Před 110 lety se narodil významný levicový publicista Stanislav Budín

Stanislav Budín se narodil 23. března 1903 v Kamenci Podolském na západní Ukrajině v židovské rodině jako poslední z jejích devíti dětí. Původně se jmenoval Bencion Bať. Jeho otec byl ředitelem pobočky dopravní a pojišťovací společnosti. Rodina ve městě patřila k vyšší společenské vrstvě. Kamenec Podolský leží v oblasti, která náležela v minulosti mnoha státům a říším. Na začátku 20. století mělo město asi 40 tisíc obyvatel. Z novodobé historie je toto město známo mimo jiné velkým masakrem židů v období druhé světové války a velkou bitvou v roce 1944, která se odehrála v jeho okolí. Město se vyznačovalo značnou zaostalostí. Budín ještě po letech vzpomínal, že jeho dětství se muselo obejít bez kanalizace či vodovodu nebo i elektrárny. Byla v něm patrná výrazná různorodost. Region náleží do oblasti mezi pravoslavím a islámem, svůj vliv v něm ale mělo i polské katolictví a velkou roli v něm hrál také židovský živel. Celou polovinu obyvatel města totiž tvořili Židé – obchodníci, živnostníci, ale často hlavně chudina. Další části města obývali Ukrajinci, Rusové a Poláci. Každá z těchto skupin navíc žila převážně izolovaně od skupin ostatních. V tomto prostředí Stanislav Budín vyrůstal.  V letech 1913 – 1919 studoval gymnázium ve svém rodišti. V něm zažil i několik protižidovských pogromů. V rodné Haliči již v mládí působil v tamním židovském socialistickém hnutí – takzvaném Bundu. Roku 1922 ilegálně odešel ze Sovětského svazu do Polska a ve stejném roce složil maturitu na gymnáziu ve Varšavě. V Polsku té doby panovala nepřátelská nálada proti utečencům z Ukrajiny a Ruska. Proto zde dlouho nezůstal. Následně pracoval jako účetní ve Lvově.

V roce 1923 odešel společně se svou snoubenkou Hanou Kaufmanovou do Československa, kde se brzy zapojil do komunistického hnutí. I když do Prahy přišel ještě smýšlením jako sociální demokrat a do KSČ vstoupil až o řadu let později, v roce 1929. Postupně se pak propracoval do stranického aparátu, kde měl na starost komunistickou mládež a propagaci. V roce 1924 se v Praze oženil. V letech 1923 – 1930 studoval ČVUT v Praze, kde také získal diplom inženýra elektrotechnika. Celé studium mu nakonec  trvalo o více než dva roky déle oproti řádné předepsané době studia, která činila celkem čtyři a půl roku. Působil jako politický pracovník Komsomolu v období let 1929 – 1930. Koncem 20. let se zároveň začíná datovat jeho novinářská činnost.  Potom pracoval do roku 1933 jako pracovník propagačního oddělení ÚV KSČ. Stanislav Budín svůj první článek zveřejnil asi v roce 1928 v tehdejším komunistickém týdeníku pro mládež Mladá garda a pojednával o mladých polských komunistech a jejich boji s policejním udavačem. S Mladou gardou spolupracoval do roku 1932. Svůj druhý text již napsal do Rudého práva. Kritizoval v něm rakouského sociálního demokrata Karla Rennera za jeho nekritický obdiv k reformismu.   Profesionálním novinářem se stal v roce 1932. Více se jako novinář prosadil až o rok později, kdy se stal výkonným redaktorem Komunistické revue, známé spíše jako Komrevue. V průběhu 30. let publikoval převážně v  Rudém právu, Tvorbě a v Komunistické revue.

V červenci roku 1934 se stal na necelé dva roky šéfredaktorem Rudého práva. Tento deník byl hlavním tiskovým orgánem KSČ a v době první republiky se často potýkal s úřední cenzurou. Redakce měla v té době osm pracovníků. Mezi nimi byl například také známý soudničkář Franta Němec nebo Záviš Kalandra. Julius Fučík byl tehdy korespondentem v Moskvě. V listopadu 1935 byl kromě toho ještě pověřen i vedením Haló novin, které vycházely od roku 1933 a dosahovaly až dvacetitisícového nákladu.  V lednu 1936 byl za ne zcela jasných okolností zbaven funkce šéfredaktora Rudého práva a pro „pravicovou úchylku“ vyloučen také ze strany. Záminkou měl být článek, v němž Budín vyzýval k řádnému vyzbrojení buržoazní armády naší republiky proti fašistickému nebezpečí. Kariéra talentovaného novináře však tímto nebyla ukončena, jen na určitou dobu přerušena. Odvrátila se od něj také řada přátel, známých i bývalých kolegů,  jak v takových chvílích bývá obvyklé. Po propuštění z Rudého práva byl Budín celý rok bez práce. Ačkoliv bez ní být skutečně nemusel. Odmítl totiž nabídku psát pro Přítomnost, kterou vedl Ferdinand Peroutka. A do svých redakčních řad jej nezlákalo ani tehdejší Právo lidu. Po nepříjemném období nezaměstnanosti nastoupil v roce 1937 jako redaktor časopisu Radiojournal, kde nakonec setrval až do své emigrace v roce 1939. Ale již během pohnutého roku 1938 si Budín uvědomil, že by jej pro židovský původ v republice nečekala dobrá budoucnost a začal pomýšlet na odchod z Československa.

V srpnu 1939 po zralé úvaze, pevně rozhodnut, že jde o jediné možné východisko, emigroval do USA. Do USA odešel i se svou ženou a dcerou Ritou (po roce 1989 byla naší velvyslankyní v USA) přes Londýn. V New Yorku, kde se s rodinou usadil se po  čase nechal zaměstnat jako redaktor Newyorských listů sídlících na Manhattanu. Začal zde pracovat v roce 1940 a setrval zde až do konce války. Zaměstnání za dvanáct dolarů týdně mu tam sehnal Arne Laurin, bývalý šéfredaktor oficiálního německého deníku Prager Presse. Laurin, který tenkrát pracoval na československém konzulátu se rozhodl  učinit z Newyorských listů především politický deník.   Budín si i jako novinář v USA zachoval své zásady i smýšlení, což vzbudilo u části našich krajanů ostrý odpor. Někteří čeští emigranti mu dokonce zcela přímo vytýkali, že učinil z Newyorských listů jen špatně skrývané Rudé právo. Ostatně Budín se ani v zámoří nijak netajil svými sympatiemi k SSSR, který považoval za hlavní záruku vítězství nad fašismem i naději pro světový socialismus. Stanislav Budín pracoval ve stejném listu od roku 1940 až do října roku 1945, kdy právě kvůli své politické orientaci musel redakci opustit. Celkem v redakci Newyorských listů strávil pět a půl roku a ani po odchodu bez práce nezůstal. Hned následně se totiž na půl roku stal redaktorem časopisu Overseas News Agency v New Yorku.  

I když jej někteří odrazovali od návratu do Československa, v červenci 1946 se po sedmi letech vrací zpět do Prahy. Po návratu začal pracovat ve třech redakcích. Byl redaktorem Kulturní politiky, kde odvedl největší kus své publicistické práce (1946 - 1949), tu vydávali E. F. Burian a A. J. Liehm. V letech 1947–1949 zastával místo šéfredaktora tiskové agentury Pragopress při ministerstvu informací. Díky této pozici se dostal k jedinečnému zdroji informací a názorů na zahraniční události a tyto mohl využívat ve své rozsáhlé publicistické práci ještě i mnohem později.  A kromě toho psal i pro Lidové noviny, kde do roku 1950 působil jako vedoucí redaktor zahraniční redakce a které jako séfredaktor v té době vedl Jan Drda. Koncem 40. let byl ještě na krátkou dobu tří měsíců pověřen vedením jediného tehdejšího československého pondělníku. Zároveň v období let 1948–1949 přednášel zahraniční politiku na Vysoké škole politické a sociální. V tomto období ještě navíc stačil překládat zejména americké knihy. Do KSČ po svém návratu z emigrace již přijat nebyl pro nesouhlas některých jejich čelných představitelů. V září 1949 byla Kulturní politika zastavena a brzy na to dostal Stanislav Budín nový zákaz psát i do jiných tiskovin. Na počátku padesátých let tedy již velmi zkušený novinář musel z politických důvodů opustit aktivní žurnalistiku. Nikdo ani tentokrát nebyl ochoten Stanislavu Budínovi říci skutečný důvod zákazu. Jakoby se opět po více než deseti letech opakoval rok 1936, kdy byl nucen opustit vedení Rudého práva. Zůstal potom po zbavení všech novinářských funkcí osm měsíců bez práce. K plnohodnotné novinářské práci se mohl oficiálně vrátit až v průběhu 60. let.  Od roku 1950 pracoval ve výstřižkovém archivu ČTK, v dalším období mezi lety 1953–1966 v Novinářském studijním ústavu. 

V době od konce 40. let postupně napsal řadu knih: Věrni zůstali (1947, o zahraničním odboji amerických krajanů), USA – portrét národa (1948), dále životopisné monografie Karel Havlíček Borovský (1954), Jan Neruda a jeho doba (1960), knihu o politickém vývoji Afriky Probuzený světadíl (1962), životopisné monografie F. D. Roosevelt (1965) a Winston Churchill (Jistý pán z admirality, 1967), v roce 1967 napsal také knihu o jaltské konferenci Operace Argonauti, dále publikoval knihu věnovanou problematice sdělovacích prostředků (Sedmá velmoc, 1966). Kolektivní životopis Dynastie Kennedyů potom vydal roku 1969. Tím do značné míry završil své plodné publicistické dílo. V první polovině 60. let navíc přispíval například do Literárních novin, Kulturní tvorby nebo Československého rozhlasu. Ve druhé polovině 60. let se stal nejprve redaktorem legendárního Reportéru a v březnu 1968 i jeho šéfredaktorem. Na konci 60. let se stal opět nežádoucí osobou a stáhl se z veřejného života. V letech 1969 – 1972 pracoval na svých pamětech, které později vyšly pod názvem Jak to vlastně bylo. V sedmdesátých letech již žil převážně životem důchodce. V prosinci 1976 patřil k prvním signatářům Charty 77. Stanislav Budín, který bývá nazýván také jako komunista bez legitimace, zemřel ve věku 76 let po infarktu 12. srpna 1979 v Dačicích. Vytvořil hodnotné publicistické dílo, které si nepochybně bude stále nacházet své čtenáře.