Jiří Dolejš: Hospodářské strategie a její alternativy

Zaměřím se na otázku aktuální hospodářskou strategie ČR. Pokud totiž chceme v dekádě 2011-2020 dosáhnout dostatečného ekonomického výkonu a konkurenceschopnosti ČR, je potřebné nově formulovat jak strategické směry hospodářského profilu země, tak klíčové dlouhodobé koncepce a nástroje pro jejich prosazování. To, co vláda chápe jako jedinou správnou cestu, je účetnická konsolidace za cenu nejen ekonomické, ale i civilizační stagnace. Formulujme tedy alternativy. Nepotřebuje jen zdrcené ekonomy a hněvat se na systém. Potřebujeme řešení.

Předem upozorňuji, že nepovažuji za strategické zpochybňování perspektivnosti zbožně peněžní ekonomiky, tržních stimulů ani snižování významu růstu investic do technologií pro lidský rozvoj. V době světové krize posílila spíše pravice než levice. A určitě to nepřekonáme tím, že démonizací ekonomů a techniků z nich uděláme symbol neoliberalismu nebo kosmopolitismu. Moderní hospodářská strategie je podmíněna zefektivněním sociálního státu, spojením ekonomie a ekologie, stejně tak jako pochopením významu mezinárodního rozměru a tedy i řízení ekonomických procesů. Patří sem i možnost větší váhy společenského vlastnictví a ekonomická demokracie, to je však dnes pochod po dlouhé trase.

Základním východiskem je, že česká ekonomika má za sebou dlouhou tradici industriálního rozvoje. Dává to výhodu určité ekonomické zralosti, ale tato historická etapa začíná být vyčerpaná. Jaká na to byla dosavadní strategická reakce ? Základní transformační kroky před 20 lety byly zarámovány tzv. washingtonským konsensem v duchu co největší liberalizace a privatizace. Přišla transformační deprese, ovládnutí většiny národního hospodářství zahraničním kapitálem. ale i opuštění některých perspektivních trhů. Opozice se vůči tomu vymezila jako k transformačním chybám a snažila se o nápravu, minimálně aspoň směrem ke klasické sociálně tržní ekonomice. Změna strategie se ale nepodařila, jen určité korekce hospodářské politiky.

Následující etapa přinesla nerovnovážný růst (rostoucí veřejný dluh, opakované problémy s nezaměstnaností ale i s platební bilancí), který nestačil na uzavírání mezery v ekonomické úrovni vůči nejvyspělejším zemí. Až někdy kolem roku 2001 se vrátil ekonomický výkon země k hodnotám z roku 1989. Reálná konvergence naší země k těm vyspělejším nepostupuje a ČR je dnes v srovnání HDP na hlavu na 17. místo mezi 27 členskými zeměmi EU. Problém strategie ozdravení a modernizace české ekonomiky tedy zrál už dlouho.

V situaci, kdy ČR musela čelit světové hospodářské krizi, ukázalo se, jakou slabinou je dávat přednost pouhému uvolnění svobodného trhu a minimalizovat odpovědnost státu za hospodářskou politiku. Dlouhodobým požadavkem je silnější progresivita daňové zátěže, podpora nových odbytových příležitostí, zejm. mimo trhy EU a také orientace na plnou zaměstnanost s akcentem na vzdělanou a lépe placenou pracovní sílu. Nyní přibyla nejen otázka fiskální konsolidace, ale i otázka rozvoje a konkurenceschopnosti ČR v souvislostech strukturální adaptace na změny vyvolané krizí. Boj s nevyrovnaným rozpočtem je důsledek a ne příčina našich potíží a příliš prudké odbourání fiskálního stimulu by působilo protirůstově.

Koncepcí hospodářské politiky ČR se nyní zabývá NERV. Pokud ale máme dnes reálně hovořit o hospodářské strategii ČR, pomohl by stálý státní orgán, který by se zabýval strategickým řízením. Nástrojem pak mohou být např. státní cílové programy.

Vláda také nedávno zveřejnila návrh Národního programu reforem ČR, jenž má koalice začít příští týden projednávat s tripartitou. Konečná podoba tohoto dokumentu zásadním způsobem předurčí sociální a ekonomický vývoj ČR. Odborná veřejnost varuje před povrchními závěry, špatnými odhady dopadů reforem a nepodloženými deklaracemi jako např. slib zvýšení zaměstnanosti či podpory vědy a inovací. Zástupci odborů rozporují koncepční základ klíčových reforem, snižování veřejných transferů se sociálními  důsledky a nesoulad národních postupů s evropskými cíli

Makroekonomická strategie musí zahrnovat zejm. fiskální a měnovou strategii a strategii investiční podpory růstu a modernizace. Váže pak na státní dopravní superkoncepci, exportní koncepci či novelu energetické koncepce a samozřejmě i na koncepci veřejných služeb a koncepci zaměstnanosti. Bez hlubšího profesionálního zpracování a vzájemného propojení těchto koncepcí ale vzniknou pouhé antikoncepce.

Při tvorbě hospodářské strategie bude nutné rozplést řadu problémů. Pro podporu růstu je důležité, že míra investic byla v ČR v posledních 20 letech poměrně vysoká, ale nevedla k odpovídajícími růstu produktivity. Investiční pobídky je tedy třeba lépe zacílit, mrhání s veřejnými investicemi omezit. V energetické strategii bude důležité nejen pokračování jaderné energetiky, ale také dořešit reálnou ekonomiku podpory obnovitelných zdrojů či zajištění lokálních dodávek tepla. Dalším problémem je absorpční schopnost země pro přejímání nových technologií, propojení vysokých škol a podniků a transfer poznatků výzkumu do hospodářské (zejména průmyslové) praxe.

Nyní v EU vrcholí práce na strategii Evropa 2020 a k té se bude vztahovat akční plán pro naplňování národních cílů ČR. Ukáže správný směr ? EU reagovala na světovou krizi zatím důrazněji než vláda ČR, která se drží politiky minimalizace státních intervencí (zřetelně během českého předsednictví v roce 2009). Na druhou stranu je tu varovný neúspěch dekády evropské Lisabonské strategie 2000-2010.

Pokud jde o měnovou unii, samotné euro v přímé krizi není, nestabilita některých zemí jako Řecko či Irsko ale komplikuje další vývoj a tak další rozšiřování eurozóny musí počkat.Novinkou pro státy eurozóny bude tzv. Evropský stabilizační mechanismus jako poslední možnost řešení jejich finančních potíží. Emise dluhopisů u některých států už jsou rizikovější než investice do privátního sektoru. Břemeno eroze eurozóny by neměl nést jen stát ale i samotný komerční bankovní sektor (např. jejich odvody na solidární fondy).

Pod tlakem finanční krize vznikla v EU poměrně značná shoda na novém regulačním rámci. Problémem už jsou snahy o zákaz spekulativních obchodů. Evropský parlament nyní projednává návrh na evropskou daň z různých převodů (Financial Transaction Tax). Blíží se to vyhlášení tzv. Tobinovy daně alespoň na území EU. Naráží to ovšem na jednomyslnost při rozhodování v EU o vyhlášení nové daně. Perspektivní je myšlenka vypsání evropských dluhopisů spojená nikoliv s financováním evropských průšvihů, ale evropských projektů.

Pro hospodářskou politiku v EU bude klíčový osud Paktu stability a růstu (1997) který usiluje o naplnění tzv. maastrichtských kriterií. Po 15 letech jeho existence lze říci že funguje značně rozporně. Neumí řešit situaci velmi nestabilních ekonomik, navíc po posledním rozšíření EU se vztahuje i na strukturálně zcela odlišné země se zaostávající ekonomickou úrovní. Brusel nyní připravuje zpřesnění a zpřísnění paktu. Nabízí se ale také nahradit zúžený dohled nad měnovou a fiskální stabilitou komplexnějším Paktem růstu a zaměstnanosti, který by více stimuloval hospodářské oživování a tvorbu pracovních příležitostí.