Kauza Drobil a kauza Bárta: jsme právní či policejní stát?

Z této situace opravdu vzniká riziko oslabení autority jak policie, tak státního zastupitelství, které může nahrávat zločincům. Ať již jsou činní v politice či mimo ni.

Kauza Drobil: jiný pohled

Ačkoliv je mediální dav jednostranně přesvědčen, že Pavel Drobil je vinen a jeho případ provázejí praktiky připomínající justiční mafii, dějí se v jeho případě věci, na které bychom neměli, chceme-li být objektivní a spravedliví, zapomínat.

Předně je jeho kauza velmi pravděpodobně ovlivněna bojem mezi dvěma skupinami ve státním zastupitelství. Ta první je reprezentována novým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který se obklopil lidmi s podivnou minulostí, jako třeba bývalým vojenským prokurátorem Igorem Střížem, jehož pověst není ve státním zastupitelství nijak valná.

Nástup Pavla Zemana do čela nejvyššího státního zastupitelství provázejí dále dvě velmi podivné věci, které by měly každému novináři, který má tendenci mluvit o pozitivní změně v soustavě státního zastupitelství, rozsvítit červenou kontrolku objektivnosti. Předně je to Zemanova „inaugurační schůzka“ s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem a člověkem, který je v ODS považován za Pospíšilova „kmotra“, Romanem Jurečkem. Tuto schůzku sám Zeman přiznal a následně i Jiří Pospíšil. Pospíšil ji navíc v odpovědi na interpelaci Jiřího Paroubka vysvětluje opravdu velmi vtipně: pro Zemanovo jmenování nejvyšším státním zástupcem potřeboval získat politickou podporu, a proto se Zeman musel sejít s Jurečkem, protože ten je přece členem Výkonné rady ODS. Co na tom, že o schůzce nebyl Zeman podle svých dnešních slov dopředu informován a z přítomnosti Jurečka byl překvapen…

Otázku, s kým dalším se z Výkonné rady ODS či vysokých politických orgánů dalších koaličních stran Zeman s Pospíšilem před svým jmenováním sešel, nechává Pospíšil ovšem bez odpovědi. Podle informací Vaše věc nebyla tato schůzka Jurečko-Zeman navíc jediná. Schůzka Pospíšil-Jurečko-Zeman tak spíše působí jako výjev z filmu Chobotnice, kdy se před jmenováním do vysokých funkcí šli vysocí policejní a justiční funkcionáři poklonit svému kmotrovi, který jim udělil požehnání.

Další skvrnou na pověsti člověka, představujícího údajnou pozitivní změnu ve státním zastupitelství, kterou Zemanovi až s nápadnou neobjektivností buduje například týdeník Respekt, konkrétně redaktor Ondřej Kundra (o možných důvodech bude ještě řeč), jsou okolnosti rezignace někdejší vrchní státní zástupkyně v Olomouci Mileny Hojovcové.

Když byl Jiřím Pospíšilem bez milosti odvolán její předchůdce ve funkci (a nyní její nástupce) Ivo Ištván, telefonicky jsem Ištvánovi vyjádřil podporu. Když jsem se pak s Ivo Ištvánem potkal v Lidovém domě, měl jsem možnost vyjádřit mu podporu i osobně a to bez ohledu na to, že jsem býval spojován s tzv. justiční mafií. Bylo to a je pouze hloupé nálepkování hodné lidí, jako je Marie Benešová, která se nyní přátelí s lidmi s pověstí opravdových mafiánů, jakým je chomutovský sociální demokrat Roman Houska. Nevidím svět černobíle, svůj názor na některé kroky v tzv. kauze Čunek jsem měl možnost sdělit osobně jak Pavlu Němcovi, tak Pavlu Kučerovi, ale i Renátě Vesecké. Z působení na ministerstvu spravedlnosti jsem Ivo Ištvána poznal jako slušného, vzdělaného a vstřícného člověka, jehož odvolání ministrem Pospíšilem z funkce mne nemile překvapilo. Nesmíme na to zapomínat – Ivo Ištvána odvolal z funkce Jiří Pospíšil! Stejný Jiří Pospíšil jmenoval do funkce také Vlastimila Rampulu, vrchního státního zástupce v Praze, k němuž se nyní nezná a dává od něj ruce pryč. Pokud by nyní Rampulu z funkce odvolal, bylo by to Pospíšilovo další zásadní personální selhání v řadě, kdy se do funkcí vrací ti, které odvolal (Ištván, Jakovec) a musí odvolávat ty, jež sám jmenoval (Rampula)… Ale zpět k případu Hojovcové.

Ta podle dobře informovaných zdrojů ze státního zastupitelství nerezignovala až tak o vlastní vůli, ale na základě velmi tvrdého osobního nátlaku lidí, kteří nyní pod Zemanem zastávají vysoké funkce ve státním zastupitelství. Ti se totiž obávali, že by mohla kvůli postupu ministra Pospíšila nastat stejná situace, jako na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, kde vedle sebe úřadují dva vedoucí státní zástupci – Křivanec a Jakovec. Ištván, podobně jako Jakovec, totiž uspěl se správní žalobou proti Pospíšilovu odvolání.

Správní soud Pospíšilovo rozhodnutí zrušil jako nezákonné a vrátil mu celou věc k novému rozhodnutí. Pospíšil, který se před veřejností prezentuje jako skvělý právník a odborník, však začal na veřejnosti interpretovat toto rozhodnutí soudu jako konečné s tím, že soud rozhodl o návratu Ištvána do funkce. K tomu se připojil nátlak Zemanových lidí na Hojovcovou, která situaci neunesla, zhroutila se a funkce se sama vzdala, čímž podle Pospíšilova výkladu uvolnila funkci Ištvánovi. Jsem však přesvědčen, že pokud ministr spravedlnosti dodnes nerozhodl o opětovném jmenování Ištvána do funkce, je jeho působení v čele VSZ z právního pohledu problematické a zakládá do budoucna riziko možných soudních sporů.

Kdyby se Hojovcová nátlaku nepodvolila, je pravděpodobné, že by situace na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci byla shodná, jako na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem. Tam vedle sebe působí dva vedoucí státní zástupci, protože Křivanec nepodlehl podobnému nátlaku jako Hojovcová a ve funkci setrval. Rozhodnutí správního soudu je shodné, jako v případě Ištvána. Soud zrušil původní rozhodnutí ministra Pospíšila o odvolání Jakovce z funkce a vrátil mu věc k novému rozhodnutí. Pospíšil ovšem nerozhodl, chtěl postupovat obdobně jako u Hojovcové a čekal, až jeho mediální „gorily“ a lidé ze státního zastupitelství vykonají své. Navíc se na dvojvládí aktivně podílel, protože souhlasil s přidělením Jakovce zpět z okresního státního zastupitelství na krajské, aby tak jeho návrat do funkce umožnil i fakticky.

Nestalo se, Křivanec nátlaku odolal a tak už několik měsíců funguje na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem bizarní dvojvládí, které má však i své negativní ekonomické dopady, například při čerpání prostředků z evropských fondů. Lidově řečeno: bordel.
K naprostému rozvratu, chcete-li česky bordelu, však spěje i střet mezi nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a vrchním státním zástupcem v Praze Vlastimilem Rampulou, který se negativně promítá i do kauzy Pavla Drobila.

Pavel Zeman se obklopil lidmi, kteří museli z vysokých funkcí ve státním zastupitelství odejít okamžitě poté, co se nejvyšší státní zástupkyní stala Renáta Vesecká. Často je proto vede spíše než odpovědnost ke státnímu zastupitelství a k jeho fungování, čímž se na veřejnosti při svých krocích hájí, osobní msta. Tuto skutečnost například potvrzují jak veřejná sdělení Pavla Zemana, tak obsahově shodné mediální úniky „nejmenovaných zdrojů“ z Nejvyššího státního zastupitelství, která kritizují práci Vrchního státního zastupitelství, jenž podle nich nepracuje a stává se spíše „vrchním státním zametačstvím“. Pokud by měl být Vlastimil Rampula za něco odvolán, pak za to, že tak dlouho čekal s reakcí na tato tvrzení, když statistiky o jeho práci a práci VSZ v Praze vypadají přesně opačně.

Fakt, že některé vybrané a médii sledované kauzy skončily jinak, než jak si přála média, nesmí přece sloužit jako záminka pro útok na jednoho z nejvyšších justičních funkcionářů, notabene už vůbec nesmí takto postupovat nejvyšší státní zástupce, který musí z povahy funkce k těmto útokům na soustavu státního zastupitelství čelit! Pokud u nejvyššího státního zástupce či jeho podřízených platí pravidlo, že účel světí prostředky, jako občan se obávám o osud právního státu v této zemi. Vždyť z minulosti známe případy kauz, kdy policie postupovala přesně tak, jak si přejí média, například kauza Věry Jourové a nebýt zásahu státního zástupce, tato policejní zvěrstva z dílny zločinců by až po letech ukončil soud s následky, které by pro obviněné byly nedozírné! Kdyby například právě Věra Jourová čekala, až ji z absurdního obvinění, které bylo postaveno na přání mediálního davu, očistí soud, těžko odhadnout, jaké následky by to mělo na ní a na její děti. Zvláště u sociálních demokratů mne zaráží, když se znalostí těchto faktů z minulosti naskakují opět na tyto mediální hrátky a slouží jako užitečné beranidlo jak panu Pospíšilovi, tak i lidem, kteří za tímto podkopáváním zásad právního státu stojí.

Mimochodem, i v kauze Věry Jourové postupoval státní zástupce obdobně, jako v kauze Drobil a oproti názoru policistů navrhl celou věc zastavit.

Vraťme se ale k dalšímu účelovému kroku Pavla Zemana a jeho lidí. Mohu jen odhadovat z dikce textu, že autorem návrhu na odvolání Vlastimila Rampuly, je právě Igor Stříž. To ovšem není podstatné. Podstatné je to, že tento návrh byl skrze spřátelená média a novináře již několik měsíců prezentován jako dokonalý a věcný. Prostě jasný rozsudek smrti nad Rampulou. Samozřejmě nikdo z těchto novinářů s pomyslným rozsudkem smrti nad Rampulou nevyčkal na jeho vyjádření. Proto je namístě nemluvit o jedincích, jednotlivých novinářích, ale o mediálním davu. Takto se totiž chová dav, kterým se manipuluje účelově interpretovanými a cíleně podávanými informacemi, které se teprve v čase ukážou jako dezinformacemi: dav chce rychle něčí hlavu, a když státní zástupce nebo soudce nerozhodne tak, jak chce on, kamenuje jak domnělého pachatele, tak posléze i soudce. Hledat odpovědnost u davu je zbytečné: na své oběti buď účelově zapomíná, anebo začne obviňovat okolnosti. Tak se chovají mnozí novináři, v čele s Jankem Kroupou.

A tak až po několika měsících této masáže mediálním davem, prováděné nejvyšším státním zástupcem, s tichým souhlasem ministra Pospíšila, vychází na základě Rampulova stanoviska k návrhu na odvolání najevo, že ani jeden z důvodů pro jeho odvolání nesedí. A co více, vyšlo najevo, že návrh nejvyššího státního zástupce manipuluje s fakty a uvádí nepravdivé informace.

Tak například je v návrhu tvrzeno, že se Rampula měl dopustit porušení Ústavy, když podepsal v Kazachstánu s tamním státním zastupitelstvím mezinárodní smlouvu, což mu podle Ústavy nepřísluší. Dokonce se, jak stojí v návrhu, s tímto názorem NSZ ztotožnilo i ministerstvo zahraničních věcí. Ouha, ukazuje se, že Rampula žádnou mezinárodní smlouvu nepodepsal, že podepsal pouze protokol o porozumění, který nemá v žádném případě charakter mezinárodní smlouvy, což dokládá i posudek, který si nechalo v této věci dělat Pospíšilovo ministerstvo spravedlnosti. A vychází také najevo, že stanovisko ministerstva zahraničních věcí není takové, jak je v návrhu na Rampulovo odvolání prezentováno.
Zahraniční odbor NSZ se ministerstva zahraničí totiž podle všeho pouze zeptal, zda souhlasí s názorem NSZ, že vrchní státní zástupce nemůže podepsat mezinárodní smlouvu a logická odpověď ministerstva zahraničí byla, že samozřejmě s takovým názorem souhlasí.

Dále bylo v návrhu Zemana na odvolání Rampuly tvrzeno, že uspořádal nákladné zahraniční cesty či pracovní výjezdy státních zástupců. Dokonce jsou v návrhu pochybnosti, zda k těmto cestám vůbec došlo. Ouha, nejen, že k těmto cestám došlo, ale ony nebyly ani vůbec nákladné. Státní zástupci si většinu nákladů platili sami, jsou přehledy o náplni těchto cest a jejich výsledcích. Některá obvinění a spekulace NSZ navíc musela způsobit poškození pověsti českého státního zastupitelství jako celku, když se musel Rampulův úřad obrátit například na bavorské státní zastupitelství s žádostí to, aby potvrdilo skutečnosti o výjezdu vrchních státních zástupců, které se konalo na pozvání bavorské strany. Co si asi bavorští státní zástupci pomysleli o situaci na českém státním zastupitelství…

V návrhu jsou také zmíněny konkrétní kauzy, v nichž mělo dojít k průtahům, nedostatečnému výkonu vedoucí funkce státního zástupce či dokonce k nezákonnému postupu. U všech těchto kauz Rampula přesně doložil jak účelovost návrhu, tak dokonce nepravdivost některých námitek, které jsou buď výsledkem špatného stavu práce NSZ, nebo vyplývají ze zamlčení některých podstatných skutečností Zemanovi ze strany jeho podřízených. V drtivé většině případů totiž vykonal před návrhem na odvolání Rampuly dohled sám Zemanův úřad, a až na drobná pochybení neshledal závažné nedostatky. Dokonce v mnoha případech vyslovil Zemanův úřad Rampulovým státním zástupcům pochvalu!

Sečteno a podtrženo: Zeman je státním zástupcem, dokonce nejvyšším. Pokud bychom jeho návrh na odvolání Vlastimila Rampuly označili za žalobu, musel by dnes stát před kárným senátem pro nezákonnou manipulaci a záměrné uvádění nepravd, což mělo za následek poškození dobré pověsti státního zastupitelství.

Válku mezi Zemanem a Rampulou, které přihlíží ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, provázejí také účelové mediální úniky z trestních spisů. Tyto úniky mají v drtivé většině stejného jmenovatele: směřují k mediálnímu davu a mají sloužit v neprospěch Rampulova úřadu. V minulosti to byl především údajný Rampulův pokyn státní zástupkyni Dunajové v kauze České pivo, který byl mediálním davem interpretován jako pokyn neodvolávat se a údajný pokyn městské státní zástupkyně Herzegové státní zástupkyni Pokorné, jak má postupovat v kauze Pavla Drobila.

V současné době nemá smysl spekulovat, kdo tento únik způsobil. Rampulův úřad tvrdí, že k únikům došlo hned poté, co si příslušný spis na kontrolu vyžádal úřad Zemanův. Zeman se proti těmto tvrzením ohradil, a ačkoliv na obou úřadech proběhlo interní vyšetřování, výsledky zatím neznáme. Pokud ovšem známe souvislosti, v předchozím článku uvedené a položíme si jednoduchou a základní kriminalistickou otázku „v čí prospěch“, je zřejmé, že tyto úniky byly namířeny proti Rampulově úřadu a slouží tedy těm, kdo si přejí jeho odvolání.

K těmto informacím se dostal vždy exkluzivně týdeník Respekt, konkrétně Ondřej Kundra. Ten dokonce za zveřejnění těchto informací získal i novinářskou cenu a nemá tedy důvod interpretovat informace jinak, než jak mu jsou jeho zdrojem předkládány, neboť by hrozilo, že by o tento exkluzivní zdroj přišel. Díky těmto kauzám se zviditelnil jak on, tak především jeho týdeník, který díky stejně nekritickému přístupu získal mimořádnou reklamu v Otázkách Václava Moravce. Ačkoliv mne to u něj mrzí, protože si ho jako novináře vážím, lidsky jej chápu.

V obou dvou případech úniků došlo k účelové dezinterpretaci pokynů státních zástupců. Bylo-li například tvrzeno, že městská státní zástupkyně Herzegová nezákonně zasáhla do vyšetřování svým pokynem č. 1439, není to pravda. Státní zastupitelství je hierarchicky řízená struktura a na takový pokyn s právním názorem má nadřízená městská státní zástupkyně plné právo. Navíc kdyby byl tento pokyn opravdu nezákonný, měl okamžitě ministr spravedlnosti konat a podat buď trestní oznámení, popřípadě návrh na kárnou žalobu. To, že tak neučinil nejen on, ale ani nejvyšší státní zástupce, o lecčems svědčí.

Státní zástupkyně, jíž byl pokyn adresován, mohla navíc takový pokyn jako nezákonný odmítnout, což se také nestalo. Nechci posuzovat obsah pokynu, protože neznám obsah spisu. V kauze Drobil však došlo, podle měřítka Respektu, k jiné nestandardní schůzce, na níž nejvyšší státní zástupce Zeman instruoval jak Rampulu, tak Herzegovou, jak mají v kauze postupovat. Na to upozornil naopak týdeník Reflex. Navíc, Zemanův úřad již jednou Drobilovu kauzu vrátil zpět k došetření a to s obdobným vysvětlením, jakého se ve svém pokynu dopustila Herzegová a které u ní vzbudilo kritiku mediálního davu. Nejvyšší státní zastupitelství ve své tiskové zprávě totiž uvádí následující: „Věc je ze strany Nejvyššího státního zastupitelství sledována a bude kladen důraz na to, aby byly vyšetřeny všechny aspekty možného trestního jednání.“ Na rozdílný právní názor po zhodnocení „všech aspektů možného trestního jednání“ mají státní zástupci právo a není to nic nezákonného.

Sečteno a podtrženo: v kauze Drobil média velmi často uvádí nepravdivé informace, a to na základě účelových úniků ze spisů, aniž by se setkala s odmítnutím těchto praktik ze strany jak nejvyššího státního zástupce, tak ministra spravedlnosti. Ani jeden z nich navíc nevysvětluje dostatečně pravomoci jednotlivých státních zástupců a pověst státního zastupitelství pod atakem nespravedlivých obvinění nehájí. O důvodech můžeme jen spekulovat.

Kauza Bárta a kauza Drobil: jde o spojené nádoby?

Do tohoto stavu přichází naprosto neobvyklý střet mezi státním zastupitelstvím na straně jedné a novým šéfem protikorupční policie s novým policejním prezidentem na straně druhé. Předmětem sporu je opět kauza Drobil. Je přitom naprosto neslýchané, aby se tak vysocí policejní funkcionáři pouštěli do konkrétní kritiky výsledků vyšetřování trestních kauz a do práce státního zastupitelství. Budiž, ohradí-li se šéf protikorupčního útvaru v obecné rovině proti nesprávnému tvrzení mluvčí jedné složky státního zastupitelství, je to sice na pováženou, ale dá se to pochopit. Když však vystupuje s naprosto konkrétními informacemi z vyšetřování policejní prezident a útočí na státní zastupitelství, je to nutné vyhodnotit jako nepříslušný nátlak na nezávislost státního zastupitelství a především je nutné policejního prezidenta pohnat před policejní inspekci. Vždyť za stejný přečin musel v posledku rezignovat bývalý policejní prezident Martinů, který měl také disponovat informacemi z vyšetřování, kterému nepříslušely!

Fakt, že k takovému útoku na státní zastupitelství mlčí jak ministr spravedlnosti, tak nejvyšší státní zástupce je ostudné. Oba dva by měli odhlédnout od malicherností, politických sporů a proti takovému útoku na státní zastupitelství se ohradit.

Zvláště když to není v případě pana policejního prezidenta poprvé. Ten už se dopustil bezprecedentního výroku na adresu státního zastupitelství jednou, a to když kritizoval práci státní zástupkyně, dozorující případ neformálního šéfa Věcí veřejných Víta Bárty. Toho samého Bárty, který podle svých bývalých spolupracovníků měl již jméno pana Lessyho připravené v tiskové zprávě několik dnů předtím, než proběhlo pseudovýběrové řízení, z něhož policejní prezident Lessy vzešel.

Zdá se, že s probleskujícími informacemi o možné žádosti o vydání Víta Bárty k trestnímu stíhání za uplácení svých bývalých spolustraníků, se Vít Bárta rozhodl sehrát možná svoji poslední velkou hru o své bytí či nebytí v politice. Se znalostí poměrů uvnitř ODS a rivality mezi jednotlivými místopředsedy vyslal do boje svého policejního prezidenta a připomněl nejvyššímu státnímu zástupci Zemanovi, že to byl právě on, s kým se Pospíšil dohodl na odvolání Vesecké z funkce a bez jehož souhlasu by Zeman nejvyšším státním zástupcem nikdy nebyl. Cílem může být dohoda, když ne Drobil, ani já, anebo obráceně, když já, tak i Drobil.

Vítězem bude vždy Bárta, neboť v případě žádosti o vydání Drobila a Bárty by vládní koalice těžko vysvětlovala, že vydá jen Bártu. Toho by i opačné rozhodnutí navíc nesmírně posílilo a mohl by hrát roli, která mu jde nejlépe: roli oběti.
 
Ale to už jsou jen spekulace. Důležité je, že co se týče policie a justice, jsou ve stavu naprostého rozvratu a stávají se masivní obětí politické a mediální manipulace, aniž by se někdo dokázal proti těmto tendencím, bez ohledu na možnou kritiku mediálního davu, postavit. Výsledkem je stav, kdy mezi sebou vedou jednotlivé složky justice a policie válku, nařizují na sebe přepadové kontroly, jako tomu bylo v případě úniku výpovědi utajovaného svědka v kauze Pandur, přičemž je zřejmé, že jedna z těchto složek nemá pravdu, otevírají trestní spisy vedené na politiky, aby dosáhly svého, kupují si informacemi z trestních spisů spřízněné novináře a pomlouvají se navzájem v zahraničí.

Pandořina skříňka byla otevřena a vypuštěné běsy dokáže zahnat jen člověk, který prokázal, že se dokáže rychle rozhodnout a to bez ohledu na mediální či politické dopady svého rozhodnutí. Člověk, který není populistou a který si na dobrého politika a ministra jen nehraje. Člověk, který volí odpovědná řešení místo těch populárních. Najde se takový?