Co mají být ony „bezpečnostní záruky“?

Pondělní pokus evropského výsadku v Bílém domě nějak zvrátit sbližování Spojených států s Ruskem a zabránit trvalému ukončení ukrajinské války, vyzněl naprázdno, ale má vlečku. Prezidentu Donaldu Trumpovi se sice podařilo soustředit debatu na otázku, která je vlastně druhotná, protože obchází nejbolavější téma územních ústupků, ale o to živější je navazující střet názorů.

Jde o otázku bezpečnostních záruk pro Ukrajinu po skončení bojů, ať už se tomu říká jakkoliv. Evropané trvají na tom, aby to bylo příměří, zatímco Trump souhlasí s Putinem, že lepší je dlouhodobý mír než kratší nebo delší přestávka v bojích. Nicméně, shoda je v tom, že je třeba zajistit, aby dohodnuté platilo.

Co by to mělo tvořit ony bezpečnostní záruky, které nyní dominují jednání ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a Evropanů s Trumpem, je však nejasné, píše Zachary Paikin, vedoucí pracovník projektu Better Order Project v Quincy Institutu ve Washingtonu. Svoji vynikající analýzu publikoval na stránkách Responsible Statecraft, které institut provozuje jako veřejnou složku svého nadstranického poslání. 

https://responsiblestatecraft.org/security-guarantees-ukraine/  

Jak píše, hlavním závěrem pondělního setkání Zelenského a Evropanů s Trumpem v Bílém domě je souhlas, že USA a Evropa poskytnou nějaké poválečné bezpečnostní záruky, aby odradily další ruskou invazi. Jak by to mohlo vypadat, to však zatím není jasné. (Příspěvek jsem zkrátil a klíčové prvky zdůraznil.)

„Přístup Trumpovy administrativy k jednání zaměřenému na ukončení války na Ukrajině byl neortodoxní, někdy i chybný. Je však třeba ocenit odhodlání pokračovat v diplomatických snahách přes všechny překážky.

Bohužel, o Evropě se totéž nedalo říct po většinu uplynulých tří a půl let. Až poslední schůzka se nesla v konstruktivnějším duchu a byla zřejmá snaha navázat na pozitivní impuls z Trumpova summitu s Putinem na Aljašce. Některé postoje evropských lídrů však zůstávají velmi neuspokojivé.

Za prvé, členství Ukrajiny v NATO zůstává nereálné. Hodně se mluví o tom, že USA a Evropa rozšíří některé záruky „článku 5“ mimo NATO, jenže článek 5 NATO se opírá o svou důvěryhodnost, aby byl účinným odstrašujícím prostředkem, ale jakýkoli americký slib bojovat za Ukrajinu by nebyl důvěryhodný, vzhledem k tomu, že dvě po sobě jdoucí americké vlády od ruské invaze jasně daly najevo, že nepošlou vojáky na obranu Ukrajiny.

Kdyby Evropa byla vážným „geopolitickým aktérem“, uznala by tuto skutečnost již dávno a hledala by pro Ukrajinu realističtější bezpečnostní záruky, místo aby pokračovala v slepé uličce neustálého prosazování práva Kyjeva na členství v NATO – což její představitelé dělali ještě o víkendu.

Historie a geografie zaručují, že Ukrajina bude pro Rusko vždy důležitější než pro Spojené státy. Pokud by Kyjevu bylo nabídnuto členství v NATO, Rusko by velmi pravděpodobně v krátké době otestovalo odhodlání Západu bránit bezpečnost Ukrajiny. Členové NATO by se pak mohli rozhodnout buď nereagovat, čímž by vážně podkopali důvěryhodnost článku 5 obecně, nebo by mohli reagovat vojensky a riskovat eskalaci odvetných opatření, která by mohla vyústit v jaderný konflikt.

Ačkoli rozšíření NATO rozhodně nebylo jedinou příčinou ruské invaze, bylo strategickou hloupostí opakovaně trvat na tom, že Moskva nemůže mít žádné slovo v otázce bezpečnostní orientace velkého státu na svých hranicích – ještě horší bylo, že se tak dělo částečně proto, že když Rusko není členem NATO, nemá v rozhodování NATO právo veta.

Postoj Evropy, že před jakoukoli diskusí o podstatných otázkách by mělo být uzavřeno příměří – který zopakovali francouzský prezident Macron a německý kancléř Merz při setkání s Trumpem – také nikam nepovede. Evropští lídři se k myšlence, že by mělo být uzavřeno příměří, dostali až s velkým zpožděním, protože až do Trumpovy inaugurace upřednostňovali podporu neúspěšných válečných snah Ukrajiny, a to bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.

Zvláště šokující je, že lídři EU, kteří by měli být ztělesněním mírového projektu par excellence, prosazují nestabilní příměří namísto komplexní mírové dohody. Příliš mnoho lidí považuje mírovou dohodu za „vítězství“ Putina, přitom je ve skutečnosti v zájmu všech stran.

Komplexní urovnání, které zajistí dlouhodobou stabilitu, nabízí nejlepší šanci na zajištění investic soukromého sektoru nezbytných pro obnovu ukrajinské ekonomiky. Může také posílit demografickou základnu země, která se od rozpadu Sovětského svazu zmenšila téměř o polovinu, tím, že podpoří návrat Ukrajinců, kteří ze země uprchli. Bez rekonstrukce, kterou může urovnání usnadnit, má Ukrajina jen malou šanci na vstup do EU. A USA nemohou zodpovědně stáhnout své síly z Evropy a přizpůsobit svou velkou strategii realitě multipolárního světa, pokud budou i nadále vtahovány zpět do regionu sužovaného hrozbou opakujících se konfliktů.

Můžeme věřit, že Putin znovu nenapadne Ukrajinu, ani po uzavření mírové dohody? Tato otázka je irelevantní, protože mezi Ruskem a Západem již léta neexistuje velká důvěra. Spojené státy také mají sklon odstupovat od dohod, které podepsaly předchozí vlády, včetně Smlouvy o protiraketové obraně (za vlády George W. Bushe) a jaderné dohody s Íránem (za vlády Donalda Trumpa).

V tomto světě neexistuje záruka trvalého míru. Aby všechny strany dodržely své závazky, bude zapotřebí kombinace pobídek a sankcí, odstrašování a ujištění. Bude nutné ukončit postavení Ukrajiny jako „šedé zóny“, jejíž bezpečnostní status je nejasný, a poskytnout jí dostatečné záruky její budoucí bezpečnosti, s nimiž budou moci všechny strany žít.

Především to bude vyžadovat společné úsilí o vytvoření inkluzivnějšího kontinentálního bezpečnostního řádu, bez něhož nebude mít Rusko, Ukrajina ani Západ žádnou bezpečnost.

Evropané by se měli zamyslet nad tím, že když šlo o konflikty jiných zemí, zpívali ze zpěvníku o budování míru a „politických řešení“, ale když jde o jejich vlastní zájmy, trvají na tom, že „válka se vyhraje na bojišti“, uzavírá Zachary Paikin.