Také ze sparťana Pláničky se stal slávista…

Plánička přišel do Slávie z malého holešovického fotbalového klubu. A o čem se málo už dnes ví, je to, že se nejprve šel nabídnout k letenské konkurenci - na Spartu. Byl totiž fanouškem Sparty. A tak ho nechali s hráči železné Sparty potrénovat na letenském hřišti Po tréninku Pláničkovi  sdělili, že „malá piva nepěstují ani v kantýně“. František Plánička měl totiž "jen" 178cm a proti obrovitému sparťanskému brankáři Peyrovy, který měl snad 2 metry, byl opravdu „malé pivo“. Tak nezbylo Pláničkovi nežli se odebrat přes ulici, na tehdejší letenský stadion Slavie a nabídnout své služby tam. Ve Slávii měl Plánička obrovskou konkurenci v brankáři Štaplíkovi. Spolu se střídali nejen v brance Slávie, ale o něco později také v brance národního mužstva. Až po pár letech (Plánička přišel do Slávie v roce 1923)  se Plánička vypracoval na jasnou jedničku Slávie a národního týmu a jednoho z nejlepších brankářů kontinentu.  A v roce 1934 byl vyhlášen nejlepším brankářem MS v kopané v Itálii, kde naši fotbalisté získali stříbrné medaile. A Plánička měl na tomto skvělém výsledku čs. týmu lví podíl.

A tak se časem ze sparťana Pláničky stal jeden ze symbolů pražské Slávie a její doživotní fanoušek.

Část takyfandů Slávie dnes dokonce útočí na nového forvarda Slávie Chorého, který přišel v letním přestupním termínu z Plzně, Prý před lety v nějakém rozhovoru sdělil, že je fanouškem Sparty a že by si přál za ní hrát. Tato touha Chorého nebyla vyslyšena, a tak se tento dnešní útočník národního družstva stal objektem zájmu Slávie. Stejně tak, jako kdysi Plánička, když byl výbory Sparty prohlášen za „malé pivo“ a tedy za nehodného toho, hrát za Spartu.

Chorý je hráč rozdílový, tedy je hráčem se schopností rozhodovat zápasy, které jsou na vážkách. Podobně jako kdysi Plánička anebo jako byli v nedávné minulosti Souček či Stanciu. Proč služeb takového hráče nevyužit. Tedy, pokud Slávii (a jejím fandům) jde o to, aby získávala trofeje v Česku a postoupila v evropských soutěžích co nejdále. Zbavovat vlastního hráče sebevědomí, dehonestovat ho bučením a hvízdáním při hře,  je projevem naprosté stupidity ubližující klubu, jemuž fandím. Kromě toho, Slávie má majitele a má také svůj management. Majitel investoval do nákupu Chorého až 100 miliónů korun. Někteří takyfandové, pokud ničí tuto investici, by si měli uvědomit důsledky, které to bude mít. Ubližují klubu, který údajně mají rádi.

Chodím na fotbal přes 60 let. První ligový fotbalový zápas, který jsem vnímal, byl v srpnu roku 1962, tedy po slavném MS ve fotbale v Chile, na němž naši byli druzí. Bylo to derby mezi Slávií (tehdy Dynamem) a Spartou (tehdy Spartakem), které Slávie vyhrála 2:1. Ve Slávii hrál skvělý Lála a ve Spartě další dva členové chillského týmu, legendární Kvašňák a také Mašek. Nemusím připomínat, že stadion v Edenu byl plný a vládla tam skvělá, bojová atmosféra. Žádné vzájemné urážky se ale neobjevovaly. A přesto utkání ovládaly emoce, jako žádný jiný ligový zápas. Nechápu dnes pokřiky typu „Jude Slavie“, „zku..ená Sparta“ či „zku..ená Plzeň“. Takovéto pokřiky do sportu vůbec nepatří.

A už vůbec do něj nepatří urážky vlastních hráčů. V utkání Slávie   s Budějovicemi se dá hovořit o systematických útocích na Chorého, protože pokud hesla, která se dotýkají Chorého,  jsou vyvolávána megafonem a opakována davem, pak se jedná o systematické ničení tohoto hráče. Je to tak trochu psychiatrická diagnóza.

Chápu, že část novinářů, která zrovna nepřeje Slávii, má z dnešních potíží Slávie a Chorého  radost, ale sportovní žurnalistika by přece měla mít i výchovný rozměr.

Útoky, které jsou vedeny vůči Chorému by mě vadily v případě každého hráče, z každého klubu. Pokud se samozřejmě nedopustí nějakého kriminálního činu. A to se Chorý opravdu nedopustil…

Foto: František Plánička (Youtube)