Petr Dimun: Julija Rath-Tymošenková či David „Strauss-Rath“?

Jeho kauza však nápadně připomíná jiný příběh politika, jehož osobnost byla kontroverzní a nepřehlédnutelná. Politika, který stejně jako Rath spolehlivě vyvolával emoce, měl zaryté stoupence a stejně tak odhodlané odpůrce a který byl vše jiné, než symbolem průměru a šedi. S Rathem ho spojuje i to, že ho také nakonec měly dostat na kolena ženy. Tím politikem je bývalá hvězda francouzských socialistů a bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu, Dominique Strauss-Kahn, pro něhož se vžila novinářská zkratka DSK.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu?

O Strauss-Kahnových pletkách se ženami se spekulovalo k poměru jeho politické dráhy stejně tak dlouho, jako o svérázných praktikách Davida Ratha ve Středočeském kraji. Ačkoliv měl DSK už jednou namále a čelil obvinění ze sexuálního obtěžování, kauzu ustál a dotáhl to až na šéfa jedné z nejvlivnějších mezinárodních institucí, Mezinárodního měnového fondu a také favorita francouzských prezidentských voleb. Vaz mu srazila až pokojská z hotelu Sofitel v New Yorku, která ho obvinila ze sexuálního obtěžování a násilí. Ačkoliv se po obrovské mezinárodní mediální ostudě, jeho rezignaci na post šéfa MMF a následně i odstoupení z dosud nevyhlášené kandidatury na francouzského prezidenta ukázalo, že to vše bylo tak trochu jinak, začaly se opět připomínat jeho prohřešky z minulosti. Díky tomu, že v průběhu mediální kampaně po aféře v hotelu Sofitel od něj daly hromadně ruce pryč špičky francouzských socialistů, již neměl ani zastání mezi domácími, francouzskými elitami, tudíž se stal velmi lehce zranitelným i méně uvěřitelnými historkami z minulosti. Ty do doby, kdy byl mocným mužem, nikdo nechtěl slyšet či jim nevěřil. Jeho společenská renesance tak byla, a velmi pravděpodobně zůstane navždy, vyloučena.

Mnoha voličům francouzských socialistů (a nejen jim) však, jak ukazují stále ještě průzkumy veřejného mínění, zůstává na jazyku pachuť z účelovosti postupu vůči DSK. Vědělo se totiž příliš dlouho o jeho záletech, šuškalo se o jeho nevybíravých metodách - jakými dosahoval svého libida - příliš mnoho let, než aby „románek“ v newyorském hotelu Sofitel (notabene v době vrcholícího sporu o řešení světové hospodářské krize a role MMF v ní a také před francouzskými prezidentskými volbami) připadal všem jako ta pověstná poslední kapka. V mnoha lidech převládá názor, že spadla klec proto, neboť DSK prostě tím, jaký byl, že byl kontroverzní a silná osobnost, prostě mnoha mocným lidem a skupinám vadil.

Toto přesvědčení ještě navíc umocňuje skutečnost, jak se francouzští socialisté velmi rychle s DSK vyrovnali, jak rychle se ho zřekli, vymazali ze svého středu a nahradili naprostým opakem DSK, totiž Francoisem Hollandem. Jakoby by jim to ani nevadilo…

David „Strauss-Rath“

ČSSD trvalo 14 dnů, než začala nesměle, prostřednictvím předsedy jejího poslaneckého klubu Jeronýma Tejce a šéfa volební kampaně, poslance Jana Hamáčka, poukazovat na rozdíl aktivity policie a státního zastupitelství v kauze Davida Ratha a v kauzách vládních politiků. Těžko říci, zda je toto zpoždění důsledkem intelektuální lenosti odborného zázemí sociální demokracie, otřesem, který ji kauza způsobila, neschopností pochopit hloubku problému či se jedná o taktiku, která má kořeny ve spekulaci, že o přípravě zátahu na DR mnozí špičkoví sociální demokraté věděli dopředu. Tomu poslednímu by nahrávalo, že se už od přelomu roku šuškalo v kuloárech o přípravě útoku na DR od křídla Michala Haška právě přes nějakou policejní kauzu, která se týká praktik ve Středočeském kraji. Koneckonců, již to v minulosti, ještě za éry Jiřího Paroubka, skoro dotáhli do úspěšného konce… Nezapomínejme, že trestní oznámení, které mělo obsahovat podrobné informace, které přesně navedly policii, bylo podáno na podzim minulého roku, údajně prostřednictvím bývalého policisty Libora Gregora. A v té době přešel k Michalu Haškovi pracovat Rathův bývalý šéf úřadu Petr Hostek (šéfem kanceláře Asociace krajů ČR se stal 1.9. 2011, TO mělo být na NSZ podáno 4.11. 2011…), bývalý vysoký funkcionář bezpečnostních složek.

Dalším z důvodů náhlého obratu politiků ČSSD - z taktiky „David Rath nebyl nikdy sociální demokrat“ k taktice „Proč zrovna on?“ - může být i v sobotu zveřejněný průzkum Lidových novin, který ukázal, že kauza DR může ČSSD ubrat až čtvrtinu voličů a zároveň si ale 42% voličů myslí, že kauza byla na DR ušita schválně, aby zakryla kauzy vládní koalice. Tomu by odpovídal slovník obou dvou mladých sociálních demokratů, kteří sice nepochybují o vině DR, celých 14 dnů dokola omílali, že se jedná o osobní selhání, o němž nikdo další nevěděl, ale dnes k tomu přidali právě onen rozměr poukazu na údajný dvojí přístup policie a státního zastupitelství.

Možná jim k otevření očí pomohla i Nečasova vláda, která v dnech po zatčení DR nechala schválit skoro všechny kontroverzní návrhy – zvýšení DPH, omezení paušálů pro živnostníky či návrh ministra zdravotnictví na zavedení „zdravotnického Tuzexu“ v podobě příplatků za lepší zdravotní péči. ČSSD nereagovala, byla jak opařená a věnovala se jen - na jedné straně - řešení vnitrostranického boje uvnitř středočeské ČSSD - a na straně druhé - vysvětlování, že DR nebyl vlastně opravdový sociální demokrat.

Zázemí ČSSD by mělo pozorně zkoumat výsledek průzkumu agentury STEM, z něhož vyplynulo, že narůstá počet voličů, kteří volí ČSSD jen jako nejmenší zlo. Co to totiž znamená? Předně, že ČSSD vděčí za svoje preference především výkonu Nečasovy vlády a ne svojí vlastní politice. A že její voliči ji volí proti všem ostatním, a že když se něco podobného, jako s DR stane před volbami, a politici ČSSD na to nebudou schopni adekvátně reagovat, zůstanou jejich voliči prostě doma. Že ČSSD nehoří, jen doutná.

Oranžové Mordory

Kdo poslouchal Rathovy spolupracovníky z rady Středočeského kraje, jakoby slyšel ozvěnu roku 2010 po rezignaci Jiřího Paroubka na post předsedy ČSSD. Fanoušky Tolkienovy ságy Pána Prstenů nadchnu příměrem ke králi Theodénovi, který -nakažen zlým čarodějem - plní jeho příkazy proti své vlastní vůli. Slyšet radního pro zdravotnictví Zdeňka Seidla či dočasnou hejtmanku Moravčíkovou, kteří s DR seděli v radě Středočeského kraje a - vlastně nejen, že nic nedělali, jen za to brali peníze, ale ani nic dělat nechtěli, protože by se pak nedostali na kandidátku pro příští volby - to chce opravdu velkou dávku politického cynismu.

Pro mnoho lidí bylo prostě trapné posledních 14 dnů sledovat některé představitele ČSSD, kteří najednou začali v sobě objevovat odvěké a přesvědčené kritiky DR. Mnozí jsou totiž přesvědčeni, že lze DR, člověka, kterého používali na špinavou práci (protože byl jediný, co se nebál a vedl za ně útok na Miroslava Kalouska, protože poslanci-hejtmani se ho báli kvůli penězům na příděl, další pak kvůli podnikání manželek), bez následků odříznout jako nezhoubný nádor. To je, bez debaty, jedna ze systémových příčin, proč ČSSD vnímá stále větší počet voličů jen jako menší zlo.

ČSSD je totiž plna krajských „Mordorů“, kde to funguje mnohem hůře, než ve Středočeském kraji. A co horšího, skoro všichni to ví, ale pokud se jich to netýká, mlčí. Jako první s tím začal Jiří Dienstbier, když zveřejnil svoji výzvu „Živá socdem“. Ta se tvářila jako odvážná kritika poměrů uvnitř ČSSD do té doby, než se na Dienstbiera obořily některé krajské špičky ČSSD. Tento mediální „zásadový bojovník“ najednou vzal zpátečku a začal tvrdit, že se jedná pouze o kritiku pražské ČSSD, že se k ostatním krajům nechce vyjadřovat. Od čeho je tedy místopředsedou celé strany? Inu, vidina prezidentské kandidatury a potřeba hlasů různých kmotříků a oranžových baronů láme i takové charaktery, jakým se jevil Jiří Dienstbier. Anebo spíše se jím opravdu jen usilovně snaží jevit… Stejné je to dnes i s Milanem Urbanem, který volá po očistě středočeské ČSSD. Zcela jistě si zažil s DR a jeho spolupracovníky své a má právo dnes na některé ostřejší výroky. Jako bývalý předseda poslaneckého klubu a strany, a zcela nistě jako dospělý chlap, by však měl také dnes při používání slova „klientelismus“ či při popisování dvojí ČSSD, té krajské a té centrální, nahlas říci, že se to netýká jen středních Čech, ale i dalších krajů. Tedy i těch, o něž se on a jeho přátelé naopak opírají.

Zemanovi ústečtí přátelé

Není se pak čemu divit, že se v takové všeobecné vlně pokrytectví a malosti s chutí sveze i politická konkurence s máslem na hlavě. A nejen ta pravicová, která spíše potutelně mlčí podle hesla „když nepřítel dělá chybu, netřeba jej rušit“.

Dnešní vystoupení Miloše Zemana s kritikou na adresu „ČSSD prorostlé klientelismem“ je sice zčásti pravdivé, je však třeba si uvědomit, že pochází z úst člověka, který má v ČSSD své stoupence právě v kruzích, které jsou podle médií symboly této ČSSD. Od Jaroslava Palase přes ústecké sociální demokraty v čele s Romanem Houskou a Janou Vaňhovou, až po Marii Benešovou, která spojila s ústeckými sociálními demokraty nejen svoji politickou existenci.

Dokud se Miloš Zeman této kliky nezřekne, nevyzve všechny dohromady k odchodu z veřejného života, měl by raději mlčet. V opačném případě jen snižuje svoje dosavadní dobré vyhlídky na prezidentskou kandidaturu. Je totiž jen otázkou času, kdy po Davidu Rathovi domelou pověstné boží mlýny i oranžovou šlechtu, která ho dlouhodobě podporuje.

Sečteno a podtrženo: ČSSD bude po aféře DR jiná, než byla před ní. Ztratí silného, nebojácného parlamentního řečníka, kterého si mnoho levicových voličů dokázalo postupně představit v čele ČSSD. Tito lidé čerpají informace zkratkovitě, tudíž většinou z titulků a proto jim imponovala nebojácnost DR, který se jako jediný pouštěl do nesmiřitelného boje se symboly jejich frustrace, Miroslavem Kalouskem či Vítem Bártou. Těmto voličům bude DR scházet a část z nich také může trpce nést to, jak se ČSSD k němu – v jejich vidění světa – otočila zády. Není vyloučeno, že pokud bude ČSSD nadále v tomto nesmělém přístupu k politické (nikoliv lidské) obhajobě DR pokračovat, mohou se tito voliči od ČSSD odvrátit. Koneckonců, mnoho z nich očividně velmi kvitovalo vystoupení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který použil v hodnocení kauzy ostrá, rathovská slova, totiž příměr k fašismu, čímž naprosto přebil vystupování připomínající nikoliv politika, ale spíše zmoklou slepici v podání Lubomíra Zaorálka. Pád DR a události, které se okolo toho udály, navíc narušily křehké vnitrostranické příměří, což může vést k eskalaci vnitřních sporů, pokud nebude rychle obnoveno. A způsob jejího obnovení je stejně tak důležitý, jako změna přístupu ČSSD ke kauze DR.