Karel Wichs: 2017/2018 v Latinské Americe

Hrubý domácí produkt v roce 2017

Posuzujeme-li prosperitu země podle hrubého domácího produktu, tak si překvapivě nejlépe vedly země ve Střední Americe. Podle prestižního CEPALu (Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik) je to vlastně poprvé v jejich historii, ale analytici dobře nevědí, jak se to vlastně stalo. BBC si všimla, že vlastně nezáleží na politické orientaci jejich vlád. Nejúspěšnější HDP měla Panama (5.3%) a hned po ní Nicaragua s levicovým vedením země (4.9%), což je stejně jako Dominikánská republika a jenom o jedno procento víc než Honduras. Faktem je, že hrubý domácí produkt není v populaci spravedlivě rozdělen, dokonce některé vrstvy obyvatel z něj neužijí vůbec nic. O to hůř to chodí v zemích, kde HDP roste nejpomaleji. Vloni mezi ně patřily (opět podle CEPALu) Brazílie (0.9%), Ekvádor (1.0%) a Haiti (1.3%). Nejhůř na tom jsou Venezuela a Kuba, ty ovšem žádné údaje tohoto druhu nezveřejňují, a tak odborníci CEPALu, v němž jsme kdysi měli také svého pozorovatele, pouze odhadují, že kubánský HDP vzrostl o půl procenta, zatímco venezuelský se propadl o -9.5%, což je ještě střízlivý odhad proti jiným mezinárodním organizacím jako je MMF (Mezinárodní měnový fond), jehož odhad je -12%. Ať je to, jak chce, Venezuela za loňský rok ztratila přibližně desetinu svého národního bohatství a je to jen poslední údaj v řadě ročních ztrát za vlády Nicolase Madura.

Inflace v roce 2017

Podobným ukazatelem jako HDP je i míra inflace. Venezuelská centrální banka (BCV) žádné údaje nezveřejnila, takže je nutno vzít zavděk zprávě venezuelského Národního shromáždění, jehož poslanci představují opozici vůči Madurově vládě. Podle jejich odhadů byla loni inflace 2600%, což se podle mne blíží k bídě v některých letech v Německu po první světové válce, která stále narůstala, jako tomu je i letos ve Venezuele, jež směřuje k desetitisícové hyperinflaci. Částečně jsem to viděl začátkem devadesátých let v Argentině: Když jste šel nakupovat, musel jste za stejný výrobek zaplatit každý den nejméně o deset procent víc než včera.

Další země, které podle svých centrálních bank nebo státních statistických úřadů trpěly loni vysokou inflací byla Argentina 24.8%), Mexiko s téměř sedmi procenty, což bylo nejvíc od roku 2000. Za zmínku stojí ještě Brazílie, jež se pomalu klube z hospodářského propadu s necelými třemi procenty inflace (nejnižší za posledních 19 let), Chile (2.3%) a Peru, jež se stává největším exportérem mědi do Číny (1.36%).

Intermezzo

Spojené státy už nejsou ochotny a schopny držet na uzdě dříve nesamostatné režimy v takové míře jako dřív. Naposledy se to ukázalo při hlasování na VS OSN o přemístění izraelského hlavního města do Jeruzaléma. Všechny latinskoamerické státy, až na dva (Guatemala z dlouholetého přátelství k Izraeli, Honduras z vděčnosti Spojeným státům) se postavily proti Washingtonu. Ukazuje se, že to není jen izolacionalismem prosazujícím se v politice USA, ale také menším množstvím peněz, jež plynou ze severu na jih, klesajícím kurzem dolaru, nadřazenou sebejistotou Washingtonu, že bude stačit, až bude potřeba, mávnout proutkem a všichni se vrátí do houfu jako ovečky. Na druhé straně hraje svou roli rostoucí sebejistota nových latinskoamerických vlád, která se částečně opírá o uvolněné otěže, ale hlavně o zájem, který o region projevují jiné mocnosti. Rusko o Kubu a Venezuelu, Japonsko o Peru a Ekvádor, Čína o všechny země, zejména pak ty, jež překypují přírodním bohatstvím. Také Evropská unie jako celek i její jednotlivé státy se prosazují na tamních trzích. Laikovi se stačí podívat na německá či francouzská média (o španělských ani nemluvě, tam se to bere jako samozřejmost mateřské země), aby zjistil, kolik zasvěcených politických a hospodářských komentářů o těchto zemích v nich denně vychází. I menší a malé státy jako je Belgie, Holandsko nebo Švédsko si umí najít svou cestu na latinskoamerické trhy. To jenom středoevropské státy včetně Česka považují tuto část Ameriky za region na konci světa.

Rok 2018

Většina odhadů se shoduje, že globální ekonomika Latinské Ameriky stojí na pevných základech a že letos poroste tempem okolo 3%. Světová banka, jedna z institucí, jež má výborný vhled do dění v regionu, odhaduje letošní růst na 3.1% s tím, že oproti předloňskému roku (2.4%) je to podstatný nárůst. Podobně se vyjádřil Mezinárodní měnový fond koncem ledna na vrcholné schůzce ve švýcarském Davosu.

Hlavní zásluhu na tomto růstu bude mít podobně jako vloni Čína se svým zájmem o těžbu surovin, kterými region oplývá. Pesimističtější odhady předpokládají, že letos ještě Čína svůj zájem udrží, ale bude pomalu klesat, což se projeví v příštím roce. Druhým předpokladem pesimistů je, že se poptávka po surovinách, zejména průmyslových kovů a energií, ustálí na loňských cenách. Proto bude nejdůležitější domácí spotřeba a investice.

V této souvislosti je zajímavé vyjádření státního tajemníka USA Rexe Tillersona před jeho únorovou cestou po některých zemích jižní Ameriky. Šéf severoamerické diplomacie vyjádřil hluboké znepokojení nad „alarmujícím“ růstem přítomnosti Ruska u jižních sousedů a nad zvýšeným prodejem zbraní těm státům, jež se staví proti Washingtonu. Ve svém projevu v Austinu (Texas) však nejvíce brojil proti rostoucí čínské expanzi do Latinské Ameriky. Řekl doslova, že tento region „nepotřebuje novou imperiální mocnost“ a že Peking využívá své ekonomické síly, aby si podmanil jižní Ameriku. Tillersonův projev byl v rozporu s projevy prezidenta Donalda Trumpa, který nejeví o své latinskoamerické sousedy příliš zájem, nechává je vlastně na pospas osudu, a dokonce se o nich často hanlivě vyjadřuje. K tomu je nutno přičíst historické opovržení Severoameričanů vůči jižním sousedům, jež v lidových vrstvách přerostlo v tradiční odpor vůči yankeeům. Ostatně, analytici se shodují, že jen za první rok vlády prezidenta Trumpa ochladly vztahy mezi latinskoamerickými vládami a washingtonskou administrativou na nejnižší bod v historii.

Volby 2018

Lze konstatovat, že až na výjimky v zemích na jih od Rio Grande nebo chcete-li od zdi, kterou buduje prezident Trump na své jižní hranici, vládne demokracie. V sedmi zemích se mají letos konat prezidentské a někde i parlamentní volby.

Ve dvou státech zcela jistě neproběhnou demokraticky. Na Kubě hodlá odstoupit Raúl Castro a bude to on spolu s nejvyšším stranickým vedením, kdo určí svého nástupce, který potom bude následně zvolen. Zatím jméno nástupce není veřejně známo, ale podle odhadu expertů by jím mohl být sedmapadesátiletý Miguel Díaz-Canel, který je nyní prvním místopředsedou vlády. Osmašedesátiletý Raúl Castro prý sice v dubnu nehodlá kandidovat na prezidenta (už jednou byla volba odložena), ale v čele komunistické strany, která je jedinou povolenou stranou na ostrově, chce zůstat do roku 2021. Kubánské vedení státu se bez velkého úspěchu snaží řídit čínským vzorem: uvolnit ekonomické otěže, a přitom si ponechat politickou moc.

Ve Venezuele se měly konat prezidentské volby letos v prosinci. Vláda Nicolase Madura už je několikrát posunula podle svých potřeb, aby mohl být znovu zvolen stávající prezident. Poslední termín byl bez upřesnění oznámen tak, že se budou konat v prvém čtvrtletí 2018. Zatím se však žádné zvláštní přípravy nekonají. Proslýchá se, že v zemi může dojít k poklidnému převzetí moci vojáky, ale zatím jsou to jen fámy, jež podpořil Rex Tillerson, když prohlásil, že Venezuelu čeká možná vojenský převrat, a že by Maduro udělal nejlíp, kdyby se uchýlil na Kubu.

V Kostarice proběhly v klidné atmosféře 4. února. V této chvíli ještě nejsou známy oficiální výsledky ale všichni prezidentští kandidáti, kteří mají naději na zvolení, zastupují středolevé, křesťanské a nacionalistické strany, není mezi nimi žádné vyloženě pravicové hnutí či uskupení.

V dubnu půjdou k volbám Paraguajci. Budou si vybírat mezi pravicovou stranou Colorado a středolevým liberálním seskupením menších stran, jež mají menší naději na obsazení prezidentského křesla.

Zajímavější budou volby v Kolumbii. Po březnových parlamentních volbách se očekává větší zájem o květnové volby prezidentské, a to díky prezidentskému systému, který v zemi panuje. Kandidátů je několik, vítěz není jasný, očekávají se různá možná spojení. Zvláštní příchuť volbám dodá kandidatura zatím nezveřejněného představitele Revoluční alternativní společné síly FARC, jak se přejmenovaly pod stejnou zkratkou po svém rozpuštění Revoluční ozbrojené síly Kolumbie FARC. Jeho naděje na získání prezidentského křesla však je mizivá. Hlavními tématy budou hospodářská prosperita a korupce.

Ani mexické červencové volby nemají žádného prezidentského kandidáta jistého. Zatím se jeví jako nejpravděpodobnější levicový Andrés Manuel López Obrador, který vede ve všech průzkumech. Už dvakrát se však v minulých letech umístil až na druhém místě a nyní čelí kritice za návrh amnestie pro zločince. Pokud nezvítězí Obrador, bude to buď Antonio Meade z tradiční Instituční revoluční strany PRI, která s drobnými přestávkami vládne zemi už sedmdesát let, nebo Ricardo Anaya kandidát nezvyklé koalice konzervativních stran PAN a levicové PRD. Tillerson, který o víkendu jednal v Mexikou o modernizaci Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) varoval tamní představitele před ruským vměšováním do červencových voleb: „Víme, že Rusko má chapadla v různých zemích světa při různých volbách. Mé doporučení je, abyste si dali pozor".

V Brazílii půjdou k volbám 7. října, ale očekává se, že prezident bude zvolen až v druhém kole. Pokud uspěje se svým odvoláním nedávno pro korupci odsouzený charismatický exprezident Luiz Inácio Lula da Silva, bude pravděpodobným vítězem. A to i přesto, že jeho Strana pracujících (PT) se zmítá v korupčních aférách. Lépe na tom ovšem nejsou ani jeho odpůrci na pravici včele s prezidentem Michelem Ternerem. Podle některých komentátorů nespokojenost Brazilců se svými politiky může ještě do podzimu vést ke zrození nových politických vůdců.

Ukazuje se, že ať zvítězí v prezidentských volbách kterýkoli kandidát, nezmění to nic na demokratickém vývoji regionu ani na jeho hospodářském růstu.