Jiří Paroubek: Dialog hluchých s blbými

Člen vlády se přece nemůže zúčastnit na protivládní demonstraci, či ji dokonce organizovat. Veškeré další kouřové clony vypuštěné Hermanem byly zbytečné. Kouř se rozplynul a zůstávají jen tvrdá fakta. A z těch je zřejmé, že pan Brady, Hermanův strýc, byl sice (tak jako již několikrát před tím) v širším výběru na státní vyznamenání, ale vyznamenání – soudě podle jasné reakce kanadské ambasády  (Brady je totiž státní příslušností Kanaďan) – dostat ani tentokrát  neměl. To se stává…

Nechci  řešit vysoce trapnou a vlastně nechutnou otázku, kdo v této věci lže emotivně. Zda ministr kultury, či prezident. Podívejme se bez emocí na zmíněná  fakta a soudě rovněž podle opakovaného vzorce chování ministra Hermana, musím konstatovat, že tento politik je stoupencem zcela parazitního  přístupu k politice.

Co říkal, nebyla  pravda, ale Hermanovi se za rok podaří, v pro lidovce nelehkém pražském volebním kraji, získat 1-2 % komunistožroutských a pravdoláskařských hlasů z pražské kavárny navíc. Stal se urážkami prezidenta jejím dočasným hrdinou.

Lidovcům zatím latentně  hrozilo spadnout  v Praze, tak jako v každých volbách, pod  úroveň volitelnosti  5% v získaných  hlasů. 

Pan Herman si  jako „kněz vyklouz“ jistě  dobře zapamatoval z kněžského semináře starou jezuitskou zásadu: „účel světí prostředky“.  To, že obviňování hlavy státu z flagrantní lži je neslýchaným znevážením tohoto úřadu (nejde přece vůbec o M. Zemana), je Hermanovi úplně fuk. Každé tvrzení tak závažného charakteru musí  být vždy doprovázeno věrohodnými svědectvími. A pokud svědectví nejsou, je celá věc jasná. Přátelé pravdy a lásky v čela s kormidelníkem Hermanem využili dalajlámovu kartu k frontálnímu útoku na M. Zemana a předvedli neslýchanou, ba přímo totalitní nenávist k hlavě státu. M. Jakeš s V. Bilakem by se od nich mohli učit.

Výsledek jejich akce bude však opačný nežli zamýšleli.  Svým zcela jednostranným, intolerantním přístupem dostanou na Zemanovu stranu nejspíše i jeho kritiky, jako jsem já. Většina lidí má totiž ráda fér hru. A to, jak oni hrají, fér není. 

Sobotka a Zeman

Je otázka, zda se premiér musel za dané situace odtáhnout od prezidenta tak silně, jak to předvedl Sobotka. Chápu to tak, že se Sobotka po tragickém výsledku nedávných voleb cítí oslaben. Ale tak slabý snad ještě přece jen není, aby musel dát zcela za pravdu odpůrcům Zemana. A to tak, že mu veřejně vlastně vrazil pěknou a mlaskavou facku. Skoro bych řekl, že prezident mu to s velkou chutí v příštích týdnech a měsících vrátí.

Ve společnosti se ale, bohužel, postupně vytváří situace, která není příznivá ani pro sociální demokracii, ani pro M. Zemana. A. Babiš velmi chytře využívá chyb Sobotky i Zemana, v případě potřeby se od nich vždy včas distancuje…

Zemanovy polofeudální hradní móresy

Postupem času byly z oslavy 28. října na Pražském hradě Zemanovými lidmi vyloučeny  některé „nežádoucí osoby“. Drzí rektoři  univerzit, bývalí předsedové vlády provokující svou přítomností na Hradě jednou do roka jeho jemnocit ad…

M. Zeman zkrátka  projevuje jistou příchylnost k nepotickému chování. Udělení státního vyznamenání D. Hůlkovi za jeho zásluhy o prezidentskou volební kampaň je do nebe volající. To už může příště  placku dostat třeba  i slon Petr ze ZOO v Praze in memoriam. Tento slon byl v letech mého (a Zemanova) dětství hlavním lákadlem pražské  zoologické a zasloužil se o spokojenost celé generace českých  dětí. M. Zeman si ho určitě také pamatuje. D. Hůlka prý cestou z Hradu svůj metál k dovršení celé komedie ztratil…

Ale udělení placky Hůlkovi vidím ještě jako nevinnou kratochvíli oproti ocenění kardinála Duky. Metál tento dobrý muž dostal zřejmě za úspěšné zvládnutí restitucí církevního majetku a přeměny katolické církve ve fungující realitní kancelář obchodující s pochybnými individui. Duka je přitom dokonalým protipólem papeže Františka a jeho veskrze správné  koncepce otevření katolické  církve především jako instrumentu pomoci chudým a potřebným.

Kraválisté na Staroměstském náměstí

Část české politické „elity“ došla k názoru, že si k 28. říjnu musí udělat vlastní  vzdoroakci na Staroměstském náměstí a nepůjde na Hrad. Na tomto náměstí  je totiž vždy záruka, že se do nakupení osob ještě přidají němečtí a japonští turisté, takže každý  mítink vypadá robustněji.

P. Gazdík, jako hlavní organizátor akce, měl projevit alespoň částečnou soudnost, vyzývá-li dnes ke změně kurzu vládní   politiky. Chce nás snad ten výtečný  muž nasměrovat opět před červen 2013, kdy byla jeho strana věrnou součástí Nečasovy vlády? Ta přivedla republiku k do té doby neslýchanému morálnímu marasmu a ekonomickému poklesu. Prostě k všestrannému  debaklu své politiky.  A na dovršení všeho byla de facto rozehnána policejním komandem…

A na této  akci představený prezidentský kompars? Pan Horáček, samozvaný kandidát na prezidenta, se opravdu hodí jen k tomu moderování. V tom je dobrý.  P. Pithart má lepší léta již nesporně za sebou. Zkrátka, lepší chybující prezident, nežli prezident třetího řádu.

Jsou důvody k občanskému nepokoji?

Někteří umělci došli, zřejmě na nějakém pokleslém večírku, ve svém poněkud opožděném boji s komunismem k závěru, že vydáním prohlášení českých vysokých ústavních činitelů se stáváme vazalskou provincií východních mocností. Nevím, z čeho tak soudí, „prohlášení“ politiků totiž  nic takového neobsahuje. Je to tedy vcelku komický boj proti přeludu něčeho, co snad  u nás nechtějí ani komunisté.

Vláda je proevropská, prezident je proevropský. Na rozdíl od předchozího prezidenta a úplně  zmatené Nečasovy vlády. Současná   vláda i prezident dělají politiku ve vztahu k světu podobou  jako např. vlády Francie či Německa…Tedy reálnou a realistickou bez zbytečného romantismu (a to říkám jako její kritik v zahraničněpolitické oblasti).

Pravicové vlády a prezident Klaus dostali během sedmi let své opravdu „podařené“ společné  mise republiku mimo hlavní proud politiky v EU. Svou nekriticky proamerickou a vlastně stupidní zahraniční politikou nás vlády pravice dostaly do pozice země hodné opovržení v rozvojovém, a zejména muslimském světě. Zhibernovaly vztahy s Ruskem, Čínou, Brazílií… Zmrskaly prostě, co se dalo. Ležet republika někde  na Rio Grande, tak mi to nevadí, ale ona leží ve střední Evropě. 

Kde v té době byli a co říkali pánové dnes organizující podivnou výzvu proti přeludu? Mlčeli a nechali se klepat V. Klausem, který byl v zemích  EU (až na svého přítele Kaczynského) prakticky bez rozdílu považován  za úplného až výstředního  popletu, po ramenou…

Boj o prezidentství – byť poněkud předčasně – tedy začal. Zdá se ale, že M. Zeman bude zatím  muset svým zdravotním neduhům (bolavý palec) věnovat větší pozornost, nežli svým „soupeřům“.