Zbyněk Fiala: Lidé musejí chtít víc

7.10.2010 13:09
Vláda rozpočtové odpovědnosti dává rozpočtu, občanům i firmám pěkně zabrat. Premiér Petr Nečas se nehodlá spokojit s tím, že daňová reforma Topolánkovy vlády, kterou převzal i s ochlupením, dělá rok co rok díru v rozpočtu na úrovni 90 miliard korun (analýza ČMKOS ze 14. září 2010). Ve čtvrtek proto oznámil, že chystá další výpadek v rozpočtových příjmech zvící 36 miliard korun. Má jej vytvořit zrušení odvodů zaměstnavatelů na nemocenské pojištění a na politiku zaměstnanosti. Sleva samozřejmě nebude zadarmo, státní kasa se pokusí zahojit zvýšením dolní sazby DPH na 16 až 17 procent. To není malá rána, vzpomeňme si, že ještě roku 2008 tato sazba činila 5 procent.

Jestli se to skutečně vybere, je však otázka. Co si mohou koupit lidé bez peněz? Připomeňme snížení objemu mezd pro státní zaměstnance o deset procent, drastické snížení dávek v nezaměstnanosti, zdražení nájmů, zdravotnických poplatků, elektřiny – na jedné straně klesají příjmy a na druhé narůstají platby, kterým se člověk nemůže vyhnout. Klidně označme tyto platby za jakousi dodatečnou daň, jejíž hlavní vlastnost spočívá v tom, že působí nejtíže na ty, kdo už nemají kam sáhnout. Podnikatelům se tedy uleví jen do chvíle, než zjistí, že výhodně vyrobené zboží zůstává na skladě.

Hlouposti se nedějí jen u nás. Je to akutní záchvat fiskálního šílenství, píše v pravidelném sloupku v New York Times americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, když popisuje rozpočtové škrty v době ekonomického propadu. Nejenže to nedává smysl, ale neobstojí ani obvyklé vysvětlení, že to finanční trhy vyžadují, a proto se jim musí vyhovět. Krugman porovnává případy Španělska a Irska, dvou zemí, které shodně spadly do bublin předražených nemovitostí, ale potom postupovaly zcela rozdílně. Zatímco Irsko okamžitě zahájilo program drastických úspor, španělská vláda volila opatrnější cestu (a stejně si vykoledovala středeční generální stávku). Co na to finanční trhy? Úročení, které požadují od irských státních dluhopisů v posledním měsíci stouplo o třetinu, zatímco u španělských je nízké a stagnuje. Jinými slovy, irské riziko je vnímáno jako rostoucí, zatímco španělské jako nižší a stabilní.
Také v Česku už odbory zjistily, že vláda nepřiměřené reakce ohrožuje je i celou ekonomiku. Demonstrace z 21. září ukázala, že sociální smír končí, a to může být drahé.  Nenechme se mýlit, že jde jen o dílčí konflikt mezi zaměstnanci a jejich ministerstvy, tedy o něco, co se jiných až tak moc netýká. Stále delší seznam toho, co vláda lidem předkládá k proplacení, vyžaduje také odpovídající zdroje. Všichni lidé s průměrnými a podprůměrnými příjmy přicházejí na to, že takhle se prostě nedá vystačit. Budou žádat víc. Po státních zaměstnavatelích? Jistě, to už řekli. Ale firmy přijdou na řadu také. Lidé musejí žádat vyšší mzdy, pokud chtějí přežít. Podnikatelům se pravicová vláda ještě pěkně prodraží.
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.