Před 65 lety se Klement Gottwald vrátil z Hradu

20.2. 1948 vypukla otevřená vládní krize kvůli bezpečnostní otázce. Komunisté si v únoru 1948 stanovili svůj plán, který počítal s úplným ovládnutím Bezpečnosti svými lidmi. Tato snaha přirozeně narážela na odpor nekomunistických stran, které si dobře uvědomovaly, že politický vývoj směřuje k prudké mocenské změně. Národní socialisté v čele s předsedou Zenklem chtěli z bezpečnostní otázky udělat klíčové politikum o zachování demokracie, protože věděli, že všechny nekomunistické strany jsou v ní jednotné. 

Na protest proti stranickému zneužívání Bezpečnosti komunistickou stranou podali národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté 20.2. demisi s cílem si vynutit pád Gottwaldovy vlády a vypsání předčasných voleb, v nichž měli být komunisté citelně oslabeni. Podle tzv. nedokončeného průzkumu veřejného mínění na podzim 1947, který nakonec nebyl prezentován, ztráceli komunisté oproti volbám v roce 1946 až 10% hlasů. Nekomunistické strany si však svým zbrklým postupem nezajistily potřebné hlasy sociálních demokratů, neboť ti nakonec z vlády neodstoupili. Demisi nakonec podalo pouze 12 ministrů z 26 členů vlády, Gottwald tak nemusel podávat za celý kabinet demisi. I kdyby ano, na vývoji by to nic nezměnilo, komunistický plán by proběhl stejným způsobem, byť by se vláda formálně nacházela ve stavu demise. 

Komunisté pak podle ,,osvědčeného" vzoru dalších zkomunizovaných zemí ve střední a jihovýchodní Evropě označili podání demise jako protistátní puč, který má za cíl komunisty vytlačit z vlády, jako se to stalo ve Francii a Itálii v roce 1947, nastolit ,,reakční" protilidovou úřednickou vládu, která by v zemi obnovila kapitalistické pořádky. Do čela tohoto neexistujícího spiknutí postavila KSČ národní socialisty, proti nimž směřovala nejtvrdší administrativně - mocenská opatření /zatýkání nekomunistických funkcionářů, obsazování a zapečeťování stranických sekretariátů/. Komunistický plán byl následující - ,,reakční" nekomunističtí ministři se nesmějí v žádném případě do vlády vrátit a s vedením těchto stran nebude předseda vlády Gottwald vést žádná jednání. Sám si vybere odpadlíky a quislingy, kterými vládu doplní, aby byl vzbuzen dojem, že Gottwaldův kabinet je nadále pluralitní a tím i demokratický.

V tento moment dostaly svou příležitost tzv. styčky v nekomunistických stranách, které provedly rychlý vnitrostranický puč a zmocnili se za vydatné podpory komunistů vedení stran. Řádně zvolená vedení na sjezdech tak byla prakticky mocensky odříznutá a stala se pouhými diváky následujících událostí, na které již neměla žádný vliv. 

Komunisty podpořil v jejich plánu sjezd závodních rad, konaný 22.2. 1948, a zejména jednohodinová manifestační stávka 24.2. Po celé zemi vznikaly akční výbory, které fakticky přebíraly moc na všech úrovních - v národních výborech, závodech, školách, ministerstvech apod. Akční výbory také nevpouštěly nekomunistické ministry do svých úřadů, i když se nacházeli ve stavu demise a prezident republiky jejich rezignace nepodepsal. Jediným, kdo ještě kladl komunistům odpor, byl prezident E. Beneš. 

Komunisté předpokládali, že Gottwaldův plán bude přijat již 22.2. a vládní krize tak rychle skončí. Beneš však stále nabádal KSČ, že se má vrátit k ,,původní" Národní frontě jako lidově demokratické koalici se zastoupením všech politických stran. Hlavním problémem bylo, že ,,stará" NF již neexistovala, na jejích troskách vznikala nová NF s mocenským monopolem KSČ, proto komunisté neměli již žádný zájem na resuscitaci ,,staré" NF. Bylo to z jejich pohledu přirozené, protože tak postupuje každá revoluce, jež nahrazuje původní státní struktury stínovými, které přebírají moc a stávají se základem nových politických pořádků.

Beneš ovšem neměl žádný nástroj, jak komunisty donutit se vrátit k jednání o ,,staré" NF s původním vedením nekomunistických stran. 25.2. 1948 tak KSČ počítala pouze s komplikacemi z Hradu, neboť nekomunistické strany byly komunistickými protizákonnými opatřeními tak otřeseny, že nebyly s to klást další odpor. Vedení KSČ každopádně chtělo 25.2. 1948 vládní krizi ukončit. Moc již měla prakticky ve svých rukou, a tak potřebovala formálně ukončit ,,běžnou" vládní krizi. Počítala se dvěma variantami dalšího vývoje - Beneš demise přijme, tím vládní krize skončí a komunistický plán tak dojde celkového úspěchu. Anebo demise nepřijme a strhne se lavina dalších zatýkání nekomunistických funkcionářů a mnohatisícový dav, který se měl shromáždit na Václavském náměstí 25.2. 1948, potáhne na Hrad požadovat odstoupení prezidenta Beneše. To mělo ještě podpořit komunisty svolaná a organizovaná veřejná shromáždění na všech úrovních. 

Komunisté v bezpečnosti měli v takovém případě spustit zatýkání v masovém měřítku, ministři v demisi měli být uvězněni, jakož i významní nekomunističtí poslanci, byť požívali imunitu, čímž by únorový převrat dostal de facto podobu puče, což si komunisté nepřáli. Usilovali o to, aby byl vzbuzen dojem, že vše probíhá parlamentární a demokratickou cestou /K. Gottwald/. Možnost puče však komunisté v krajním případě nevylučovali. Beneš se ovšem obával vpádu sovětských vojsk a občanské války, kterou mu Gottwald a Zápotocký nepokrytě vyhrožovali, a protože viděl, že nekomunisté již svůj boj o demokracii prohráli, podepsal demise odstoupivších ministrů a jmenoval novou vládu podle Gottwaldova návrhu, kde již byli přítomni komunističtí kolaboranti bez odpůrců komunistické politiky. 25.2. 1948 tak na Václavském náměstí mohl Gottwald početnému davu vítězoslavně adresovat svou nechvalně proslulou větu - ,,právě jsem se vrátil z Hradu od prezidenta republiky..."

Otázkou je, jestli by ,,dlouhodobé" nepřijetí demisí na vývoji něco změnilo. Ani nemohlo, protože komunisté měli již fakticky moc ve svých rukou. Beneš je často obviňován zejména historizujícími publicisty /ale i např. dosluhujícím prezidentem Klausem/, že nese hlavní vinu na tom, že v únoru 1948 získali komunisté absolutní moc. Není tomu tak, minimálně od podzimu roku 1947 se začalo k převratu schylovat a prezident Beneš neměl možnosti, jak komunistický nástup zastavit. Oporou demokracie měly být demokratické strany a ty své poslání v únoru 1948 nezvládly, protože postrádaly účinné prostředky, jak proti komunistům bojovat. Ti přenesli boj o moc ,,na ulici", kde byli neporazitelní, zatímco nekomunistické strany se spoléhaly, tak, jak byly zvyklé z první republiky, na ryze parlamentní řešení vládní krize. Na takovém řešení však měli komunisté i sovětský vládce Stalin pramalý zájem, neboť by stále pokračovala protichůdná koalice komunistů s nekomunisty, která by musela jednou tak jako tak skončit.

Komunistický převrat tak byl logickým dovršením předchozích procesů, které probíhaly pod taktovkou KSČ. KSČ zničila v zemi existující omezenou demokracii a začala budovat podle sovětského vzoru deformovaný model socialismu, který trval až do roku 1989. Model, u nějž jednoznačně převažovala negativa, ale měl i své světlé stránky, které se týkaly např. důstojného materiálního, resp. sociálního zabezpečení občanů.