USA s Ruskem v Sýrii spolupracovat nechtějí

Soudě dle dosavadních chabých výsledků amerických leteckých úderů v Sýrii, nějak extra dobré zpravodajské informace letecká koalice k dispozici nemá, a krom toho nedisponuje ani spřízněnou politickou a reálnou vojenskou silou, která by v pozemních bojích dokázala využít dopadu leteckých útoků. Prostě vojenské sily USA a jejich spojenců. které za rok nedokázaly koordinovat společné akce s tzv. „umírněnou opozicí“, protože ta v zásadě neexistuje, neměly v Sýrii výsledky.

Připomínám, že CIA v létě v Sýrii slavnostně vycvičila 70 „umírněných opozičníků“, kteří ale v zápětí přeběhli k syrské odnoži teroristické organizace Al-Káida, skupině an-Nusrá. Nejméně dva z nich byli okamžitě popraveni a zbylí se zapojili do operací na straně teroristů…

Je proto překvapením, že výrazná část amerických i západoevropských médií lká nad těžkým osudem „umírněné opozice“ v Sýrii. Tato opozice byla v zásadě oplakána již dvakrát. Poprvé se v médiích plakalo před pár měsíci proto, že tato „umírněná“ opozice v Sýrii v podstatě neexistuje, a nyní se pláče proto, že na ni suroví Rusové útočí.

V souvislosti s „umírněnou opozicí“ vyjádřil zajímavý názor americký republikánský kandidát na prezidenta D. Trupm, když řekl: „Nikdo vlastně neví, kdo jsou ti lidé, kteří tam chtějí přijít a vyměnit Asada, a nakonec to může dopadnout mnohem hůř“ a dodal „neustále podporujeme nějaké lidi, kteří se potom ukážou jako mnohem horší volba než ti, co tam byli před nimi.“

Naopak ruská armáda, a jsem dalek její glorifikace, provádí v Sýrii letecké útoky na jasně dané cíle, přičemž se opírá o zpravodajský informační systém syrské armády. V posledních dnech také dochází ke koordinaci ruských leteckých útoků s následnou ofenzivou Asadovy armády na pozice islamistů.

Jestliže americký ministr obrany A. Carter hovoří o tom, že Rusko při svých operacích v Sýrii tragicky chybuje, měl by nejprve předložit vlastní efektivní plán postupu proti Islámskému státu a dalším teroristům v Sýrii. Limonádové nálety na Islámský stát v Sýrii ze strany Američanů toho mnoho nepřinesly. A zdá se, že postup Rusů (bude-li efektivní, a zdá se, že ano), nezůstane bez odezvy ani v sousedním Iráku.

Někteří iráčtí představitelé již nyní naznačují, že by mohla vzniknout silná vojensko-politická osa opírající se o Rusy, což by nepochybně změnilo poměr sil v celé oblasti Středního východu a Perského zálivu. V takovém případě by lidské oběti Američanů a jejich spojenců v Iráku a také zhruba bilion dolarů, který Američané na boje v Iráku vynaložili, přišly zcela vniveč, protože by došlo ke geopolitickému uspořádání, na němž USA jistě nemají žádný zájem…

Nicméně je vidět, že zájem Spojených států na ropných polích v Perském zálivu je menší, než byl ještě před několika lety, neboť USA se blíží soběstačnosti, pokud jde o spotřebu zemního plynu a nafty.

Ještě je třeba dodat, že ve Středozemním moři poblíž Sýrie operuje čínská letadlová loď. To je rozhodně nový moment čínské zahraniční politiky a také jde nepochybně o postup koordinovaný s Ruskem. Rusko a Čína zkrátka do oblasti Středního východu vysílají signál, že svět již není unipolární, ale multipolární, a že Střední východ je oblastí, o kterou mají obě tyto země velký zájem.

Jiří Paroubek