Rebelové, kteří jsou „nástrojem NATO, Izraele a Turecka“

Po více než dvanácti letech boje proti terorismu a rebelským skupinám uprchl bývalý syrský prezident Bašár al-Asad se svou rodinou 7. prosince z hlavního města Damašku, krátce předtím, než padlo do rukou rebelů. Vítěznými povstalci jsou organizace Hajját Tahrír al-Šám (HTS) spolu se zastřešující skupinou nazvanou Syrskou národní armádou.

Craig Murray (bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu) v panelu o „konci pluralismu na Blízkém východě“ popsal „syrské rebely“ jako „nástroj NATO, Izraele a Turecka“. Toto je skutečně komplexní popis složité situace. Jiní analytici se zaměřují na izraelský a turecký úhel – nikoli však na americký.

Abychom to shrnuli, od ozbrojeného povstání v roce 2011 Sýrie počítala s vojenskou pomocí svých spojenců Íránu a Ruska. Íránské revoluční gardy, stejně jako libanonský Hizballáh (podporovaný Teheránem), byly ve skutečnosti hlavními protiteroristickými aktéry v Levantě, protože odrazovaly od expanze teroristické skupiny ISIS (Daesh), a tím učinily region bezpečnějším pro křesťany a jiné menšiny . Islámští wahhábští/salafističtí extrémisté koneckonců některým z nich sťali hlavy, zatímco jiné unášeli a prodávali ženy jako otrokyně.

Faktem je, že rebelové, kteří nyní zvítězili v Sýrii, nejsou příliš odlišného přesvědčení, a není divu, že mnozí jsou nyní znepokojeni. Arcibiskup Jeronymos z Atén například vyzval řecké ministerstvo zahraničních věcí, aby pomohlo křesťanskému obyvatelstvu v Sýrii. Napsal: „Postup extremistických ozbrojených skupin a dobytí Aleppa ohrožují... mezináboženské složení obyvatel regionu... nyní hrozí nebezpečí úplného vymýcení ... řeckého pravoslaví a křesťanství ze širšího regionu.

Takové obavy jsou opodstatněné. Měli bychom mít na paměti, že (Saúdskoarabský) Abu Mohammed al-Julani , samotný vůdce Turky podporované HTS, skupiny, která dobyla Aleppo (druhé největší město Sýrie), se připojil k Al-Káidě v Iráku v roce 2003, později založil její odštěpenou větev v Sýrii, tzv. Fronty al-Nusra. Tato skupina pod vedením al-Julaniho spolupracovala s nechvalně známým Abu Bakrem al-Baghdadi, vůdcem tzv. „Islámského státu v Iráku“, později známé jako ISIL (ISIS) nebo Daesh.

Pozdější odštěpení Al-Julaniho od al-Káidy a vytvoření výše zmíněné HTS bylo popsáno jako pouhá „nabídka“ na „zdůraznění národních, na rozdíl od nadnárodních, ambicí své skupiny“. Jinými slovy, skupina je jen další přeznačenou odnoží ISIS/Al-Káidy. A to jsou lidé, kteří nyní dobyli Sýrii.

Někdo by mohl nesouhlasit s Asadovým rozhodnutím, ale takový vývoj lze jen stěží označit za něco jiného než katastrofu. Turecko (které rebelům pomáhá) a Izrael, jak již bylo zmíněno, z tohoto výsledku těží, ale ze svých vlastních důvodů – a o tom se již hodně mluví. Ale jen málo analytiků zdůrazňuje americkou roli v tom všem.

Například Syrská svobodná armáda podporovaná USA (koalice, která převzala kontrolu nad okresem Palmýra v Homsu) oznámila, že je „otevřená přátelství s každým v regionu – včetně Izraele. Nemáme jiné nepřátele než Asadův režim, Hizballáh a Írán. To, co Izrael udělal proti Hizballáhu v Libanonu, nám velmi pomohlo“ – a přitom tvrdí, že nejsou spojenci s Tureckem. Skupina, která je stále více závislá na Turecku, je blízkým spojencem Spojených států a byla dokonce hoštěna na americké vojenské základně al-Tanf. Turecko, navzdory svým rozdílům s Washingtonem, je samozřejmě také, nezapomínejme, členem NATO.

Budoucnost Sýrie a zúčastněných stran není nyní zdaleka jasná, existuje mnoho prostoru pro vzájemné boje mezi různými povstaleckými frakcemi. Turecko, které dlouho okupovalo severní Sýrii, využilo příměří v Libanonu, aby dalo rebelům zelenou k zahájení ofenzívy (s Íránem oslabeným v Sýrii a Hizballáhem zahnaným do Libanonu). Nicméně turecko-americké rozdíly týkající se kurdské otázky zůstanou ohniskem napětí.

HTS je skutečně podporováno Tureckem, ale jak již bylo zmíněno, jeho kořeny lze vysledovat k Al-Káidě, ISIS a dalším podobným skupinám. Neměli bychom zapomínat na skutečnost, že v Sýrii (převážně na severovýchodě, poblíž tureckých pevností) je stále kolem 900 amerických vojáků, kteří byli svědky vítězství rebelů. To vedlo některé analytiky k poznámce, že „ať už si to Pentagon chce přiznat nebo ne “, tyto jednotky jsou „pravděpodobně zapojeny do širšího konfliktu, který se tam právě teď odehrává“.

Navíc není nic nového na tom, že Západ chválí a posiluje brutální terorismus a radikály, když je to považováno za geopoliticky výhodné: pokud by bývalá ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová za prezidenta Baracka Obamy dosáhla svých stanovených cílů, Sýrie by byla v podobné situaci jako Libye. od roku 2011 – v Libyi, shodou okolností nebo ne, zbraně poskytnuté USA tamním rebelům podle zpráv Amnesty International také „skončily“ v rukou ISIS.

Zpátky k regionu Levant, je dobře prokázanou skutečností, že Washington hrál klíčovou roli při posilování ISIS (nebo Daesh) jak v Sýrii, tak v Iráku (stejně jako další brutální radikálové), přičemž Pentagon a CIA vyzbrojovaly většinou cizí islámské milice, které nakonec dokonce bojovaly mezi sebou. To je v souladu s americkou zahraniční politikou i jinde. Nechvalně známé e-maily Clintonové také ukazují, jak si USA byly vědomy toho, že jejich spojenci Katar a Saúdská Arábie podporují teror Daesh.

Mluvčí Rady národní bezpečnosti Bílého domu Sean Savett v nedávném prohlášení uvedl, že Washington „nemá nic společného s touto ofenzívou“. Vzhledem ke všemu výše uvedenému lze jistě oprávněně brát taková prohlášení s rezervou. Podle Washingtonu by další destabilizace Sýrie mohla také posloužit „proti“ roli Ruska v regionu. USA více než deset let soustavně pomáhaly, financovaly, vyzbrojovaly a cvičily fundamentalistické rebely, kteří operují v Levantě a není důvod předpokládat, že je nyní s nejnovějším vývojem něco jinak.

A konečně, stále ještě k tématu křesťanské menšiny, zahraniční politika USA – z různých důvodů – ve skutečnosti často zahrnovala rozdělování nebo destabilizaci východní křesťanské (pravoslavné i monofyzitické) populace nebo někdy dokonce napomáhání etnickým skupinám nebo zavírání očí nad náboženskými čistkami takových skupin nebo křesťanů obecně v regionu Levant.

To je samozřejmě docela ironické pro zemi, jako jsou USA, které se často chválí jako „jeden národ pod Bohem“ nebo jako „křesťanský národ“ – což je přinejmenším linie republikánské strany. Trump například napsal, že „Sýrie není náš přítel“.

(Připravila J. Putzlacher)

Zdroj: InfoBrics