Petr Michek: Lisabonská smlouva a ČR

První smlouvou je tzv. „Bruselský pakt", který byl uzavřen v roce 1948 mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spojeným královstvím a jejím předmětem byla sociální, kulturní, hospodářská a především vojenská spolupráce a kolektivní obrana proti možnému útoku Německa.

Druhou smlouvou byla „Pařížská smlouva", která byla podepsána v roce 1951, a která se stala zakládající smlouvou Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a mezi jejími signatáři už byla také Spolková republika Německo a Itálie.

Následovaly „Římské smlouvy" (1957). První z nich byla smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a druhou byla smlouva, kterou se zakládalo Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Signatářskými státy tehdy byly: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo. (Pozn. V roce 1993 se Smlouva o Evropském hospodářském společenství přejmenovala na Smlouvu o založení Evropského společenství (ES) a v roce 2009 došlo k přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie).

V této souvislosti je nutné připomenout, že název Evropské hospodářské společenství vznikl v Německu již v roce 1940, kdy velitel německého letectva maršál Hermann Göring plánoval letecké útoky na Velkou Británii, která měla být po kapitulaci začleněna do jednotné politické a ekonomické říše – Evropského hospodářského společenství (Europäische Wirtschaftsgemeinschaft) řízeného Německem. Suverenita národních států měla být zlikvidována a měl být vytvořen nový evropský superstát na bázi federace, s jednotnou vládou, parlamentem, soudním dvorem, zpravodajskými službami, měnou, hymnou a vlajkou. Tato idea byla projednávána v Berlíně v roce 1942 na konferenci, kde bylo konstatováno, že nepřítelem této myšlenky je Velká Británie. Že vám to něco připomíná? Ano, pravda je taková, že myšlenka Evropské unie má kořeny a prvopočátek v nacistickém Německu!!! Co se nepodařilo uskutečnit silou, tak je dnes prosazováno diplomacií a ekonomickým a politickým nátlakem.

V roce 1965 byla podepsána „Smlouva o Evropských společenstvích" – oficiálně Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství (Slučovací smlouva), která sloučila orgány, do té doby existujících tří evropských společenství (EHS, ESUO a Euratom), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se rovněšž začal používat název Evropská společenství.

V roce 1986 byl v Lucembursku a v Haagu podepsán „Jednotný evropský akt", též Akt o jednotné Evropě, který byl první výraznou revizí Římských smluv. Mimo jiné právně ustanovil Evropskou radu, rozhodl o používání kvalifikované většiny (např. v oblati měny, sociální politiky, ekologické politiky, atd.), neboť Evropská společnství měla již tehdy 12 členů a bylo nesnadné přijímat rozhodnutí jednomyslně. Mimo to rovněž odstranil kontrolu osob a zboží na vnitřních hranicích ES, otevřel trhy práce v jednotlivých zemích, odstranil státní monopoly (např. v poštovnictví), apod.

V roce 1992 byla podepsána v Maastrichtu v Nizozemí „Smlouva o Evropské unii - Maastrichtská smlouva", která byla významným krokem k evropské integraci a federalizaci. Zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila novou politickou a hospodářskou strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů" – Evropskou unii (EU). První pilíř tvořila stávající Evropská společenství, druhým pilířem byla nově zavedena společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř spolupráce byl v oblasti spravedlnosti a vniřtních věcí. Mimo jiné byl novinkou také plán zavedení jednotné evropské měny v rámci hospodářské a měnové unie.

V roce 1997 byla podepsána „Amsterodamská smlouva", která změnila Smlouvu o EU a Smlouvu o ES. Mimo jiné stanovila, že počet poslanců Evropského parlamentu nepřesáhne počet 700 osob, začlenila „Schengenskou smlouvu" do právního systému Evropské unie, apod. (Pozn. Schengenská smlouva byla podepsána v roce 1985 a umožnila společný hraniční režim a společnou imigrační politiku. Stala se základem pro všeobecné zrušení celních a pasových kontrol na vnitřních hranicích států EU, čímž se vytvořil tzv. Schengenský prostor, který je dnes tvořen již 26 státy.

V roce 2001 byla ve Francii v Nice podepsána „Niceská smlouva", která pozměnila Smlouvu o Evropské unii a Římské smlouvy a jejím úkolem bylo připravit Evropskou unii na rozšíření o deset nových zemí a zajistit fungování EU do budoucna.

V letech 2003 – 2004 byla projednávána „Smlouva o Ústavě pro Evropu", která se měla stát základním dokumentem Evropské unie a měla nahradit složitou strukturu dosavadních smluv, zejména Maastrichtskou smlouvu a Smlouvu o společenství, čímž měla EU vykročit k federalizaci evropského kontinentu. Ústavní smlouva byla posléze po dlouhých jednáních podepsána dne 29. října 2004 v Římě. Za Českou republiku ji podepsal tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.

Smlouvu o Ústavě pro Evropu schvalovaly v některých zemích EU národní parlamenty a v dalších byla schvalována všelidovými referendy. Proces schvalování Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl ukončen poté, co v referendech byla odmítnuta ve Francii a v Nizozemí.

Po téměř dvou letech, za německého předsednictví v roce 2007, přišlo Německo s návrhem Reformní smlouvy, která by převzala podstatnou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala by ji do stávajících základních smluv EU. Angela Merkelová přesvědčila zástupce jednotlivých zemí EU, že „vadou" Ústavní smlouvy byla pouze její forma, neboť Ústava byla napsána jako ucelený text a vynechala v ní pasáže týkající se státních symbolů (vlajka, hymna, prezident, státní svátky, atd., což vadilo nejvíce) a navrhla přepsat Ústavní smlouvu do úplně jiného textu – do formy dodatků ke stávajícím smlouvám, čímž se podařilo obejít nutnost národních referend v jednotlivých státech EU, aby nehrozilo nebezpečí jejího zamítnutí. Pouze v Irsku proběhla dvě referenda. V prvním byla Ústavní smlouva odmítnuta a v druhém, po masivní propagaci, byla smlouva schválena. V následném období, za portugalského předsednictví, byla smlouva podepsána dne 13. prosince 2007 v Lisabonu. Odtud nese název „Lisabonská smlouva"- celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.

Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu dne 3. listopadu 2009 a ta vstoupila u nás v platnost 1. prosince 2009 po podpisu tehdejšího prezidenta ČR Václava Klause. Ten měl ke smlouvě velké výhrady. Poslanci si tehdy vyžádali i stanovisko Ústavního soudu, který ovšem neřešil smlouvu jako celek a zabýval se pouze dílčími pasážemi, které neshledal protiústavními a Smlouvu doporučil k přijetí.

Aby nehrozilo vracení majetku sudetským Němcům (což je již ošetřeno v Postupinské dohodě), tak Václav Klaus inicioval přijetí vyjímky pro ČR, podle níž Listina základních práv Evropské unie není součástí zakládajících smluv. Ovšem na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii má „stejnou právní sílu jako Smlouvy a nevztahuje se na základě vyjimek pouze na Polsko, Velkou Británii a Českou republiku".

Postoj politických stran v ČR ke Smlouvě byl různý. ČSSD, KDU-ČSL a Strana zelených smlouvu podporovaly. KSČM požadovala, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo v referendu. Tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek Smlouvu podporoval, ale většina členů ODS sdílela odmítavý názor Václava Klause, který, i když Smlouvu podepsal, prohlásil: „Nesdílím názor s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu. Vstoupením smlouvy v platnost, Česká republika přestane být suverénním státem, neboť každá smlouva znamená tu drobné, tu zásadní posouvání evropského integračního procesu k větší a větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států EU!!!"

Lisabonská smlouva zavedla nová pravidla rozhodování v Radě ministrů, kde v mnoha případech se příště bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, což je pro malé státy krajně nevýhodné. Rovněž zavedla vznik funkce stálého předsedy EU (tzv. Europrezidenta) a vznik funkce vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Smlouva rovněž zavedla právní subjektivitu EU a nově zavedla ustanovení o dobrovolném vystoupení z EU, čímž uznala, že členské státy mají právo kdykoli z EU vystoupit. Nedávno toho využila Velká Británie v tzv. Brexitu, což bylo velkým překvapením pro zástánce globalizace a federalizace Evropy.

Snahy po federalizaci EU jsou i nadále živé. Nedávné prohlášení bývalého předsedy Evropského parlamentu a současného předsedy německé sociální demokracie Martina Schulze: „Kdo odmítá evropskou federaci, ať jde z kola ven" svědčí o skutečnosti, že tlak na federalizaci kontinentu stále trvá. Málé státy jako je Česká republika proto musí být obezřetné, aby neuváženým podpisem nepozbyly zbytky sdílené suverenity, neboť jak je z historie známo, svoboda a suverenita se lehce pozbydou, ale zpět se získávají za velkých obětí!