Před padesáti lety začala zlatá éra bratrů Pospíšilových v kolové

Již od dětství rádi sportovali

            Jindřich Pospíšil se narodil v roce 1942 v Brně, jeho bratr Jan pak ve stejném městě o tři roky později, těsně koncem druhé světové války (25.4.1945).  Život se s nimi již od útlého dětství moc nemazlil. V posledních dnech války totiž přišli o svého otce, který pomáhal partyzánům a v dubnu 1945 utrpěl zranění, jemuž záhy podlehl. Anna Pospíšilová se tak musela sama postarat o tři děti, což nebylo vůbec snadné, přesto se jí podařilo svým dětem zajistit vše, co potřebovaly. Jan a Jindřich měli ještě starší sestru Zdenu, která matce s výchovou bratrů pomáhala, stejně jako jejich babička. Otcovskou autoritu ale samozřejmě plně nahradit nemohly. Ostatně i jejich sestra Zdena se věnovala cyklistice, ale nakonec u ní nevydržela příliš dlouho. Jejich matka Anna Pospíšilová, vyučená prodavačka, šla jezdit náklaďákem, aby lépe hmotně zabezpečila rodinu. Jako řidička ČSAD patřila mezi nejlepší. Anna Pospíšilová měla ke sportu také blízko. Již jako žákyně chodila do jihlavské Dělnické tělocvičné jednoty, později se stala náčelnicí jihlavské DTJ a cvičila i ve Vídni na dělnické olympiádě. Cesta bratrů Pospíšilových ke kolové nejspíše započala v dětství závody na koloběžkách v okolí jejich bydliště. Koloběžku brzy nahradilo kolo a cesta do oddílu cyklistiky.  

            Jan a Jindřich trénovali prakticky od dětství pod vedením cyklistického nadšence trenéra Rudolfa Hartha, který jak sami uvedli, jim v mnohém nahrazoval i chybějícího otce - http://brnensky.denik.cz/ostatni_region/kolova-prisla-o-trenera-hartha-20130822.html.  Byl to především on, kdo brzy rozpoznal jejich talent a potřebné dispozice fyzické i osobnostní právě pro kolovou. Byl to také jeho nápad, aby z obou bratrů později utvořil společnou dvojici. Zpočátku totiž Jan a Jindřich, které od sebe dělily tři roky, hráli s jinými spoluhráči. Jindřich se ve svých sedmnácti letech poprvé účastnil v Plzni mistrovství ČSR. To se psal rok 1959 a už tehdy platil za velký talent, který má všechny předpoklady k tomu, aby byl úspěšný i na mezinárodní úrovni.  Hned při svém prvním startu na republikovém mistrovství vybojovali Jindřich Pospíšil s Jaroslavem Svobodou titul domácích přeborníků v kolové. Ačkoliv jako republikoví mistři měli právo jet na mistrovství světa, na svazu cyklistiky tehdy rozhodli jinak, ale slíbili, že když vyhrají i za rok, potom na MS určitě pojedou. A tak se i stalo, v roce 1960 si Jindřich Pospíšil připsal svůj první start na světovém šampionátu ve Francii. Radost se ukázala jako předčasná. Vedení naší výpravy totiž rozhodlo, že naši sportovci z turnaje odstoupí, a to ze solidarity s výpravou NDR, která nedostala vstupní víza. Pro naše reprezentanty v kolové Pospíšila a Svobodu to byla dvojnásobná škoda, protože měli tehdy velmi dobrou formu a měli šanci na medaili. O rok později se MS konalo ve Švýcarsku a Pospíšil se Svobodou vybojovali bronz. Po letech tak dokázali navázat na mistry světa z roku 1948 Daneše a Sedláčka a na bratry Novákovi z Prostějova, kteří na prvním poválečném MS v Curychu obsadili třetí příčku. Roku 1962 ve Vídni pak Pospíšil a Svoboda vybojovali dokonce světové stříbro. O rok později v Basileji na ně ovšem zbyla ona nejméně populární bramborová medaile a Jindřich Pospíšil zvažoval, že změní spoluhráče. Byl vyznavačem útočného pojetí hry a jeho spoluhráč Jaroslav Svoboda tyto představy úplně nedokázal naplnit, navíc se nedokázal zcela zbavit trémy v důležitých mezinárodních zápasech.

Trenér Rudolf Harth dal talentované bratry dohromady pro úspěch naší kolové

I trenér Harth se již nějakou dobu zabýval myšlenkou zkusit dát oba bratry dohromady. Domníval se, že by společně mohli být hodně silní a na soupeře svým herním pojetím platit. Nakonec je přesvědčil, aby to spolu zkusili. Jan a Jindřich Pospíšilové se spolu poprvé objevili na turnaji v Přerově na podzim 1963. A hned napoprvé uspěli. To byl ten nejlepší impulz do další tvrdé práce vedoucí brzy k viditelným úspěchům. Trenér Harth také brzy rozhodl o roli každého z nich. Zkušenější Jindřich měl větší předpoklady pro útočnou hru a svými vlastnostmi také pro vůdčí roli. Jan měl být tím, kdo bude více bránit. Mimo jiné tak musel často čelit v brance i míči, který letěl rychlostí sedmdesát kilometrů za hodinu a třeba jej i hlavou zastavit v jeho cestě do sítě. Těžko si takový úder vůbec představit, čelit mu představovalo každopádně značnou dávku odvahy. Při hře samotné se ale vzájemně oba museli umět zastoupit a podle potřeby doplňovat. Takže Jindřich nebyl jen útočníkem a Jan pouze bránícím hráčem. Již brzy se ukázalo, že jim to spolu bude svědčit, i přesto, že se dokázali taky ostře pohádat, při tréninku i během zápasu. Většinou ku prospěchu společné věci. Za všemi jejich úspěchy tak byla především obrovská dřina, vůle, úsilí a poctivost. Nebylo vyjímkou, že během tréninku ze sebe vydali dva až litry potu. Dokázali v plné zátěži v tréninku nastoupit do čtyř utkání v řadě prakticky bez odpočinku a ještě každému ze soupeřů naložit deset gólů. Soupeři odpadávali a oni se již těšili na ty další. I tak vypadaly jejich tréninkové dávky. Hlavně zpočátku hráli proti zkušenějším soupeřům a učili se nejen technice, ale i potřebné tvrdosti ve hře. „Hrajte, nebojte se rány, kolová není jarní výlet na Macochu“, opakoval jim často trenér Harth. 

            V roce 1964 se Jindřich a Janem poprvé společně představili na MS.      Toho roku se hrálo v Kodani. Stříbrné medaile byly nepopiratelným úspěchem pro bratrskou dvojici z Brna. Hodně se čekalo od MS v Praze o rok později. Ozývaly se hlasy, že by to po letech navíc doma mohlo zase vyjít. A díky Pospíšilům skutečně vyšlo.

První z celkových dvaceti titulů mistrů světa vybojovali v Praze

Jan a Jindřich na MS v Praze v roce 1965 dokázali postupně porazit všechny své soupeře, včetně favorizované dvojice NSR Wenzel – Bittendorf a poprvé v životě se stali držiteli duhových trikotů pro mistry světa. I trenér Harth se vůbec poprvé dočkal tohoto úspěchu, se žádnými jinými svěřenci se mu to předtím nepodařilo. Po 17 letech tak mělo Československo zase mistry světa v kolové. Vždy velmi náročný trenér Harth ale vzápětí novopečené mistry světa varoval před případným sebeuspokojením: „Vyhráli jste titul, ale bylo to doma. To ještě vůbec nic neznamená. Až vyhrajete v cizině, bude to podstatně cennější. To si už budeme smět říkat, že jsme skutečně nejlepší.“  

Rokem 1965 tedy započala zlatá éra bratrů Pospíšilových. V letech 1966 a 1967 se však museli spokojit s bronzovými a stříbrnými medailemi. Dlouhá nepřerušená zlatá série trvala poté od roku 1968 až do roku 1981. Dohromady tedy čtrnáct světových titulů v řadě, včetně dvou domácích z let 1970, kdy se MS konalo v Ostravě a v roce 1977, kdy zlato vybojovali doma v Brně. Jde o vyjímečný, mimořádný výkon v historii našeho i světového sportu vůbec. A aby byl výčet úplný, nelze opomenout ani 80. léta. V letech 1982 a 1983 brali Pospíšilové na MS stříbro a tehdy už slyšeli z různých stran, že jsou již staří a snad pro ně přišel ten správný čas, aby konečně skončili a uvolniti tak místo mladším. Jan a Jindřich ale měli chuť i vůli pokračovat. Snad i proto, že nechtěli končit v době, kdy byli sesazeni z mistrovského trůnu a dílem i proto, aby ukázali všem, kteří je posílali do sportovního důchodu, že je to ještě v jejich případě opravdu hodně předčasné. Vlastně i získali novou motivaci pokračovat. A pustili se tak znovu do náročné dřiny. Navíc dokázali najít ještě i rezervy, například v technickém vylepšení svých kol. Zintenzivnili trénink, začali se zbavovat přebytečných kil, která s věkem logicky přibývala. Dál poctivě drželi životosprávu, jak je u vrcholových sportovců nutné. Kolová je postupem čase a s přibývajícím věkem samozřejmě více bolela, tělo se po letech dřiny ozývalo stále častěji a žádalo dlouhodobější regeneraci a častější odpočinek. Soupeři byli navíc čím dál náročnější, každý se chtěl na mnohonásobné mistry světa vytáhnout. Bylo jim kolem čtyřicítky, což nešlo nevnímat. Jan a Jindřich ale všem, kteří je odepisovali, dokonale vytřeli zrak. Umlčeli všechny kritiky a škarohlídy. V letech 1984 – 1988 na MS opět nepoznali přemožitele. Počet jejich světových titulů se zastavil na čísle dvacet. V roce 1988 po zisku dvacátého světového zlata se rozhodli ukončit aktivní sportovní kariéru. Poté se cesty obou bratrů rozešly: Jan odešel pracovat do Švýcarska, Jindřich přijal nabídku trénovat reprezentaci a hned v roce 1989 dovedl své svěřence Bergera s Kratochvílem ke zlatu z MS. Kvůli neshodám se svazem ale vzápětí odešel do Rakouska, kde kromě trénování pracoval vyučený soustružník i jako brusič hřídelí a poté ve firmě vyrábějící papírenské stroje.

            Během své úspěšné kariéry se kromě jiného stali zasloužilými mistry sportu, dostali Řád práce, Vyznamenání za vynikající práci a v roce 1979 konečně získali i titul nejlepších sportovců v Československu. Turnaj mistrů světa vyhráli devatenáctkrát, Evropský pohár šestnáctkrát, domácích zlatých medailí mají ve své sbírce dokonce 25! Mezi RYTÍŘE CYKLISTIKY byl Jindřich Pospíšil přijat v roce 2009. Bratři Pospíšilové po ukončení aktivní sportovní činnosti odešli trénovat do zahraničí. Nutno dodat, že Jan a Jindřich svých úspěchů dosáhli nejen svou vůlí a poctivostí a díky trenéru Harthovi, ale v neposlední řadě také díky pochopení a podpoře svých rodin. Bez toho by se svému milovanému sportu tak intenzivně věnovat nemohli. Velkým vyznamenáním pro bratry Pospíšilovi mohou být i dnes po letech slova Adriana Rodoniho, prezidenta mezinárodní cyklistické federace, který v 80. letech na jejich adresu uvedl tato slova: „Pospíšilové pozvedli svým uměním kolovou k nejvyšším výšinám, připravili všem, kteří je viděli hrát, nezapomenutelné zážitky, povýšili ten malý sport mezi velké. Až se jednou bude psát zlatá kniha kolové, měli by v ní být na prvním místě…“

            Zpočátku se zdálo, že slavní bratři budou mít i pokračovatele. Hned v roce 1989 se stali mistry světa v kolové Miroslav Berger a Miroslav Kratochvíl, které k titulu jako trenér dovedl Jindřich Pospíšil.  Ti potom v dalších letech získali i stříbrné a bronzové medaile. Bylo ale zřejmé, že začíná postupný ústup z velké slávy naší kolové na mezinárodní úrovni. Zatím poslední zlato na MS v kolové získali Petr Skoták s Pavlem Šmídem v roce 2004. Stejná dvojice pak ukončila loni svoji aktivní kariéru na MS v Brně ziskem bronzových medailí http://www.rozhlas.cz/zpravy/ostatnidiscipliny/_zprava/1423995. Po šesti letech se tak česká kolová na MS opět dočkala medaile. Možná to ale bude na delší dobu poslední výrazný úspěch naší kolové, jelikož mladší generaci tento náročný sport příliš neláká a především podmínky pro jeho rozvoj u nás nejsou příliš dobré. Navíc kolová má dnes i velmi malou publicitu. Kolikrát ji v dnešní době můžeme vidět na televizních obrazovkách ve světle viditelně a až přespříliš protěžovaných sportů jako je třeba florbal?