Junckerova velká řeč o stavu Unie

Velice jsem jako tehdejší premiér oceňoval, jak dokázal zvládnout otázku evropského rozpočtu a kdyby nebylo jistého „politického“ sobectví Tonyho Blaira, byl by mu do konce lucemburského předsednictví 30.6.2005 schválen i evropský rozpočet na léta 2007 – 2013. Tony Blair ale chtěl evropský rozpočet dělit sám. A to se mu také v druhé polovině roku 2005 povedlo. Protože jsem o evropských penězích za ČR tehdy vyjednával, musím říci, že Juncker byl k nám velmi velkorysý a Blair ještě velkorysejší. Česká republika získala tehdy na 1 obyvatele nejvíce fondů ze všech zemí Evropské unie. Juncker je nesporně pozoruhodný muž působící v zemi na francouzsko-německém pomezí, které bylo vždy kulturně silně ovlivněno Francií, ale které má především německé nebo spíše germánské kořeny.

Juncker dokáže skvěle hovořit německy a francouzsky a neméně dobře i anglicky. Je prostě výtečně připraven pro dráhu šéfa EU, tedy předsedy EK. Vlastně jako žádný jiný evropský politik. Jiná věc je, co se mu v jeho funkci daří a co se mu může podařit. K jeho funkci patří v první řadě schopnost manévrovat mezi zájmy Německa a Francie a vlastně všech zemí EU, které musí tak nebo onak respektovat. Musí vycházet z reality tak, jak se v EU vytvořila. Současná EU je vlastně vícerychlostní. Je zde jádro Evropské unie, které je tvořeno zejména zeměmi s eurem, a jsou zde země, které viditelně zaostávají. A z těch zaostávajících zemí se vydělují země, které mají nadějnější hospodářský růst a mohou mít nadějnější budoucí vývoj. K těmto zemím může patřit i Česká republika. Juncker správně pochopil, že v této chvíli není možné přeskakovat etapy a jít cestou, kterou navrhuje směrem k větší integraci francouzský prezident Macron. Jím navržená cesta by znamenala definitivní rozestoupení EU na dva či tři nebo dokonce i více skupin členů a dezintegraci unie. Juncker vychází z toho, co je nyní uskutečnitelné. Ve svém projevu před Evropským parlamentem ve Strasbourgu proneseným přesně v polovině jeho mandátu proto vycházel z realistických možností EU.

Kvóty podle něj už nejsou prioritou a Juncker kritizoval některé unijní státy za nedostatek solidarity se zeměmi, jež jsou na Schengenské hranici. O kvótách na přerozdělení migrantů nehovořil. Hovořil naopak o potřebě urychlení odchodů těch migrantů, kteří jsou neintegrovatelní.

Na základě české a slovenské iniciativy se Juncker pustil také do problematiky dvojí kvality potravin. Kritizoval postup velkých potravinářských firem i obchodních řetězců, který vede k dvojí kvalitě prodávaných potravin. V těch „starých“ zemích EU jsou potraviny obecně kvalitnější, v novějších a nových členských státech jsou méně kvalitní. To musí podle Junckera skončit: „Češi, budete mít v čokoládě více kakaa…“. Juncker dále odmítl Macronovy poněkud revoluční představy, že by eurozóna měla mít nějaký svůj speciální rozpočet anebo ministra financí. Místo toho se přimluvil za vytvoření fondu, který by pomohl zemím, které do budoucna plánují přijetí eura. To je příležitost také pro Českou republiku. Vlastně vyzval všechny země, které uvažují do budoucna o přijetí eura, aby urychlily svůj vstup do eurozóny. To je v případě ČR zatím, díky dřívější chybné politice vedení ČNB, nepředstavitelné. Budoucí česká vláda nejspíše až v tom přespříštím volebním období může uvažovat o vstupu ČR do eurozóny, až bude kurz eura a koruny někde v perimetru 1 euro ku 20 -22 korunám. Do té doby by přijetí eura znamenalo ožebračení občanů a znehodnocení jejich úspor a také umělé snížení ceny práce v Česku.

Významnou pátou pasáž věnoval Juncker oblasti právního státu a svobody. Vyzval nepřímo k dodržování demokracie v Polsku a Maďarsku a odmítl také členství Turecka v EU. I když do budoucna to zcela nevyloučil. Takže Jean-Claudův projev je možné chápat jako pragmatický a jako maximum možného za současného stavu EU a rozdílné vyspělosti jeho členů.