Merkelová a Německo – deset společných let

Popravdě, mám-li srovnat osobnostní formát paní kancléřky s jejími velkými kancléřskými předchůdci, zaostává za většinou z nich. Snad jen K.-G. Kiesingera (kancléř 1966–1969) bych řadil v tomto směru za ní.

Ale její styl práce je nesmírně efektivní, a zřejmě efektivnější než většiny z nich. Nechci podceňovat strukturu problémů, postavení a složitost činnosti německého kancléře např. v šedesátých či osmdesátých letech 20. století, ale s výzvami a složitostí problematiky posledních deseti let, kdy je A. Merkelová kancléřkou, se to prostě nedá srovnávat. Přesto si Merkelová stále udržuje stabilní vysokou podporu veřejného mínění pro sebe i pro svou stranu CDU. Je to až neuvěřitelné.

Německo, i díky reformám jejího předchůdce Schrödera, na které Merkelová ovšem kontinuálně navázala, skvěle přestálo krizi let 2008 a 2009. Zaznamenává nyní slušný hospodářský růst, zdecimovalo nezaměstnanost na neuvěřitelných 4,5 % a dostalo se do přebytkového státního rozpočtu. A co je zcela klíčové, životní úroveň širokých vrstev německého obyvatelstva se velmi dobře rozvíjí.

V zahraničních vztazích se kancléřka snaží koncepčně navázat na Bismarckovu koncepci mezinárodních vztahů uplatňovanou po sjednocení Německa v roce 1871. Bismarck dalších dvacet let svého kancléřství po sjednocení Německa dělal všechno proto, aby silné a sjednocené Německo, zdaleka nejsilnější a stále rostoucí evropská mocnost, nebudilo znepokojení dalších evropských mocností. A aby bylo zúčastněno vždy v té nejsilnější alianci velmocí na evropském kontinentě. Respektive, aby se nedostalo do obklíčení nepřátelských velmocenských uskupení v součtu silnějších států. Bismarckovi nástupci změnili politiku a přivedli Německo dvakrát do světových válek, které prohrálo.

Německá zahraniční politika se dnes opírá o úzké spojenectví se Spojenými státy a v rámci Evropy o dlouhodobou strategickou spolupráci s Francií. A v posledních letech stále více i o spolupráci s Polskem, které se ve východní Evropě stalo regionální mocností. Zdá se však, že se tento stavební kámen německé politiky s nástupem nové konzervativně – nacionální polské vlády poněkud odroluje.

Merkelová se pokouší i o realistickou politickou linii ve vztahu k Rusku. Má dlouhá léta korektní vztahy s V. Putinem a nic nenasvědčuje tomu, že by to chtěla měnit. Prostě, Merkelová dělá mezinárodněpoliticky všechno pro bezpečnost Německa a jeho občanů. A proto, aby Německo co nejméně plýtvalo silami při svých zahraničních vojenských angažmá.

Jediným a velkým problémem A. Merkelové jsou dnes uprchlíci. Vyslyšela volání německého průmyslu po nových pracovních silách. A nepochybně, pokud jde o přístup k uprchlíkům, vychází ze zcela idealistického a humánního pojetí politiky.

Zdá se však, že kancléřka, jež opustila v této věci svou tradičně opatrnou politiku, tentokrát přecenila své možnosti a síly. Integrovat v Německu milion uprchlíků z jiných kultur a s velmi rozdílnou vzdělanostní úrovni během velmi krátké doby bez tenzí ve společnosti prostě není možné. I kdyby na tento účel bylo dost peněz a byla uplatněna brilantní německá organizace.

Za pár měsíců projde politika A. Merkelové těžkým testem tří zemských voleb. Pokud je prohraje, tak jako G. Schröder v květnu 2005 volby v Severním Porýní – Vestfálsku, bude hrát o svůj holý politický život. Prostě, i její CDU bude hledat nového lídra do svého čela, se kterým ještě může nejen vyhrát příští volby do Bundestagu, ale také najít koaličního partnera a sestavit vládní koalici.

Jiří Paroubek