J. Paroubek: Turecko na nové cestě

V parlamentních volbách sice získali islámští konzervativci prezidenta Erdogana úctyhodných 40,9 %, ale oproti předchozím parlamentním volbám v roce 2011 ztratili 9 %. A z přechozí absolutní většiny 326 mandátů v 550členném parlamentu jim v současnosti zbylo 258 mandátů. Do absolutní parlamentní většiny jim tak chybí 18 mandátů. Hlavní opoziční Republikánská lidová strana sice rovněž ztratila 3 mandáty, ale v podstatě si udržela čtvrtinu svých voličů (v roce 2011: 25,9 %, nyní: 25 %) a v parlamentě aktuálně má 132 mandátů.

Nacionalistická Strana národního hnutí získala 16,30 % hlasů (v roce 2011 to bylo 12,9 %) a má s 80 mandáty v parlamentě o 27 více poslanců nežli dosud.

Nejvíce se ovšem čekalo na volební výsledek převážně kurdské Demokratické strany, která – pokud by nepřekročila vysoce nastavenou volební klauzuli 10% – by v parlamentu, nezasedla a v tom případě by Erdoganova strana získala parlamentní většinu. Proto většina předvolebních útoků představitelů Erdoganovy vládní strany směřovala na Demokratickou stranu. Průzkumy Erdoganovi jistě včas ukázaly, že tentokrát řada nábožensky-konzervativních kurdských voličů, kteří dříve volili právě Erdoganovu stranu, byla nyní připravena volit kurdskou Demokratickou stranu. Právě proto, že je Kurdská.

Rozhodly o tom chyby turecké vlády, která nedostatečně podporovala syrské Kurdy v bojích proti Islámskému státu.

Jak po volbách?

Možnosti dalšího vývoje jsou v zásadě dvě. Tou první je menšinová vlády Erdoganovy strany. Ta by ovšem nebyla příliš stabilní.

Druhou variantou je – podle řady tureckých analytiků – ustavení vlády republikánů (strana soc. dem. typu) a nacionalistů s podporou Demokratické strany. Zdá se, že dosavadní opozici se může podařit něco, v co ještě před týdnem nikdo z jejích řad nedoufal. Ovšem pokud nebude do 45 dní ustavena nová vláda, vypíše prezident nové parlamentní volby.

Zdá se, že v řadách opozice je několik velmi kompetentních ekonomů s mezinárodní reputací, kteří by mohli vytvořit kvalitní národohospodářský tým (D. Yilmaz, E. Ihsanoglu). Také zahraničně-politický kurz Turecka by se po neoosmanském poblouznění z posledních let vrátil v případě změny vlády k normálu. Ankara silně narušila vztahy nejen s Izraelem, s nímž měla po desítky let korektní, ba přátelskou relaci, ale také s arabskými státy – Sýrií, Egyptem a Lybií. Erdogan se považuje za patrona ideově spřízněného Muslimského bratrstva, které bojuje proti sekulárním režimům jak v Sýrii, tak zejména v Egyptě.

Turecko má tedy po volbách velmi dobrou šanci se vrátit, díky svým angažovaným občanům (u voleb jich bylo 86,6%) na orbit vývoje k modernímu a laickému státu.

Pro zajímavost ještě zmíním, jak proběhly volby teritoriálně. Ve všech západních provinciích, jedné centrální, jedné severní a jedné jižní, získali většinu (soc. dem.) republikáni. Ve všech východních provinciích zvítězila kurdská Demokratická strana (40% poslanců této levicové strany jsou ženy). V jedné centrální provincii zvítězili nacionalisté. Ve zbývajících provinciích (tedy v převážné většině) vyhrála Erdoganova strana.