Bude v Koreji válka?

Velká diplomatická mobilizace, která probíhá v těchto dnech ve světě, možná nemá obdobu. Čínský prezident Xi Jinping (Si Ťin-pching) se setkal v Pekingu s jihokorejským prezidentem Moon Jae-In (Mun Če-in), ruský prezident Vladimír Putin volal americkému protějšku Donaldu Trumpovi, britský ministr zahraničí Boris Johnson jednal v Londýně s japonským kolegou Taro Kono, zatímco a generální tajemník OSN Antonio Guterres navštívil v Tokiu premiéra Shinzo Abe (Šinzó Abe), kde sondoval situaci kolem KLDR, než o ní mělo jednat páteční zasedání Rady bezpečnosti. Tentokrát však Rada měla jednat na vyšší úrovni než obvykle, v obsazení ministrů zahraničních věcí. Tedy i za účasti amerického Rexe Tillersona.

Tohle všechno se děje formálně kvůli severokorejským raketám, které už jsou schopny dosáhnout území Spojených států, ale fakticky kvůli tomu, že mluvčí Bílého domu popřel připravenost Washingtonu k bezpodmínečnému jednání s Pchjongjangem. Rex Tillerson takovou nabídku učinil, chce jednat s Korejci napřímo a bez jakýchkoliv předběžných podmínek, ale mluvčí Bílého domu, prohlásil, že jedna podmínka splněna být musí, Severní Korea „musí zlepšit své chování“. Co to znamená, nikdo neví.

Alternativou Bílého domu je, že „všechny možnosti jsou otevřeny“. Znamená to, že se chystá válka?  Severokorejský vůdce Kim Jong-un (Kim Čong-un) přitom za vyhlášení války považuje i spuštění námořní blokády, kterou Spojené státy navrhují. Ze severokorejské jaderné munice jde strach, proto analytici přemítají nad bleskovými údery, které by v jednom okamžiku bezpečně zničily veškeré možnosti severokorejské odvety. Na papíře to vypadá moc pěkně, ale co by se stalo, kdyby se to nepovedlo? A kdo by zastavil jaderný mrak, který by se nad KLDR zvedl a vydal volně do šírého světa jako oblaka z Máchova Máje? A to raději nemluvme o představě milionů mrtvých, kteří by se s tím jaksi svezli…

To považují všichni, zřejmě včetně Tillersona, za nepřijatelné. Čínský prezident to výslovně řekl svému jihokorejskému protějšku (ten to tvrdí od okamžiku, kdy byl letos zvolen), Putin to sdělil Trumpovi, a přitom zaujal opatrnou pozici, aby mohl pomáhat při případném zprostředkování jednání. Čínský prezident se shoduje s jihokorejským o potřebě denuklearizace Korejského poloostrova. Také ruský prezident odmítá, že by KLDR měl být přiznán status jaderné mocnosti, což je v logice věci podpora čínského a jihokorejského stanoviska. KLDR se bojí vývoje, jaký viděla v Iráku nebo Lybii, kde byli vůdcové popraveni, a chce bezpečnostní záruky.

Americký ministr zahraničních věcí si je vědom toho, o čem je KLDR ochotna jednat, a chce navázat na nepříliš vzdálenou minulost za prezidenta Billa Clintona, kdy se i dohodla – než to zmařil nový americký prezident George W. Bush, kladením nových jednostranných podmínek. Severokorejský režim se nám nemusí líbit, ale kdyby měly být všechny nehezké režimy zničeny, země rozvráceny a obyvatelstvo vybito, případně jenom vyhnáno do uprchlických táborů, moc by si nepomohly ani svět, ani demokracie, ani lidská práva.

Tillerson má právo na silná prohlášení, je fakticky dvojka hned za prezidentem. Je víc než viceprezident Mike Pence, který je pouhým náhradníkem pro případ, že Trump bude nějakým způsobem stažen ze hry. Takhle střídal Johnson Kennedyho nebo Ford Nixona, ale jinak jsou viceprezidenti jen ozdobou večírků. Tillerson podle denního zpravodajství sice vypadá jako muž na rozkývané židli, ale v dění fostfaktického Washingtonu není snadné se vyznat. Napřed se totiž musíme smířit s tím, že je jedno, co kdo řekne. Důležité je, co kdo udělá, ale chystanou akci je nutno dlouho tajit, aby ji političtí protivníci nezmařili, protože politické úspěchy soupeře jsou nepřijatelné za každou cenu. I za cenu zničující války někde jinde.

Není proto vyloučeno, že dvě vedoucí osobnosti americké vlády, prezident Trump a ministr zahraničních věcí Tillerson, mají přísně rozdělené role. Ten první funguje výlučně pro domácí publikum, pokud nejedná s cizími státníky bez doslovné kontroly, a ten druhý má zkoušet možné i nemožné, aby svět pochopil, že všichni ve Washingtonu nejsou úplní blázni. Doma, kde je prezident v zajetí nepřátelských médií a zákonodárců, je třeba harašit zbraněmi, ale ve světě, kde se častěji jedná s normálními lidmi, je to třeba hasit.

Trump má silná domácí témata, která mají naději na volební úspěch. Takhle zatím vyznívá daňová reforma, byť je domácími i zahraničními médii vnímána nepřátelsky a evropské spojence dokonce rozzuřila. Konečnou podobu dostane příští týden, a můžeme ji pak detailněji rozebrat. Hlasování bude na ostří žiletky, v Senátu už mají Republikáni většinu jen jediného hlasu. Nicméně úspěch by to byl, proto se do Trumpa šije na jiném poli a vytýká se mu nedostatečná péče o národní bezpečnost. Tím je myšleno váhání při vytváření dostatku úhlavních nepřátel USA a neochota je rozhicovat natolik, aby se dali uklidnit jen nějakým tím mírovým přepadením či aspoň humanitárním bombardováním.

Trump se pokouší o protihru i na tomto poli. Zkouší využít tu složku uvedeného tématu, která by mohla část nespokojenců strhnout na jeho stranu. S výdaji na zbrojení zachází jako s výpalným,  považuje jej hlavně za zdroj příjmů pro vojensko-průmyslový komplex. Kudy Trump jezdí, tam prodává americké zbraně, aby si doma přišli na své. Zatím v tom byl úspěšný. Jihokorejcům vnutil rakety THAAD, přestože oni i Číňani odmítají jejich nasazení, a Saúdy dokonce dokázal pumpnout o rekordních 400 miliard dolarů, za které si chtějí nakoupit během deseti let zbraně, aby měli (od Američanů) klid.

Když si vzpomeneme na časy před třiceti lety, rozbíhající se odzbrojovací jednání vycházela ze zjištění, že zbraně hromadného ničení jsou k ničemu, protože by je použily obě strany. Zničilo by to všechny, proto raději pryč s tím. Zdá se, že Trump tyto úvahy posunul, že zbraně mohou posloužit míru, když se z nich nestřílí, jen se fakturují. Zafungují jako kšeft, který těm největším divočákům ucpe hubu.

Tohle je moje čtení Trumpa. Pokud se mýlím, řekneme si to někde na pravdě Boží.