Triumf hokejistů ozářil celou zemi

Čeští hokejisté teď neuvěřitelným způsobem dobyli titul mistra světa. Stalo se tak po dlouhých čtrnácti letech. Z té party někdejších mistrů světa z roku 2010 zůstal v dnešním českém týmu poslední Mohykán, kapitán Červenka. A Červenka zůstává i po čtrnácti letech, ve svých 38 letech, jedním z lídrů týmu. Jeho nasazení, technika, rychlost, schopnost regenerace sil, střelecké umění a chytrost ho zařazují k největším hráčům české historie. K Jiřímu Holíkovi, Vladimíru Martincovi, Vlastimilu Bubníkovi či Vovkovi Zábrodskému.

Celý tým projevoval ohromné úsilí, nasazení a ve finále, ale také v semifinále a čtvrtfinále, v něm nebyla zjevná slabina. Ale upřímně, bez hvězdných posil ze zámoří, které dodatečně dorazily do dějiště mistrovství – mám na mysli Pastrňáka, Nečase a Zachu – bychom se nejspíš mistry světa nestali. Stavebním kamenem úspěchu byl ovšem fenomenální výkon brankáře Dostála. V Kanadě chytá v jednom spíše z podprůměrných klubů a není v tomto klubu ani jasnou jedničkou. Na mistrovství vychytal čtyři nuly. Ta nejcennější byla ve finále. Ale také ve čtvrtfinále při utkání se střelecky disponovanými Američany. Věřím, že pokud mu osud a bafuňáři NHL dopřejí, stane se jedním nejlepších brankářů této ligy. Příležitosti se bude umět chopit tak, jako na tomto mistrovství.

Snad bych ještě měl vyzvednout nejméně dva hráče, kromě už výše jmenovaných, kteří hráli vysoký světový nadstandard. Byl to Palát a Radek Gudas. Pokud šéfové NHL budou soudní, využijí tak řadu českých hráčů, kteří předvedli na mistrovství vynikající výkony, ve špičkových klubech (Kubalík, Špaček, Kaše ad.).

Jako vždy se přilepili na vynikající úspěch českých reprezentantů také političtí potentáti, počínaje prezidentem Pavlem, přes premiéra Fialu a jeho družinu.

Doufám, že někdo z hráčů (hodil by se kapitán Červenka) anebo funkcionářů hokejového svazu bude mít tu odvahu při přijetí v Kramářově vile anebo na Hradě, říct, co je potřeba udělat pro to, abychom na tento obrovský úspěch, kterým je získání titulu mistrů světa, nečekali dalších čtrnáct let.

Jsou to v první řadě investice do mládeže. Navázání na systém výchovy mladých hokejistů, který zde fungoval v 90. letech (navázal na střediska mládeže vytvářená v době bývalého režimu). A jako všechno, co má skončit úspěchem, tak je potřeba věc zainvestovat. Zainvestovat do vybavení klubů výstrojí, do platů trenérů mládeže tak, jak to dělají dnes po našem vzoru zkopírováním a zdokonalením systému, který u nás tak úspěšně fungoval v 90. letech, všude ve významných hokejových zemích. Ohromným příkladem vzestupu hokeje díky uplatnění podobného systému výchovy mladých hráčů je Švýcarsko, náš finálový soupeř. 

Jde o to, aby čeští kluci, kterým je 15 či 16 let, nemuseli již odcházet do zahraničí za lepšími tréninkovými podmínkami. A tedy za lepším rozvojem svých herních schopností. Do Kanady, USA, ale i do Finska či Švédska.

Najde někdo takovou odvahu? A když ji najde, budou představitelé pravostředové vlády schopni podpořit sport jako něco jiného než soukromou aktivitu? Za Kalouskových a Topolánkových časů to nešlo. Ti brali sport jen jako soukromou aktivitu každého. A tak mnoho kluků z rodin, které jsou příjmově slabší, prostě hokej hrát nemohlo a nemůže Něco stojí výstroj, něco cestovaní a další výdaje. Ale šance tady je. Šance k tomu, aby třeba za rok nebo za pár let jsme se stali znovu mistry světa. A abychom třeba na Světovém poháru, který se tentokrát odehraje v Kanadě bez nás, byli už příště neopomenutelnými účastníky.