Zločinná agrese proti Jugoslávii v roce 1999 nesmí zůstat zapomenuta

      Žijeme v době, kdy vlivní lidé, nijak se netající svým protinárodním a asociálním smýšlením, systematicky pracují na všeobecném úpadku vlastního národa. Neváhají přitom ani přepisovat dějiny, vůbec jim nevadí, že překrucování nezpochybnitelných historických faktů v jejich podání dosahuje až absurdních rozměrů. Nakonec bude z našeho kalendáře vymazán i 28. říjen jako den vzniku společného státu Čechů a Slováků, 1. květen jako Svátek práce, nebo květnové výročí osvobození od fašismu. 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva byl vymazán již dříve a trvalo mnoho let, než se v okleštěné podobě zase vrátil. Hrubě se manipuluje i s průběhem 2. světové války, s jejími viníky, s oběťmi, i s podílem jednotlivých velmocí na osvobození Evropy i Československa od německé okupace. Hrubým způsobem se zkresluje i průběh rozpadu Jugoslávie. Manipuluje se s počty obětí válek, které rozpad této kdysi mezinárodně vlivné země provázely. Fakta ale hovoří neúprosně a máme naštěstí k dispozici mnoho fundamentálních pramenů, popisujících věrně a s patřičnou znalostí celé problematiky tento řízený proces i širší mezinárodní souvislosti.  

Od smrti Tita do smrti Jugoslávie

            Nesmírně zajímavou publikací, která popisuje mezinárodní postavení Jugoslávie, a to zejména v období po smrti Tita, je kniha vydaná u nás v roce 2002 pod příznačným názvem Od Smrti Tita do smrti Jugoslávie. Její autor, Raif Dizdarevič, se již jako mladík aktivně účastnil bojů proti německým okupantům v době 2. světové války. Po válce pak působil řadu let jako diplomat, v 60. letech dokonce pracoval na jugoslávské ambasádě v Praze. Jako jediný muslim v dějinách Jugoslávie stanul v 80. letech v čele Federální skupštiny Jugoslávie.  

Jeho politická kariéra vyvrcholila ve druhé polovině 80. let, kdy působil jako ministr zahraničních věcí a na samotném sklonku této dekády se ocitl v nejvyšší funkci jako předseda předsednictva Jugoslávie. Tento muž, blízký spolupracovník Tita, který měl velmi blízko i k Československu, obdržel v dubnu roku 1989 vysoké státní vyznamenání při své oficiální návštěvě v ČSSR. Také proto, a nejen proto, může být i dnes užitečné ocitovat některé myšlenky z uvedené publikace. Velmi přesně popisuje, čemu čelila sjednocená Jugoslávie po smrti Tita, tedy v období těsně předcházejícímu rozpadu této země.

            Chápali jsme, že určitá nestabilita Jugoslávie je pro oba bloky vítaná. Dávala jim šance, aby se vměšovaly, prosazovaly své zájmy a vliv na náš vnitropolitický život. Ovšem jen po určitou mez, na tom, abychom upadli do zásadních sporů v zemi i okolo ní, neměl zájem ani jeden ze soupeřících bloků. … Nejvíce jsme takový nátlak cítili tam, kde se jednalo o dluhy. MMF kladl stále těžší a méně přijatelné podmínky. A i když v řadě jednání s jednotlivými věřitelskými zeměmi se nám leccos slibovalo, nakonec byl náš návrh na přeprogramování části splátek odmítnut. Ačkoliv jinak hodnotili Jugoslávii jako spolehlivého dlužníka, MMF nás nemilosrdně nutil ke stále tvrdším podmínkám splátek i nových úvěrů a stále víc se vměšoval do naší ekonomiky a celkového vývoje, takže jsme nemohli než konstatovat, že tu nejde jen o finanční, ale i dlouhodobý politický záměr. Jiné vysvětlení neexistovalo.  (Využívání zadluženosti bylo prostředkem agresivní neokoloniální politiky Reaganovy administrativy. Reagan útočil na všechny progresivní přeměny v mezinárodních vztazích).

Byli jsme vystaveni silnému politickému a propagandistickému nátlaku, zahalenému pod pláštíkem požadavků na respektování lidských práv. Zastánci této politiky bránili, a dokonce se  pokoušeli i legalizovat aktivitu pravičáckých a nacionalistických skupin i jednotlivců. Tak se pokoušeli podnítit a stabilizovat v zemi politickou alternativu. Využívali při tom překonané ustanovení v našich zákonech a neospravedlnitelné represivní zákroky vůči některým jednotlivcům. (Tehdy v Bělehradě zatkli šest studentů a jejich případ měl velký ohlas. Z amerického Kongresu přišel požadavek, aby se procesu mohla zúčastnit skupina z jeho komise pro lidská práva. Když jsme odmítli, bylo nám řečeno, že za to zaplatíme. V západním tisku nás zahrnuli obviněními z porušování lidských práv. Organizovaly se petice, vystoupení významných osobností. Mělo to charakter kampaně).

Registrovali jsme i zesílenou podporu politické emigrace, kterou se Západ snažil prezentovat jako politickou opozici režimu v Jugoslávii, a tak přikrýt její podvratnou a teroristickou aktivitu. Zvláště v roce 1984 jsme pociťovali, jak podobné formy nátlaku sílí. (Právě tehdy vydal Ústav společenských věd Akademie věd SSSR na objednávku Kremlu interní publikaci v malém nákladu určenou pro vedoucí kádry. Tato mimo jiné obsahovala tvrzení, že Jugoslávie je první socialistickou zemí, na které USA vyzkoušely formy a metody politické, hospodářské a ideologické diverze. Přičemž výsledkem bylo ohrožení socialismu v Jugoslávii). (Raif Dizdarevič, Od smrti Tita do smrti Jugoslávie)   

            Ano, již tehdy, tedy v průběhu 80. let, dokonce již dříve předtím, byly na Západě vypracovány podrobné plány rozpadu jugoslávské federace, včetně postupu při systematické destabilizaci země. Jednotlivé kroky této pečlivě plánované destabilizace měly být koordinovány dle předem vypracovaných instrukcí. Významnou roli měla sehrát i dopodrobna promyšlená mediální propaganda. Důkazem budiž například četné lži zcela neprávem vykreslující pouze a jenom Srby jako hlavní viníky všech problémů na Balkáně a nebezpečné krvelačné bestie, kteří mohou málem za všechny hříchy světa. Ve velkém až obludně brutálním měřítku se tyto lži projevily zejména v době likvidace zbytkové Jugoslávie na konci 90. let. S další existencí společné sjednocené Jugoslávie se na počátku 80. let, vlastně již v době, kdy v jejím čele stále ještě stál charismatický a mezinárodně respektovaný Tito, ve vlivných kruzích na Západě jednoduše nepočítalo.  

Jedním z klíčů, jak rozbít Jugoslávii bylo zaměřit se na Kosovo. Důvodem proč využít k rozbití celé země (mimo jiných míst, kde v pravý čas udeřit a využít jejich slabin a potíží) právě tohoto specifického území bylo, krom jiného, jeho nerostné bohatství a etnické a náboženské složení obyvatelstva. Výbušná a po všech stránkách nesmírně složitá situace v Kosovu, která tam panovala již v době sjednocené Jugoslávie vedené Titem, tvořila pro nepřátele Jugoslávie vítaný nástupní prostor. Právě odtud byla teroristickým bojůvkami, bohatě vyzbrojenými a vycvičenými Západem, jednota celé země a její federativní uspořádání, (byť toto uspořádání zůstávalo vždy podmíněno řadou kompromisů - samozřejmě už v době Tita, tím více v období po konci jeho éry), postupně narušována až do úplného rozpadu na malé státečky tvrdě ovládané a vysávané cizím kapitálem, cizími zájmy a kontrolované sítí cizích vojenských základen.   

Ostatně mimořádně krvavý průběh rozpadu Jugoslávie a zejména časový sled rozpadu země (vůbec nebyl náhodný, právě naopak, vědělo se předem, které státy se od federace oddělí jako první, a které je záhy budou následovat) plně potvrdil, že vše bylo dopředu a velmi důkladně naplánováno. Opravdu nic nebylo náhodné. Konec konců i současná podoba Balkánu (například současné Srbsko, Kosovo, Černá Hora) a jeho vývoj v posledních letech, to vše zapadá do mozaiky, jejíž jednotlivé díly novodobí globální diktátoři s pečlivostí kladou, aby sloužila bez ohledu na zničené a nadnárodním kapitálem deklasované země a lidské životy vždy v prvé řadě mocenským a finančním zájmům samozvaných pánů světa.

Novinář Jan Hrobař vždy znalý a dobře informovaný

            Jan Hrobař patřil mezi poctivé novináře ze staré školy, a to v nejlepším slova smyslu. Podrobně se řadu let věnoval právě situaci v zemích bývalé Jugoslávie. V době agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii se jako očitý svědek přímo na místě přesvědčil o skutečné situaci v zemi, o mnoha zločinech, které byly páchány proti tamním obyvatelům – viděl rozbombardované civilní čtvrti, zničené nemocnice i školy, rozbombardované mosty a co skutečně viděl a vyslechl, o tom pak také s patřičnou znalostí všech reálií psal.  Mimo jiné tak vznikla kniha Čas agrese. Jako novinář řadu let působil v Haló novinách.  

            Na Balkánu při likvidaci Titovy Jugoslávie se v plném rozsahu projevily síly, které ve studené válce zvítězily. A protože ve svém pochodu za nadvládou nad Evropou i světem se cítily neomezenými pány, počínaly si tak i vůči potenciálním protivníkům a každé překážce, která jim stála v cestě. Proč právě Jugoslávie se stala takovým terčem? Jugoslávie zůstala poslední v celém likvidačním procesu evropského socialistického bloku, který následoval po porážce ve studené válce. Jugoslávská federace jen o půl roku přežila SSSR. Její udržení by nesporně představovalo pro vítězný Západ nepřijatelný luxus. Jednak představovala již zcela nepotřebný vzor „lepšího socialismu“, který Západ půl století podporoval pro potřeby konfrontace se sovětským modelem. V nově vzniklé situaci se Titova Jugoslávie stala nejen nepotřebná, ale z taktického i strategického hlediska dokonce nebezpečná a bylo třeba tento „vzor samosprávného socialismu“ co nejdůkladněji vymýtit.

            Jugoslávie musela zmizet i z dalšího důvodu. Při nástupu nového světového pořádku nebylo místo pro tak mocnou mezinárodní sílu, jakou bylo hnutí nezúčastněných, v němž Jugoslávie od vzniku hnutí hrála vůdčí roli a podporovala jeho protiimperialistický charakter.

            Třetí důvod, proč byl vynesen tak krutý ortel nad Jugoslávií, představuje jeho strategická poloha na jihu Evropy, na Balkánu, který je křižovatkou ke třem kontinentům. Každý, kdo usiluje v Evropě o jakoukoli expanzi, potřebuje získat všestrannou kontrolu nad tímto prostorem. To radí staré zkušenosti. Nejlépe se osvědčilo proměnit Balkán na četné ministátečky, jež se snadno ovládají. USA, jako hegemon nové éry, měly v tomto směru hlavní slovo.  (Jan Hrobař, Balkánská bilance, Haló noviny – červen 2001).

 Zločinná agrese proti hrdému národu začala 24. března 1999

            Agrese NATO proti Jugoslávii v podobě leteckých útoků začala 24. března 1999. Záminkou pro tuto agresi byly údajné etnické čistky páchané jugoslávskou armádou v Kosovu.  Zločinná akce pod praporem NATO byla uskutečněna bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Byla i v rozporu s článkem 1 Washingtonské smlouvy odvolávající se na Chartu OSN. Ničení civilních cílů, infrastruktury a zabíjení mužů, žen i dětí trvalo rovných 78 dní a nocí. Vraždění srbských občanů z té doby zůstává trvalým zločinem proti míru, lidskosti a svobodě. Skuteční viníci těchto válečných zločinů ovšem stále nebyli potrestáni.  

Nutno stále připomínat i to, jakou konkrétní podobu měla nezákonná vojenská agrese proti suverénnímu státu, který se neprovinil ničím jiným než tím, že hájil zcela přiměřenými prostředky vlastní suverenitu, svrchovanost a územní celistvost. Tedy i udržení Kosova jako nedílné součásti Srbska, odkud byly systematicky teroristickými bojůvkami vyzbrojenými Západem vyháněny tamní menšiny, zejména Srbové, ale i Gorani či Romové. To byl v očích válečných zločinců také velký hřích Jugoslávie, za který musela být samozvanými soudci a katy potrestána. Zločiny NATO proti Jugoslávii v roce 1999 si prakticky ničím nezadaly s brutalitou páchanou hitlerovským Německem v období 2. světové války. To vše navíc i s podporou novodobé goebbelsovské propagandy v zádech.

            NATO za dobu barbarského útoku proti Jugoslávii shodilo na její území 25 tisíc tun bomb a projektilů. Mezi nimi šlo i o 50 tisíc bomb naplněných 20 tunami ochuzeného uranu. Dále bylo použito i přes 150 kontejnerů s více než 35 tisíci kazetových bomb. Tisíce civilistů přitom bylo usmrceno, další tisíce utrpěli vážná zranění s trvalými následky. Systematicky byl ničen průmysl a infrastruktura země. Ničeny byly i rafinerie a chemické závody. V té době bylo navíc zničeno i mnoho významných kulturních a historických památek, mezi nimi i více než 100 pravoslavných kostelů.  

Škody po bombardování byly vyčísleny sumou přesahující 100 miliard dolarů. To byla mimořádně tragická bilance tohoto terorismu pod hlavičkou NATO spáchaného ze vzduchu na pokyn a za asistence zbabělých lhářů a pokrytců, mezi nimiž nechyběl ani tehdejší český prezident. Šlo o lidi, kteří z bezpečí svých rezidencí a sídel, tisíce kilometrů vzdálených od míst bombardování, rozhodovali o osudech obyvatel Srbska. Arogantní devianti hrající si na humanisty ovšem veřejnost v Evropě nedokázali přimět, aby se většinově postavila na stranu lži a zločinu.

Významná většina občanů všech evropských zemí odsoudila v roce 1999 agresi proti Jugoslávii. Lidé si zachovali zdravý rozum a logický úsudek. Mediální mašinérie jako obvykle v podobných situacích selhala, i když svou prolhanou propagandu šířila všemi svými kanály opravdu ze všech sil. Zejména ovšem zásadně selhali ti, kteří by měli být jakýmsi svědomím národa. Čeští spisovatelé se ve své většině veřejně proti nezákonné, nevyhlášené válce, rozpoutané navíc pod vylhanými záminkami, většinou veřejně neohradili. Jendou z mála výjimek byl, bohužel již loni zesnulý, básník a spisovatel Michal Černík. Před lety na tu dobu v jednom svém článku vzpomínal takto: „Považuji si, že jsem patřil k šestici spisovatelů, kteří v roce 1999 podepsali protestní petici proti NATO, jež bombardovalo Srbsko. Pro globální hráče světa lidský život nemá reálnou cenu, zatímco pro mne má každý lidský život cenu života, a to je hodnota nejvyšší.“

Myšlenky filozofa boří fráze falešných humanistů

Filozof Karel Kosík, krom jiného autor známého díla Dialektika konkrétního, publikoval ve druhé polovině 90. let v literární příloze deníku Právo řadu pozoruhodných textů. Jelikož autor samozřejmě reagoval ve svých esejích i na aktuální události doby, nemohl vynechat ze svých úvah o podobě světa v éře globalizace ani agresi proti Jugoslávii. Právě té se z pochopitelných důvodů ve svých textech publikovaných v průběhu roku 1999 opakovaně věnoval.

Válka, kterou vedou Spojené státy se všemi svými spojenci proti Jugoslávii, dává nahlédnout do celé dnešní skutečnosti, její mimořádnost se stává klíčem k pochopení soudobé normality. … Válka nemusí být vítězná, stačí, že je výnosná a výhodná: v jejím důsledku si zbrojaři zajistí další zakázky a profity, výzkumným ústavům se svěří nové bojové úkoly, vyprázdněné sklady se naplní čerstvým válečným i mírovým materiálem, hrozba nezaměstnanosti dočasně ustoupí.

Válka se vede v omezeném prostoru Balkánu, ale její smysl přesahuje regionální rámec. Touto válkou se vysílá jasný signál, jak se říká v diplomatické mluvě, aby se nikdo neodvažoval zpochybnit přirozený a samozřejmý nárok Američanů být jedinou planetární supervelmocí, tato si v ní potvrzuje pravdivost svých představ o budoucnosti: musí být americká. Ve válce proti Srbům se testují nejen zbraně na živých cílech a prověřuje se schopnost velitelských štábů, zkouší se také, snad především, psychika lidí. Co je třeba podniknout, aby se chování, cítění, uvažování pozemšťanů zpracovalo natolik, že mnozí ochotně uposlechnou výzvu anglického bulvárního listu The Sun: Střílejte je (rozumí se Srby) jako psy.  …

Ve válce v Jugoslávii si projektanti americké budoucnosti ověřují spolehlivost spojenců, zejména nových členů NATO, a s uspokojením konstatují, že nikdo nevybočuje z řady, všichni pochodují, ať mají vlády „pravicové“ nebo „levicové“, ukázněně v jednom šiku. Imperiální arogance se snoubí se slouhovskou vstřícností. Nestoudnost triumfuje.

Patří k černému humoru americké války, že se k zastavení etnických čistek nasazují zbraně jménem Apache a Tomahawk, názvy z řeči indiánských kmenů, které bílí přistěhovalci v minulých stoletích bezohledně decimovali. … Evropani by neměli zapomínat, že amerikanismus je evropská záležitost. Z plurality a mnohotvárnosti evropské kultury se vydělila jedna tendence, osamostatnila se, povýšila se nad pluralitní celek a v této výlučnosti diktuje. … Americká válka proti Srbům je srozumitelnou a veřejně ohlašovanou předzvěstí, jak bude fungovat každodennost a normalita příštího století. …

Německo vyvraždilo za druhé světové války milióny Evropanů a s důsledností sobě vlastní provádělo etnické čistky ve velkém. Dnes je vzorem demokracií a po boku Spojených států uděluje srbskému obyvatelstvu lekce z dodržování lidských práv. … Živý most přes řeku Sávu: Svými těly, svou fyzickou přítomností chrání lidé svá města a své továrny, svoji svobodu a svoji důstojnost. Odmítají vnucovanou fatalitu války a zůstávají věrni tradici rezistence, kterou v tomto století dvakrát za sebou osvědčili, když se nepokořili před Hitlerem ani před Stalinem.    

Všem dobře srozumitelný pohled sociologa

Dne 27. března 1999 byl v deníku Právo publikován komentář pod mimořádně trefným názvem Lidská práva s plochou dráhou letu. Texty autora, předního českého sociologa Jana Kellera, patřily v uvedených novinách dlouhá léta k těm nejčtenějším vůbec. Ano, přemýšlivý čtenář nepochybně nejlépe sám a bez jakéhokoliv ovlivňování pozná, který autor dokáže vždy v pravý čas udeřit hřebíček na hlavičku a naprosto precizním způsobem popsat svět, jenž nás obklopuje se všemi společenskými důsledky, co přinášejí procesy přesně řízené z nejvyšších politických a vojenských centrál. Navíc přitom i s notnou dávkou ironie dokáže vždy odhalit pokrytecké fráze plné slov o nezbytnosti obhajovat ty nejvznešenější hodnoty ze strany sebestředných nadutců hrajících si na elitu, která však skutečné elitě nesahá ani po tkaničky u bot. Vždy přitom jde o ony známé profláknuté postavičky řídící se za všech okolností heslem, že vždy je lepší mýlit se s EU a NATO, než mít, nedej Bůh, pravdu se Srbskem či Ruskem.

„Jak známo, v minulosti lidé nejednou páchali ty největší krutosti a ta největší svinstva ve jménu nejvyšších hodnot. Proti této záludné léčce není bohužel imunní ani vznešené heslo lidských práv. Tento koncept rozhodně nevznikl kvůli tomu, aby jím byly posvěcovány salvy z děl. Na lidská práva nemá nikdo monopol z titulu své technické převahy. Pojem lidských práv byl vypracován proto, aby zvýraznil stejnou důstojnost každého člověka, aby oddělil slušnost od krutosti a civilizovaný přístup od přístupu barbarského. Dnes došlo k tomu, že nejsilnější světová vojenská mašinérie se pod heslem lidských práv jednostranně postavila za jednu ze stran ve vleklém etnickém konfliktu. … 

„Každý večer vysílá nyní francouzská televize záběry ze srbských podzemních krytů pro civilní obyvatelstvo. Staří lidé se v nich choulí do koutů, děti pláčí v náručích matek, muži tam žádní nejsou. Když si přepneme na českou televizi, vidíme chichotající se poslance, kteří v době interpelací nasávají víno. Odhlasovali už vše, co jim svědomí velelo. Oni udělali pro zachování lidských práv maximum. Nyní přece v mezinárodních vztazích nastoupí složité poměřování, kterou zemi je možno vypálit a pustošit ve jménu lidských práv. Někteří naši politici nepotřebují snad ani dvě deci vína, aby byli ochotni hájit lidská práva až po poslední kapky srbské krve.“   

Vzpomínky nakladatele Milana Havlíčka – Ruce pryč od Jugoslávie!

            Přes tři desítky let aktivní nakladatelské činnosti, více než tři stovky vydaných publikací. K českému čtenáři se díky jeho buldočí vůli dostaly i knihy jako Jiný pohled na Stalina nebo Černá kniha kapitalismu, nesmírně houževnatý a pracovitý chlap, přesvědčený komunista, nikoliv však fanatik vlastní pravdy za každou cenu a poctivý vlastenec, to vše je Milan Havlíček. Ačkoliv jej před časem od mimořádného pracovního nasazení zabrzdily zdravotní problémy, jeho vydavatelské, a nejen vydavatelské, zásluhy jsou mimořádné.  Vzpomínky tohoto zkušeného a moudrého muže na dramatické události odehrávající se kolem Jugoslávie v roce 1999 jsou mimo jiné i malou, ale velmi výmluvnou vzpomínkou na loni zesnulého skvělého českého básníka a spisovatele Karla Sýse.

            „To bylo v době, kdy obranné mírové teroristické uskupení humanitárně bombardovalo hlavní město bratrské Jugoslávie Bělehrad. Na něčem jsme spolu zrovna dělali (s básníkem Karlem Sýsem). A jednou tak v ty dny bombardování za mnou přišel, dozvěděl se totiž zrovna, že jsme s novinářem Honzou Hrobařem, novinářem a přítelem několika jugoslávských a srbských politiků, šli spolu sami dva na protest bombardování přes Karlův most na Hrad s protestní cedulí „Zastavte bombardování!“ a z druhé strany „Ruce pryč od Jugoslávie!“ A Karel mě vyčetl, že by býval šel s námi, kdyby o tom věděl, a co že má dělat, že s tím bombardováním nesouhlasí a že mu chodí od spisovatelů a básníků protestní emaily… Karlovi to zapálilo a během jednoho týdne napsalo asi 40 básníků a spisovatelů své protiválečné postřehy a celou brožurku jsme vydali pod názvem „Terče mezi terči“, a v sobotu 12. června 1999, druhý den po skončení bombardování „rozdávali“ za symbolickou desetikorunu v Lidicích na pamětní celostátní pietě k vyvraždění Lidic. Tak se vyznali básníci kolem předsedy Unie českých spisovatelů Karla Sýse ze svého protestu. Nebyl to protest jako koncert Statise Prusalise v srbochorvatštině uprostřed bombardování na Bělehradském mostě, ale protest to byl….“

Dopisy z Bělehradu

            Na jaře roku 1999 se v souvislosti s válkou proti Jugoslávii v českém tisku objevovala řada článků. Pravicově orientované deníky jako Mladá fronta Dnes či Lidové noviny se většinou netajily svým uspokojením nad tím, že jsme do NATO vstoupili v pravý čas a můžeme se tak podílet na první humanitární válce v historii. Mnohem více realistických zpráv a komentářů se objevilo v Právu nebo Haló novinách, kde byla agrese proti suverénnímu státu nazývána svým pravým jménem, bez jakýchkoliv příkras a uměle šroubovaných souvětí.

            Byl to právě deník Právo, kde se objevily i výňatky z dopisů adresovaných české novináře Pavle Frýdlové její přítelkyní z Bělehradu. Nepochybně stojí za připomenutí.

            „Bělehrad 13. dubna 1999. Lidé tančí a zpívají v noci na mostech, ve dne na náměstích… Bělehrad nikdy nebyl tak čistý jako v těchto dnech a Bělehraďanky nikdy nevypadaly upraveněji… Lidé vynesli před obchody nádoby s květinami… Koluje spousta vtipů, kterým většinou mohou rozumět jen ti, kteří tohle prožívají.“

            „Bělehrad 25. dubna 1999. Dnes se všichni cítíme lépe, pokud se to dá tak říci. Čekali jsme, že budou bombardovat vodovod, a když se to nestalo, je to, jako bychom dostali dárek. Těšíme se z toho, že můžeme spustit pračku, mýt nádobí, sprchovat se. Je třeba se umět radovat.“

            Jednou z velkých lží války proti Jugoslávii byla ta, že vzdušné údery se zaměří na vojenské cíle. Opak byl přitom pravdou. Jednoznačně záměrně a s důkladnou systematičností se naopak tyto údery NATO soustředily právě na civilní cíle. Letecké údery proti takovým objektům jako jsou nemocnice, porodnice, školy, úřady, televizní a rozhlasová studia, vodovody, rozvodny elektřiny, plynárny, ale i autobusy či vlaky výslovně zakazují ženevské konvence a další normy mezinárodního práva a vždy tedy představují přímo učebnicové příklady zločinů genocidy a zločinů proti lidskosti.

Co bylo skutečně v pozadí této odporné války?

            Nebyly to samozřejmě žádné etnické čistky kolosálních rozměrů, které měly ve velkém páchat srbské bezpečnostní síly na území Kosova. Jak už to v takových případech bývá, šlo nejen o odtržení území a likvidaci zbytkové Jugoslávie, ale především o velký majetek. Obrovský majetek ve vlastnictví státu. Velmi přesně to v sérii textů popsal koncem 90. let Chris Hedges v New York Times. Sám autor se ostatně přímo na místě přesvědčil o skutečném bohatství Kosova. Bohatství ležícím většinou pod zemí, a to zejména v podobě důlního komplexu v oblasti Stari Trg. Vydatné žíly olova, zinku, kadmia, zlata a stříbra představovaly velké lákadlo pro zahraniční privatizátory. O tomto území se i v odborných časopisech hovořilo jako o nejbohatších dolech na olovo a zinek v Evropě.

            Bohatství oblasti Stari Trg přitom nebylo žádným, před veřejností skrytým, tajemstvím. Vzácné kovy zde těžili již staří Řekové a Římané. Doly představovaly i nesmírně cennou kořist v době nacistické okupace Balkánu. Akumulátory zde vyráběné užívali nacisté pro své ponorky a vůbec všestranně využívaly bohatých zdrojů této oblasti pro vedení své dobyvačné a vyhlazovací války, kde hlavním cílem jejich genocidních plánů byly zejména Slované a Židé.

            To, co bylo v Hedgesově popisu asi nejdůležitější vyjadřovala s pádnou výstižností zejména tato slova - ve vlastnictví státu. „Na vybudování tohoto důlního komplexu do dnešní podoby se podílely miliony dělníků z celé bývalé Jugoslávie. Bylo to jejich bohatství, které bylo do rozvoje komplexu investováno. Komplex patří nejen těm, kteří žijí v Kosovu, ale celé Jugoslávii…. Po celé poslední desetiletí, kdy se přes dřívější země východního bloku valil kapitalistický trh, se Jugoslávie snažila odolávat privatizaci svých průmyslových a přírodních zdrojů. A to se neodpouští. Aby zlomily tento odpor, sehrály západní kapitalistické země hlavní roli v rozbití Jugoslávie.

            Obrovský komplex dolů, rafinérií, energie a dopravy v Kosovu může být nepopiratelně největším kusem bohatství, které ještě nemají globalisté v moci. Průmysl, přírodní zdroje a doprava všech zemí východního bloku a oddělených republik bývalé Jugoslávie se nyní rychle privatizují. Nikdo v tomto regionu nemá dostatečný majetek nebo spojení s finančním kapitálem takové, aby mohl koupit kontrolní balíky akcií těchto obrovských podniků ve vlastnictví státu. Tyto podniky proto polykají výhradně významné západní korporace. …  I když nucena privatizovat, aby přežila na dnešním globálním trhu, snažila se Jugoslávie tento proces řídit a navrhnout balkánský regionální postup. A to je další věc, která se neodpouští.

             Pokrokové hnutí ve Spojených státech a v celé západní Evropě musí stát v čele při objasňování toho, že miliardy dolarů vynaložené na okupaci tohoto regionu USA – NATO neslouží zájmům žádného z balkánských národů. Neslouží ani zájmům prostých lidí ve Spojených státech nebo v Evropě.“

Nezpochybnitelná váha slova básníka

            Jiří Žáček patří už dlouhá desetiletí k nejoblíbenějším autorům knih pro děti. Především ale patří k našim nejvýraznějším básníkům své generace. Stejně dobře jako pro děti však dokáže psát i o těch nejvážnějších tématech jako jsou například poslední věci člověka, arogance politických papalášů, zneužívání moci i o násilí v člověku a ve společnosti či dokonce o hrůzách války. Slovo skutečného básníka, který je hoden svého jména, má vždy jednu zásadní přednost – vždy míří do černého a nepotřebuje přitom k pádnému vyjádření a preciznímu popisu věcí a jevů ani velké množství slov. Jiří Žáček v roce 1999 patřil k těm spisovatelům, básníkům a vůbec českým intelektuálům, kteří v pravou chvíli neváhali jednoznačně vyjádřit svůj postoj k hrubé síle, bombám mířícím z nebe na hlavy civilistů a porušování mezinárodního práva. Jelikož jeho slova nepotřebují jakýkoliv další komentář ani sebemenší dodatek, záměrně jsem je proto zařadil až na samotný konec tohoto, laskavý čtenář promine, poněkud rozsáhlého textu… 

Jiří Žáček

Balkánský vítr

Pánové s diplomatickým pasem

a s duší koňských handlířů,

až zase budete blábolit

na té či oné mírové konferenci

své dobře honorované blafy

o tom, jak jste bombardováním

nemocnic, škol a obydlených čtvrtí

uhájili demokracii a zajistili mír,

nezapomeňte se zabarikádovat

před svobodným, nepokořitelným větrem,

který vámi pohrdá,

který se vás štítí,

který vám naprosto nediplomaticky

plivne do tváře.

(1999)

Foto: Symbolem teroru NATO se stala Milica Rakić,  která ve věku  tří let byla nedaleko Barajnice ve spánku zbita kazetoou bombou. Mrtvých dětí ale nakonec byly stovky. Umírali ale také lidé ve vlaku, který je vezl domů z práce, Umírali v rekreačním středisku pro důchoce. a v neposlední řadě byly oběti ztv. humanitárního bombardování takí v porodnici v Bělehradě. Těmito zločiny se ovšem tzv, ICC odmítl zabývat.