou ukázkou toho, co hrozí bez dohody.

Michel Barnier naznačil, že není vyloučeno ani pokračující jednání po začátku ledna, kdy Británie bude z EU. Byl by to pokus koupit si čas, dokud se něco nestane nebo někoho něco nenapadne. Zmírnění třecích ploch může přinést partnerství v NATO nebo změna politického přístupu USA. Příští americký prezident Joe Biden vyslovil zájem o obnovu jednání o obchodní dohodě s EU, ale tam zatím převažovaly odmítavé reakce. Mohl by tedy přesměrovat zájem na Británii a tím ji trochu posílit vůči EU. Ve skutečnosti nikdo neví, jak to dopadne, a kdo tvrdí, že ano (jak anonymně zaznělo i z úřadu britského premiéra), ten si vymýšlí.

Suverenita je velká věc, ale nedá se vyjednat, musí se vytvořit. Vyjít musíme z pravidla, že více suverenity znamená méně závislosti. V politice to znamená sjednocení veřejnosti za společnou vizí, aby měla vláda větší vyjednávací sílu, v ekonomice to vyžaduje větší soběstačnost, a tam, kde se obchoduje, rovné nebo raději vůdčí postavení.

Smlouvy jsou k ničemu, chybí-li důvěra, a kde je důvěra, tam nejsou třeba smlouvy. Dosažení suverenity je pracnější než přemluvit lidi k nějakému hlasování. Suverenita nevylučuje spolupráci a partnerství.

Je dobře, že britský příklad nás přivedl k úvahám na toto téma, ale měli bychom se poučit i z toho, že ti, kdo nabízejí rychlé a jednoduché řešení, jsou obyčejně šarlatáni bez kousku odpovědnosti. Kde je dneska Nigel Farage? Kdo si od něj co vezme?