20 let od rozdělení federace

Státoprávní otázka se po listopadu 1989 opět dostala do popředí zájmů politiků a široké veřejnosti a tyto podněty vycházely od našeho východního souseda, stejně jako v roce 1968. V tomto roce probíhaly v celém státě demokratizační změny, který započal první tajemník ÚV KSČ A. Dubček. Hovořilo se o tzv. socialismu s lidskou tváří.

Na Slovensku však celý proces vnímali odlišně. Dobře to vyjadřovalo heslo ,,najprv federalizácia, potom demokratizácia". Musíme si uvědomit, že výkonný orgán Slovenské národní rady (SNR), Sbor pověřenců (Zbor pověreníkov), který vznikl ve Slovenském národním povstání v roce 1944, byl v roce 1960 novou ústavou zrušen, což slovenské politické elity nesly velmi nelibě, jako zásah do svých národních zájmů, a proto již od 60. let začaly tlačit na Prahu, aby slovenské zájmy nebyly dále opomíjeny, a pokud možno byly ústavně zakotveny v určitém státoprávním modu operandi.

Tím byla myšlena federace státu, o níž se horečně debatovalo na podzim roku 1968. Federace záhy skutečně vstoupila 1.1. 1969 v platnost ústavním zákonem č. 168/1968 Sb. o československé federaci. Od této doby až do rozdělení Československa v roce 1993 tak existovaly formálně suverénní tři vlády - federální, česká a slovenská. Federální shromáždění se skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, která byla volena paritně z poloviny z české a z poloviny slovenské republiky při existenci zákona o zákazu majorizace, aby nemohla být slovenská menšina přehlasována českou většinou.

Federace však pouze zdánlivě uspokojila slovenské národní zájmy. Ve skutečnosti byla pouze formálním řešením státoprávní otázky, protože v jakémkoliv komunistickém režimu se vládne přirozeně z centra, tudíž z Prahy. Nejinak tomu bylo i v případě Československa. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 vyvstala státoprávní otázka opět v plné síle. Bylo jasné, že v demokratické společnosti se Slováci přihlásí o svá národní práva znovu. Můžeme říci, že po tzv. pomlčkové válce v roce 1990 zůstávaly česko - slovenské vztahy trvale napjaté.

Vzájemné tenze se zvýšily ještě více poté, co se V. Mečiar stal předsedou vlády nejprve v roce 1990, a následně v roce 1992. Mečiar totiž navrhoval české straně řešení státoprávního vztahu Česko - Slovensko ustavením konfederace, která však byla pro českou stranu nepřijatelná, jakož i její případné fungování, které se ukázalo být nereálné. Je zajímavé, že v roce 1992, alespoň na jejím začátku, se drtivá většina českých politických stran včetně Československé strany socialistické, vyjadřovala pro zachování federativního modelu s případnými úpravami. Zatímco na Slovensku se rozhořely protičeské nálady, které začaly pomalu a jistě směřovat k rozdělení federace.

Patrně Mečiar inicioval jednání o uzavření státní smlouvy, která by rozdělovala kompetence v rámci obou republik. Milovská jednání z února 1992 chápali její účastníci jako jeden z posledních prostředků k udržení funkční federace, a který měl zabránit odluce. Dohodu z Milov však přijala pouze česká strana, resp. předsednictvo České národní rady. Předsednictvo Slovenské národní rady ji odmítlo. Mečiar odmítl dohodu s tím, že ji nepovažuje za východisko z napjaté situace a ještě více rozvířil hladinu nacionálních nálad na Slovensku, když prohlásil, že smlouva vrací Slovensko k roku 1960, kdy byl zrušen Sbor pověřenců a okleštěny pravomoci Slovenské národní rady, jak už jsme shora uvedli. Složitou a napjatou situaci, kdy si česká a slovenská strana přestaly vzájemně důvěřovat, měly vyřešit červnové volby v roce 1992. V nich na české straně zvítězila Klausova ODS, na slovenské pak HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) vedené V. Mečiarem.

Po volbách bylo i soudobým pozorovatelům jasné, že situace přímočaře spěje k rozdělení federace. Konfederaci, navrhovanou dříve slovenskou stranou, Češi odmítli, stejně jako Milovské dohody byly odmítnuty tou slovenskou. Dne 17. 7. 1992 přijala navíc SNR Deklaraci Slovenské národní rady o svrchované Slovenské republice, která se jasně vyslovovala pro samostatné Slovensko. Série jednání mezi premiérem V. Klausem a jeho protějškem V. Mečiarem se po volbách 1992 netýkaly dalšího modu operandi fungování federace, resp. jejího udržení, ale modalit, za nichž dojde k plynulému rozdělení republik. Již 8. července 1992 se sešel Klaus s Mečiarem ve slavné brněnské vile Tugendhat, kde se definitivně dohodli na rozdělení federace. Na další schůzce na stejném místě, které proběhlo 26.8. 1992, pak stvrdili toto prohlášení i písemně. Rozdělení tak bylo vlastně jediným možným řešením patové situace z velké části z důvodu programové inkompatiblity obou vítězných stran - ODS a HZDS.

K 1.1. 1993 tak přestalo Československo definitivně existovat. Společný příběh Čechů a Slováků se tak uzavřel. Rozdělení státu se ukázalo být po roce 1989, resp. po volbách v roce 1992, nevyhnutelné. Bylo to logické vyústění politických a ze slovenské strany národně emancipačních snah, které posléze vyvrcholily v odluku obou republik. Jak už jsme uvedli na začátku, rozdělení Československa pak potvrdilo i fakt, že soužití více národů v jednom státě není trvale možné, nebo je přinejmenším zdrojem permanentních národnostních třenic a napětí v dané zemi.