Ivo Šebestík: Několik momentů z dějin starého Íránu

Tato rozlehlá říše se jmenovala Persie a nacházela se pod vládou Achajmenovců. Na svém západním okraji se Persie dostávala do těsného kontaktu s řeckým světem, což vyvrcholilo konfliktně řecko-perskými válkami v první polovině 5. století před naším letopočtem. Spor mezi Řeky a Peršany se tehdy rozhořel v důsledku potlačení povstání maloasijských řeckých městských států v letech 500 – 495 (přibližná data). Peršané povstání potlačili, ale tím, že se na stranu povstalých měst postavily Athény, třebaže jejich pomoc byla skoro bezvýznamná, usoudil perský král Dáreios I., že by se zde mohla naskýtat příležitost k výpravě proti Řekům.

Řecko-perské války

První perská výprava proti Řekům za Helléspontem (dnešní Dardanelly) skončila u mysu Athós, kde Řeky možná zachránila bouře, která zničila perské loďstvo. Následovaly pověstné bitvy u Marathónu (490 př. n. l.), u Thermopyl (480 př. n. l.), v níž perský král Xerxes I. porazil spartského krále Leónida a srazil se s Řeky také v námořní bitvě u Artemísia, po které ale následoval perský vpád do Attiky a vyplenění samotných Athén, které Řekové ale stačili ještě včas vyklidit. Je docela možné, že když ruský vojevůdce Kutuzov rozhodl vyklidit Moskvu před Napoleonem, že se nechal inspirovat vzorem starých Athéňanů. Za jeho časů bývala paměť na antiku ještě docela živá. Dokonce i mezi vojevůdci.

Peršané za oněch časů v bojích s Řeky neuspěli. Perské pokusy dobýt evropské Řecko skončily neúspěchy u Salamíny (480 př. n. l.) a o rok později u Platají (úspěch Sparťanů) a u mysu Mykalé na západním pobřeží Malé Asie. Pro Řeky představovala rozpínající se achajmenovská Persie smrtelné nebezpečí. Vskutku dost možná hrozil únos Európé, dcery foinického krále Agénora, třebaže ne na býku (byl jím sám Zeus)a na Krétu, ale až do Asie. Ona Európé, jež na Krétě dala život Mínóovi a Rhadamanthyovi, dala jméno také našemu světadílu. Tomu báječnému světadílu, který se v našich časech dočkal tak úžasně podivného politického vedení. Ach ty mstivé Erínye!

Příběh starého Íránu

Dějiny starého Íránu jsou ale mnohem staršího data, než jsou časy řecko-perských válek. Začínají už někdy na počátku 4. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy se v oblasti, kterou později zaujme ona říše perských Achajmenovců, zformovaly dva geograficky protikladné prostory, hornatý Írán a nížinaté povodí „babylonských řek“, Eufratu a Tigridu. Tam se už v polovině čtvrtého tisíciletí př. n. l. zformovaly starověké státy Sumeru, Elamu, Akkadu, Sús, později Asýrie a Babylónie. A jihozápadním směrem od současného Íránu se nacházely mimo jiných Palestina, Foinikie a Sýrie. Zde se patrně zrodilo zemědělství a tudy kráčely dějiny velice slavných kulturních národů. Spojené státy, které dnes útočí na Írán, samozřejmě před lety nezapomněly ani na Irák, na jehož území se kdysi rozkládaly starověké kultury Sumeru, Akkadu, Asýrie a Babylónie. V Bílém domě se o těchto kulturách mohli dočíst alespoň ve Starém zákoně, když už ne jinde.

Národy, které se usadily přibližně na území současného Íránu, patřily jazykově k indoíránské skupině. Během vývoje se jazyky íránské oddělily od indických a vyvíjely se dále samostatně. V této souvislosti se objevuje pojem Árijci, kteří byli považováni za předchůdce Indů i Íránců. Ve skutečnosti byli Árijci bratrskými větvemi těchto zmíněných národních skupin, ne společným předkem. Dnes se pro jazyky mající tento společný původ – patří sem také moderní evropské jazykové skupiny – užívá pojmu indoevropský. Ono označení Árijci se objevuje v 19. století jako kontrastní pojem k Semitům, později vůči konkrétně příslušníkům židovského etnika. V onom 19. století se prosadila iluze o nadřazenosti „árijské rasy“ nad všemi ostatními, což pochopitelně vedlo ke zneužívání především v procesu evropské kolonizace a později ke znetvoření pojmu v epoše německého nacismu. Bohužel, nebezpečnou iluzí o civilizační nadřazenosti trpí dodnes „elity“ některých států Západu, což velice přispívá ke konfliktům mezi národy a státy a k neschopnosti oněch „elit“ smířit se s takovým uspořádáním na planetě, které by se zakládalo na principu rovnosti a vzájemného respektu.

Někdy kolem roku 1000 př. n. l. zaplavili árijské kmeny západní a severní části dnešního Íránu. Árjové[1] (Árijci) se sem stěhovali v několika vlnách, už od poloviny druhého tisíciletí, patrně z jihovýchodní Evropy, a to přes Kavkaz, podél Kaspického moře a Aralského jezera. Později, kolem roku 900 př. n. l., se o nich zmiňují asyrské prameny, neboť asyrský král Salmanassar vpadl do země zvané Parsuaš a současně i do země Amadai či Madai. Pod těmito názvy se ukrývali už Peršané a Médové, kteří se ale nacházeli pod nadvládou tehdy mocné říše Uratru, v jejímž názvu už tušíme pozdější Arménii, která byla mnohem větší a silnější, než je Arménie současná. Byla tehdy velkým soupeřem samotné Asýrie. Co se týká Persie, pak se tímto názvem původně označovalo jen poměrně nevelké území na severovýchodním pobřeží Perského zálivu. Pojem Persie rozšířili na celé území Achajmenovské říše Řekové, neboť zakladatelé této Achajmenovské říše z Persie pocházeli. Řecký zeměpisec, Strabón, používal pro Peršany rovněž jména Ariané.

Vrátíme-li se ještě k otázce starých jazyků, tak přestože se indické a íránské jazykové větve od sebe oddělily a vzdalovaly se, tak přesto po celý starověk existovala možnost vzájemného dorozumění. Na území Indie je nejstarší jazykovou formou řeč védských posvátných hymnů, na kterou později naváže sanskrt, jazyk bohaté indické literatury. Na íránském území je to pak stará perština a jazyk Avesty, u níž ale neznáme datum jejího vzniku.

Zakladatel Perské říše, Kýros Veliký

Zmínili jsme se v úvodu našeho vyprávění o perském králi Kýrovi Velikém. Řecký spisovatel, filozof, politik a voják jménem Xenofón věnoval Kýrovi zajímavou monografii nazvanou „Kýrú paideiá“ nebo-li O Kýrově vychování. Xenofón Kýra považoval za ideálního panovníka a svoji knihu o něm napsal tak trochu bez ohledu na skutečnost. Nelze ji považovat za spolehlivý historický pramen, podobný jako byly jeho Vzpomínky na Sokrata či Anabaze. Historický Kýros Veliký zahájil svoje působení povstáním proti médskému králi Astyagovi, jehož říši se mu podařil v roce 550 př. n. l. vyvrátit. Tento úspěch podnítil Kýrův apetit a perský panovník se vydal na západ s úmyslem podmanit si Lýdy a Babylóňany. Uspěl a pokračoval v tažení dále. Dobyl Sardy a porazil krále Kroissa, o jehož příslovečném bohatství se šířily po celém Řecku legendy. Tento Kroissos měl ostatně také dobyvačnou povahu, neboť si v Malé Asii podmanil řecká města. Ovšem uvažoval podobně jako později Římané, když sám začal přijímat řeckou kulturu a helenizovat svoje království. Konec jeho moci tedy učinil Kýros Veliký, a to v roce 547 př. n. l. jeho země se stala součástí Persie a Kýros se dostal až k Egejskému moři. Chtěl se pustit také do dobývání Egypta, ale tento úspěch musel počkat až na jeho syna Kambýsa. Historické prameny hovoří o tom, že Kýros Veliký vládl mírně a spravedlivě. Babylónu ponechal značnou autonomii, s Médy žil údajně v přátelství a správu Lýdie svěřil místodržícímu.

Zmínili jsme řeckého autora knihy o Kýrově vychování, Xenofóna. Měli bychom dodat, že se narodil v roce 430 a zemřel roku 355 př. n. l. Byl podobně jako Platón žákem Sókratovým a jako příslušník zámožné vrstvy neoplýval vztahem k demokracii. (Ostatně demokracie se zámožným vrstvám nelíbila nikdy, hlavně asi dnes.) Xenofón sice psal o Kýrovi Velikém, ale sám spojil nakrátko svůj osud s jiným Kýrem, Kýrem mladším, k jehož vojenské výpravě se připojil roku 401 př. n. l. O osudech řeckých žoldnéřů potom Xenofón vypráví právě ve zmíněné Anabazi, která dodnes patří k nemnoha antickým dílům, jaké se stále těší čtenářské pozornosti.

Tažení Alexandra Velikého do Persie

S dávnými Peršany se setkáváme znovu v souvislosti s výpravami makedonského krále Alexandra Velikého. Mladý ambiciózní král, Alexandr Makedonský, později zvaný Veliký, který vládl nad velkou říší v letech 336 – 323 př. n. l., vyrazil na tažení proti Peršanům v roce 334 př. n. l. Bylo mu teprve dvacet let a vojsko, které sestavil, bylo sice nepočetné, ale dobře vycvičené a vyzbrojené.

Proč tažení do Persie? Jednak taková výprava lákala mladého ctižádostivého panovníka, neboť v případě úspěchu se mohla svojí slávou vyrovnat válce trojské. Byl zde ale také racionální důvod. Perští Achajmenovci představovali pro Řeky skutečnou hrozbu. Nebyli hrozbou falešnou, jakou si jako záminku k agresi vymysleli v Bílém domě, když se Donald Trump rozhodl přepadnout Írán, zemi, ve které se kdysi dávno nacházelo centrum říše perských Achajmenovců. Ti se tehdy ocitli v těsné blízkosti Řeků. Maloasijské řecké osady a města ovládli a Řecku skutečně hrozilo reálné nebezpečí. Ony řecko-perské války před půldruhým stoletím a pozdější výpravy Alexandrovy měly možná pro vývoj Evropy větší význam, než jaký se jim běžně přisuzuje.

Alexandr byl na svém tažení úspěšný. Překročil Helléspont a ovládl celou Malou Asii, kde osvobodil řecké osady. O rok později se srazil v bitvě u Issu v Kilikii s mnohem početnějším vojskem samotného perského krále, Dáreia III., kterého porazil. Téměř bez boje se makedonský král zmocnil Foinikie, kde se mu urputně bránilo pouze obchodní město Tyros. Obléhal je sedm měsíců a tohle obléhání v Alexandrovi vzbudilo touhu pomstít se obráncům způsobem, jaký rozhodně nebudí sympatie. Kdo nepadl při obraně města, byl buďto prodán do otroctví nebo potupně ukřižován.

Jelikož se starověká Foinikie (její severní část se víceméně kryje se současným Libanonem) nacházela severně od Palestiny, měli Alexandrovi vojáci poměrně blízko do Jeruzaléma. Tam vyšel Alexandrovi v ústrety velekněz židovského chrámu, který mladého dobyvatele přesvědčil k tomu, aby Alexandr věnoval židovskému obyvatelstvu svoji přízeň. Historické prameny ovšem mlčí o tom, v jaké výši se ono přesvědčování nacházelo. Poté Alexandr zamířil do Egypta, kde kněží Ammónova chrámu postupovali podobně jako velekněz židovského chrámu. Také se rozhodli naklonit si dobyvatele. Šli však ještě dál než ti v Jeruzalémě, neboť Alexandra rovnou prohlásili za boha. Nevíme ale, v jaké podobě se nový egyptský bůh měl objevovat a zobrazovat. Víme jen, že Egypťané antropomorfní podobu bohů doplňovali prvky nejrůznějších posvátných nebo úctě se těšících zvířat. Byl to pozůstatek starších kultů, možná totemismu. Více o tom věděli pánové Dumézil nebo Elliade. Ostatně ani řečtí bohové se různých zvířecích či ptačích doplňků úplně nezbavili. Viz bohyně Athéna a její pověstná sova nebo Artemis zobrazovaná s jelenem. Mytologie je vskutku kouzelným světem.

A v Egyptě potom založil Alexandr město, které se později stalo velkým a slavným. Pojmenoval je po sobě, tedy takto se zrodila obdivuhodná Alexandrie, u jejíhož pobřeží stával proslulý maják na ostrově Faru, jeden z divů starověkého světa. A zde byla také založena slavná Alexandrijská knihovna, jež údajně obsahovala úplně vše, co bylo ve starověkém světě napsáno. Tato knihovna několikrát vyhořela, takže tímto způsobem přišel vzdělaný svět o poklady nedozírné ceny. Je možné, že se zde nacházely i gramatiky a slovníky starověkých jazyků, které se dodnes snažíme marně rozluštit.

Ještě roku 331 př. n. l. se Alexandr srazil s Dáreiem III. u Gaugamél. Ty se nacházely v Asýrii, kterou mocní Peršané za oněch časů ovládali také. Tahle bitva přinesla Alexandrovi ohromnou kořist. Dáreios totiž zanechal v Damašku nejenom své poklady, ale také harém. Podle starověkých pramenů (Ptolemaios I., Arriános, Plútarchos, Curtius Rufus a jiné) se mezi zajatci ocitly Dáreiova matka, manželka, dvě dcery a malý syn. A dále tam bylo například 300 kuchařů, 100 připravovatelů nápojů, 40 kadeřníků a voňavkářů a 329 tanečnic. Samotné poklady byly údajně ohromné. Alexandr byl ke svým vojákům štědrý, takže i ti mohli být spokojeni. Při uvádění čísel ale musíme být vždy opatrní, neboť starověcí kronikáři rádi přeháněli. Proto když čteme, že Dáreiovo vojsko mohlo dosahovat až miliónového počtu vojáků a že když lučištníci vystřelili najednou své šípy, tak se zatmělo Slunce, můžeme si uvědomit, že už i starověk znal pojem válečné propagandy a že porážka tak početného vojska působila na čtenáře letopisů vítěze mnohem lépe, než kdyby se počty nepřátel spočítaly přesněji. A potom byly jaksi skromnější. Inu, pozor na oficiální zdroje!

Alexandr na svém tažení založil spoustu měst, několik z nich neslo rovněž jeho jméno. Poražený perský král Dáreios III., poslední panovník Achajmenovské dynastie, jenž se dožil vyvrácení své říše, padl do rukou baktrijského satrapy jménem Béssos. Také tohoto Béssa napadlo zavděčit se Alexandrovi, jenže zvolil cestu, kterou Alexandra naopak proti sobě popudil. Béssos totiž nechal Dáreia zavraždit. A tak když Alexandr vtrhl roku 330 př. n. l. do Baktrie, Béssa, který byl s dalšími pachateli vraždy na útěku, dopadl a nechal popravit. Nejprve mu v Baktrech uřezali nos a uši a potom v Egbatanech jej potupně ukřižovali. Když Alexandr vtáhl do Persepole, zmocnil se tam dalších perských pokladů. Při loupení a rabování lehl popelem persepolský palác. Důvodů, pro které Alexandra vrah Dáreiův popudil, bylo několik. Především se chtěl Dáreia zmocnit a mít ho jako užitečného zajatce. Zároveň ale uvažoval jako král, který byl svědkem vraždy jiného krále. I tohle hrálo bezesporu svoji roli. Podobně se Caesarovi nezavděčili vrahové jeho soupeře Pompeia Magna, který po prohrané bitvě u Farsálu roku 48 př. n. l. hledal útočiště v Egyptě u slaboduchého panovníka Prolemaia XIII. a jeho sestry Kleopatry, toho jména VII. Zrádcům se nevede vždy dobře. Ti, v jejichž prospěch oni zrazovali nebo se dopouštějí jiných zlých skutků, jimi pohrdají jako ubohými služebníky bez charakteru.

Stinné stránky Alexandrova tažení na Východ

Alexandrovo tažení na východ, do Perské říše, mělo ale také stinné stránky. Alexandrovi se totiž zalíbil nejenom přepych východních říší, ale i četné orientální zvyky. Zaváděl je do svého vojska, což se Řekům a Makedoncům zvyklým na jistou míru občanských svobod naopak vůbec nelíbilo. Zvláště nesympatický jim byl Alexandrův příkaz, aby se v kontaktu s ním užívala takzvaná „proskynésis“, což byl zvyk padnout před králem na zem a rukou mu vyslat vzdušný polibek. Ve starověkém a rovněž slavném městě Súsy uspořádal Alexandr hromadnou svatbu svých generálů a vysokých důstojníků či hodnostářů. Bylo jich celkem osmdesát. Alexandr dal těmto svým mužům za ženy perské princezny a kněžny. Sám se oženil už v roce 327 př. n. l., tedy o tři roky dříve, když si vzal za ženu také místní pověstnou krasavici a šlechtičnu pocházející z Baktrije. Jmenovala se Róxana a její jméno vstoupilo do dějin a pověstí spolu se jménem Alexandrovým. Po orientálním způsobu se Alexandr oženil také s jednou z dcer Dáreiových, Stateirou. Byla údajně velice krásná.

Alexandrovo opojení Persií a orientálními způsoby mohlo mít na Řecko i na starověkou Evropu docela zásadní vliv, neboť Alexandr měl v úmyslu vytvořit obří říši, ve které by se evropské (řecké) elementy propojily s perskými. Tak trochu přitom Alexandr zabrousil i do genetiky, neboť uvažoval o tom, že smísením nejlepší řecké (makedonské) krve s krví perskou dojde ke zrození jedinců obzvláště dokonalých. Vycházel při této úvaze z obvyklého omylu, jaký se v dějinách projevil mnohokrát, a sice že urozenost a bohatství dělají člověka lepším. Řecká slova jako „aristeús“ (vynikající, hrdina), „aristos“ (nejlepší) a „aristokratía“ (vláda nejlepších) jsou tohoto dějinného omylu jistým důkazem. Vzhledem k tomu, že známe z dějin vskutku šílené aristokraty i oligarchy, a nebylo jich vůbec málo, tak víme o „šlechtění lidských ras“ své.

Osud ale Alexandrovi nedopřál dosáhnout svých cílů. Zemřel roku 323 př. n. l. v Babylónu, hlavním městě kdysi slavné říše. Zemřel údajně na „horečné onemocnění“, což byla medicínská formule, jakou užívali lékaři starověku, když nevěděli, na co jim jejich pacient skutečně zemřel. Zdá se ale, že skutečnou příčinou jeho úmrtí bylo vyčerpání z nadměrného užívání si orientálních radostí včetně stejně nadměrného pití vína a možná i jiných nápojů. Měl přece k dispozici oněch sto připravovatelů nápojů, kterých se zmocnili jeho vojáci. Kdoví, co to bylo za specialisty?

Po Alexandrově smrti se mezi jeho generály strhl neúprosný boj o nástupnictví. Říše byla mohutná a byla také nepevná, což starověká impéria docela charakterizovalo. Možná s výjimkou toho římského. Nakonec došlo k rozdělení říše mezi takzvané diadochy a vlády nad východními oblastmi, tedy víceméně nad dobytou Persií, se zmocnil jistý Seleukos. Byl to dobrodruh, který se zprvu zdál bez šancí, ale později jej historie považovala za nejlepšího z Alexandrových spolubojovníků. Vyprávění o osudech Seleukovské říše ponechme zde stranou. Můžeme zmínit jen, že Seleukos, který původně sídlil v Babylónu, založil nad Tigridem město, které pojmenoval po Alexandrově vzoru po sobě. Takto se zrodila Seleukeia, do které nechal přemístit obyvatelstvo Babylónu, jenž se poté propadl do bezvýznamnosti (něco podobného později na jistý čas postihlo i samotný Řím, Urbs aeterna). Seleukova říše sahala od Bosporu a Středozemního moře až k hranicím Indie. Dále Alexandrovi vojáci odmítli postupovat. Měli už všeho putování, bojování a dobývání dost. A možná měli i dost válečné kořisti. Seleukos později založil ještě další hlavní město, kterým se stala Antiochia. Město pojmenoval zakladatel po svém otci a Antiochia se postupně stala jedním z největších měst starověkého světa, vedle Říma a egyptské Alexandrie.

Harpalova aféra a Démonsthenova ostuda

V souvislosti s Alexandrovým tažením proti Persii se udála jedna docela ostudná záležitost, v níž sehrál svoji roli dokonce slavný řecký rétor, Démosthenés, autor pověstných filipik proti makedonskému králi Filippovi II., který vládl v letech 359 – 336 př. n. l. Filippos, otec Alexandrův, porazil Athéňany roku 338/337 př. n. l. v pověstné bitvě u Chairóneie, čímž se prosadila makedonská moc v Řecku. Démosthenés byl jeho aktivním protivníkem.

Tento slavný řecký rétor sehrál zvláštní roli v aféře jistého Harpala, původně oblíbence Alexandra Velikého, později velkého defraudanta. Alexandr totiž Harpala učinil správcem babylonské pokladnice, čímž jakoby udělal kozla zahradníkem. Harpalos kradl, kde a jak mohl, a také peníze rozhazoval, jak a kde mohl. Alexandr se to nemohl nedozvědět a Harpalos nemohl počítat s tím, že to Alexandr neví. A tak když se makedonský král blížil k Babylónu, dostal Harpalos strach. Posbíral, čeho se ještě doposud nezmocnil, dokonce vzal s sebou i celou posádku v počtu 6000 mužů, kteří měli původně za úkol babylonský poklad hlídat, a uprchl i s tím vším do Řecka.

Přistál v Attice a hned se vydal do Athén, o kterých věděl, že nejsou makedonskému králi příznivě nakloněny. Tehdy se Démonsthenés pokusil Harpalovi ve vstupu do Athén zabránit. Nechtěl mít problémy s makedonskou vládou. Harpalos se tedy uchýlil do města Tainaron (dnešní Matapan) a odtud jednal s Arthénami. Měl u sebe hodně peněz a tak vsadil na jejich kouzlo. Vsadit na kouzlo peněz ve formě úplatků mívá úspěch skoro vždy. Bez tohoto kouzla je i politika v podstatě nepředstavitelná. A tak se Athény daly obměkčit a nejspíš také Démonsthenés změnil názor. A tak když do města dorazilo poselstvo vyslané iónským satrapou (jistě na pokyn Alexandrův), aby Athény povedeného defraudanta vydaly k potrestání, Démonsthenés se postavil proti. Athény ale Harpala uvěznily samy, ten však z vězení uprchl. K útěku mu podle všeho pomohl právě Démonsthenés. Ano, ve hře byly úplatky. Harpalos totiž úplatky v Athénách opravdu nešetřil. Nakonec jeho úředně zabavené jmění představovalo jen polovinu částky, jakou Harpalos Athéňanům původně přiznal. Zbytek se ztratil.

Začalo vyšetřování. Komise, kterou Athéňané sestavili, byla rozhodně úspěšnější než ministerské „vyšetřovací komise“, o kterých mluvíval sir Humprey Appleby v populárním seriálu BBC „Jistě, pane ministře či Jistě, pane premiére“, tedy komise svolávané za účelem, aby se nevyšetřilo nic. Dost možná podobné komise „vyšetřovaly“ také teroristický útok na Severní proud I a II. Pochopitelně přesně s týmž očekávaným a nesporně i doporučeným výsledkem. Athénská komise byla ale skutečně úspěšnější, neboť sestavila dlouhý seznam Athéňanů, kterým se dostalo Harpalových úplatků. V čele seznamu řečník Démonsthenés. Ten nejprve přísahal na sněmu, že od Harpala nedostal nic, pod tíhou důkazů ale přiznal, že nikoliv pro sebe, ale pro „veřejné potřeby“, přijal od Harpala dvacet talentů. Mezitím co se vedly v Athénách spory o úplatky, využil Harpalos situace a uprchl na Krétu. Na Krétu s ním ale dorazila také pověst o jeho penězích a ty zaujaly jistého Sparťana jménem Thibrón, který Harpala zavraždil. Peněz bylo dost na to, aby si Thibrón za ně najal vojsko, se kterým vyrazil dobýt město Kyrénu. Démonsthenés kromě ostudy si vysloužil ještě i velkou pokutu. Nemohl ji zaplatit a tak skončil ve vězení. Z vězení ale uprchl. A na tomto místě se s tímto drobným vloženým příběhem rozloučíme.

Římané na cestě od republiky k diktaturám a trimuvirátům

Nyní se přemístěme o více než dvě století na časové ose výše, směrem k přelomu věků mezi mnoha tisíciletími před narozením Krista a tisíciletími, zatím jen dvěma, po jeho narození. Tedy do časů, kdy starobylá a úspěšná římská republika zažívala epochu blížícího se zániku, který se projevoval způsobem opět pro dějiny lidského rodu příznačným. Zkrátka a dobře, moc začali soustřeďovat ve svých rukou lidé příliš bohatí, jimž ona moc, kterou rozšiřovali stejně jako ono své bohatství, pomáhala dosahovat stále nových a nových cílů. Vesměs bezohledných.

Na sklonku republiky se objevily osoby tvrdého charakteru a nelítostných metod, mezi nimi například konzul Gaius Marius, který se přiženil do aristokratického rodu Iuliů, takže jeho manželka Iulia byla dokonce tetou samotného Gaia Iulia Caesara. Marius byl původně venkovan z rolnického rodu. Měl nesporné vůdcovské schopnosti, reprezentoval zájmy spíše skupiny římských jezdců (equites), tedy populárů, než senátorů (optimátů, řecky arístoi), ale ke cti mu sloužilo, že choval i jisté sympatie k řecké formě demokracie. Nacházel se ale v ostrých sporech se Sullou, který se stal prototypem nelítostného diktátora. Lucius Cornelius Sulla se tvrdě vypořádal s Mariovými nástupci, kteří po Mariově smrti zavedli v Římě krutovládu. Sulla vyhlásil takzvané proskripce, které vstoupily do dějin jako návod k tvrdému vypořádání s odpůrci. Sullovým proskripcím padlo za oběť čtyřicet senátorů a na 1600 jezdců. Kdo se ocitl na proskripčních listinách, ten byl zatčen, nejčastěji zavražděn a jeho majetek propadl. Nikoliv však státu, ale lidem, které měl Sulla v oblibě. V Římě se za oněch časů říkalo: „To můj majetek mě obžaloval.“ Jistě, proskripce byly vedeny proti majetným lidem, neboť udavačům připadl podíl. Tak, jako byli z majetku neprávem odsouzených a popravených bohatě odměňováni udavači v časech takzvaných čarodějnických procesů, dokonce už v novověku, ještě v dobách, kdy svá úžasná hudební díla skládali Vivaldi, Scarlatti, Haendel či Johann Sebastian Bach.

A propos, ony proskripce jsou v podstatě u lidí, kteří mají ve svých rukou moc v oblibě do dnešních dnů. Dnes se na ně zapisují jednotlivci, kteří mají být vyřazeni z politického života, pronásledováni zběsilými aktivisty, vymazáni z médií, propuštěni z vysokoškolských fakult, kriminalizováni za vlastní názor a tak podobně. Nebo se na proskripčních listinách ocitají dokonce celá média usilující o zpravodajskou a publicistickou objektivitu, jež samozřejmě narušuje pohodlnou nadvládu tupé propagandy. Prostor pro proskripce všeho druhu je prostě nevyčerpatelný. A stále otevřen…

Roku 82 př. n. l. byl Sulla (díky svým zásluhám) prohlášen „dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae“, tedy „diktátor pro sepsání zákonů a uspořádání státu“. Proč věnujeme pozornost tomuto autokratickému závěru římské republiky, po níž se mnohým Římanům stýskalo ještě celá desetiletí? Protože od Sully vede cesta k prvnímu triumvirátu, jaký ustavil Gaius Iulius Caesar spolu s Pompeiem Magnem (Velikým) a skutečným prototypem, předkem a předchůdcem současných oligarchů Západu, Markem Liciniem Crassem (115 až 53 př. n. l.). Tento římský oligarcha, Crassus, byl totiž dalším ze „západních“ vůdců, kteří se rozhodli vydat do války proti jednomu ze starověkých národů obývajících území současného Íránu, dříve část mohutné Perské říše. Crassus se vydal proti Parthům. A do Říma se z této výpravy dost možná vrátila pouze Crassova hlava. Toto s jistotou potvrzeno nemáme.

Tažení římského triumvira a oligarchy, Crassa, proti Parthům

Ještě než začneme vyprávění o Crassově výpravě proti Parthům, musíme se zmínit o jeho osobě, zásluhách vojenských i politických, ale také o způsobu, jakým Crassus dosáhl obrovitého jmění, jež bylo vyčísleno na 200 miliónů sesterciů. Dnes se oligarchové, následovníci Crassa, Luculla a dalších římských boháčů, pohybují v řádech miliard i stovek miliard dolarů nebo eur, takže číslovka 200 miliónů se může zdát poměrně nevýznamná. Nebyla vůbec nevýznamná. Naopak, byla na svoji dobu ohromná. Je velmi těžké převádět starobylé měny na měny současné, neboť je třeba brát v úvahu ceny různého zboží, od potravin až k pozemkům, domům nebo honosným sídlům. Pro alespoň drobnou ilustraci můžeme uvést, že roční plat římského vojáka činil cca 900 sesterciů. Za ty peníze voják celý rok žil, oblékal se, jedl, opatřoval si zbroj a riskoval život nebo přinejmenším zdraví. Mohl si samozřejmě přilepšit z válečné kořisti, ale roční plat vyšší nebyl.

A jak vlastně Crassus dosáhl jmění, jež patřilo v Římě k největším? Nic chvályhodného. Obchodoval s otroky, měl nemalé výnosy ze stříbrných dolů, a také podnikal ve stavebnictví, a to obzvláště nechutným způsobem. Skupoval domy po požárech nebo dokonce ještě v plamenech nebo jiné rozvaliny a na těchto troskách stavěl domy nové, přičemž nechával šidit materiál. Byly to domy pro takzvané „nájemné bydlení“, jak by se řeklo dnes, určené pro nepříliš majetné Římany. Domy o několika poschodí, vyhnané takto do výše, se brzy začaly naklánět na stranu nebo do ulice. Nebo se zbortila zeď, prolomila špatně vypočítaná a stejně špatně sestrojená klenba brány či vchodu. Popřípadě dům přímo spadl a v jeho troskách zahynuli nájemníci. Samozřejmě, žádná prevence před požáry, které byly v Římě časté. A propos, prvním vládcem Říma, který se postaral o jakousi hasičskou službu, byl teprve Augustus. Velká moc, velké bohatství plodí velkou necitelnost. Crassus rovněž získal od Sully majetek, který jeho rodina ztratila za konzulátu Mariova. A také se přiživil na Sullových proskripcích. Inu, když jde o peníze, není žádná cesta zapovězena.

Do dějin vstoupil Crassus poprvé účastí v již zmíněném prvním triumvirátu (vládě tří mužů) a podruhé na sebe upozornil dějiny, když se mu podařilo porazit do té doby neporažená a zdánlivě tak i neporazitelná vojska Spartakova. Když se od Spartaka oddělil jeho spolubojovník Crixos, síla Spartakových vojsk se výrazně zmenšila. Spartakus sice vytáhl na sever, do Pádské nížiny, kde u Mutiny Římany porazil. Potom se ale obrátil k jihu, neboť měl v plánu přepravit se na Sicílii a odtud plout přes moře někam, kde by on a jeho lidé konečně nalezli mír, bezpečí a mohli žít tak, jak si většina lidí na světě přeje, tedy svobodně. Když od Spartaka odešel další oddíl, Crassovi se podařilo Spartaka s asi 60 tisíci vojáky, bývalými gladiátory, uprchlými otroky a dalšími lidmi, kteří se ke Spartakovi přidali později, obklíčit v Bruttiu. Rozhodná bitva byla svedena v Apulii. Spartakus se sám pokusil probít se v bitvě ke Crassovi a zabít ho. Během tohoto pokusu Spartakus zabil dva římské centuriony a několik vojáků z Crassovy tělesné gardy. V bitvě ale Spartakus padl, třebaže jeho tělo nebylo nalezeno.

Crassus se na zajatcích krutě pomstil. Podél římské cesty vedoucí na jih do Capue, která se jmenuje Via Appia, ukřižoval šest tisíc Spartakových vojáků a jejich těla Římané ponechali na křížích, dokud se nerozpadla. Kdo v našich časech navštíví tuto římskou silnici a ví o tom, co se zde před dvěma tisíci lety událo, ten nemůže nepocítit obrovské pohnutí a touhu sklonit se v úctě nad lidmi, kteří tak houževnatě bojovali za svoji svobodu. Římané je chtěli křížem potupit, ale naopak je pozvedli vysoko nad svůj vlastní imperiální Řím.

V roce 53 př. n. l. se Marcus Licinius Crassus vydal na tažení do Mezopotámie (víceméně současný Irák), kde předpokládal, že tamní řecká města se postaví na stranu Říma, neboť si vsadil na tradiční řeckou antipatii k takzvaným „barbarům“. A přidají se k němu na výpravu proti Parthům. Byl to podobný omyl, jakého se dopustil současný americký prezident, Trump, když si před agresí proti Íránu vsadil na rozkol uvnitř napadené země. Crassus vsadil také na pomoc arménského krále, kterým byl v té době Artavasdés. Ten pomoc Římanům, jež obnášela šest tisíc jezdců, podmínil tím, že Crassus zahájí tažení proti Parthům směrem od Arménie. Aby se Arménie, která byla ve starověku mnohem větší a mocnější, než je dnes, mohla lépe bránit v případě, že se Parthové vydají vstříc Římanům jejím směrem. Římané jim tedy měli jít naproti. Crassus odmítl a arménský král zavelel „čelem vzad“.

Další spojenec Crassa, osroénský král jménem Abgar Ariamna, Crassa oklamal, když mu tvrdil, že parthský velkokrál Oródés II. z rodu Arsakovců (vládl 58 – 38 př. n. l.) vyklidil svoje území a odebral se snad ke Skythům. Nebyla to pravda. V samotné Parthské říši byla ale ještě před Crassovým tažením složitá situace, neboť o vládu nad rozlehlou říší se přeli Oródés se svým bratrem Mithradatem, který se obrátil o pomoc do Říma. Řím ale Mithradatovi pomoc neposkytl, takže se Mithradates musel srazit s bratrem v boji sám. Byl poražen a na příkaz Oróda popraven. Tyhle události předcházely Crassově tažení proti Parthům, v jejichž čele stál už vítězný Oródés.

Arménský král Artavasdés nežádal Crassa o pomoc proti Parthům bezdůvodně. Oródés skutečně s částí parthského vojska vpadl do Arménie. Artavasdés vyslal posla ke Crassovi s novou žádostí o pomoc, ale Crassus jej odmítl, neboť dřívější odchod oněch šesti tisíc slíbených jezdců z Arménie považoval za zradu. Na to se Artavasdés dohodl s Parthy a uzavřel s nimi mír. Arménská pomoc pro Římany se takto rozpustila v nic. A přitom arménský král už nenabízel jen šest tisíc jezdců, ale deset tisíc jezdeckých těžkooděnců a třicet tisíc pěších vojáků.

Římané zůstali bez pomoci, jakou očekávali od místních králů. Tedy táhli sami pouští. Nevyznali se v rozlehlé íránské zemi, dílem nížinaté, dílem hornaté, ale také pouštní. Vojáci byli vyčerpaní a žízniví. Tehdy narazili na početné a výborně vyzbrojené parthské vojsko, kterému velel velmož jménem Súrén. Ten měl ve svém vojsku jízdní těžkooděnce v pancířích ze železných šupin. Přílby a štíty měli tihle těžkooděnci z oceli. Na koních byli také jízdní lučištníci, kteří dokázali skvěle střílet i za rychlé jízdy v sedle. Za jízdy se v sedlech totiž dokázali úplně obrátit, takže seděli zády k hřbetu koně a obličejem k nepříteli. Súrén zvolil podobný styl boje, jaký proti vojákům bílých kolonistů mnohem později uplatnili někteří indiánští náčelníci. To znamená, že prudce útočili a potom se ihned stahovali, jak by ustupovali, přičemž zasypávali Římany šípy. Crassus doufal, že Parthům brzy dojdou šípy a stanou se bezbrannými. (Podobně doufá nyní i Trump, že Íráncům dojdou, vlastně podle něj už dávno došly, rakety a drony.) Parthové byli ale velice dobře připraveni na to, že budou potřebovat zásoby šípů. Bojovníkům je dodávali doprostřed vřavy velbloudi naložení šípy i náhradními luky a dalšími zbraněmi. Inu, logistika!

Situace vyhlížela pro Římany hrozivě. Tehdy vyslal Crassus do útoku oddíl vedený jeho synem, Publiem. Ten měl v oddíle hlavně Gally, kteří se proti Parthům vrhali do sebevražedných akcí, kdy se pokoušeli dostat se pod trupy parthských koní a probodávat je. Parthové zahnali Publia a jeho oddíl na písečný pahorek, kde zajali posledních 500 mužů. To bylo vše, co zůstalo z oddílu, který čítal tisíc gallských jezdců, pět set dalších jezdců, pět set lučištníků a na čtyři tisíce pěších. Publius se zachoval statečně. Měl ruku prostřelenou šípem, ale aby unikl zajetí, dal se probodnout svým vlastním vojákem. Nechtěl také padnout parthskou zbraní, což považoval za potupu. Římané totiž považovali jiné národy rovněž za barbary. Zdědili to od Řeků. Možná si mysleli, podobně jako Josep Borrell, že Řím je „rajská zahrada obklopená džunglí okolního světa“. Je to zvláštní, jak ovládání cizích národů a zemí snadno svádí k nesmyslné iluzi o vlastní civilizační nadřazenosti. Píše se třetí tisíciletí a rozum stále nepřichází…

Parthové se zmocnili Publiova těla a poslali jeho hlavu nabodnutou na kopí Crassovi. Crassa pohled na hlavu syna zlomil. Údajně seděl bez hnutí na zemi neschopen rozhodnutí. Toho se ujali dva velitelé v jeho vojsku a vydali rozkaz k ústupu do Carrh (Karrhy), což bylo město nacházející se v Mezopotámii. Čtyři tisíce raněných vojáků muselo zůstat v táboře. Parthský velitel Súréna neměl přesné zprávy o pohybu zbytku Crassovy armády. Nevěděl, zda se soustředili v Carrhách nebo se vojsko rozdělilo a Crassus táhne do Sýrie. Proto když přitáhli Parthové před Carrhy, vyzval Súréna Crassa a Cassia (další z velitelů), aby se objevili na hradbách, že chce s nimi vyjednávat. Nechtěl vyjednávat, byla to léčka. Chtěl se jen ujistit, že má smysl zůstat u Carrh. Crassus se ale rozhodl, že z města tajně uprchne. Jeho oddíl se nedaleko města spojil s pěti tisíci dalšími římskými vojáky jeho armády. Súrén, který Crassa pronásledoval, se uchýlil k nové lsti. Poslal do jeho tábora posly s nabídkou vyjednávání. Crassus se měl ale dostavit do parthského tábora. Crassus tušil léčku a zradu, ale do tábora šel. Vzal si s sebou ovšem početný doprovod.

Tam jej Súrén přijal se všemi poctami a daroval mu dokonce i vzácného koně a rovněž předložil k podpisu i mírovou smlouvu. Potom Súrén nabídl Crassovi, aby se na darovaném vzácném koni projel. Vysadili ho na něj Súrénovi služebníci, a když se dal kůň do pohybu, popohnali ho k rychlému klusu. V té chvíli si lidé z Crassova doprovodu uvědomili, že jde o léčku a pustili se do boje s Parthy. Byli snadno poraženi a Crassus byl zabit. Neví se, zda rukou některého parthského vojáka nebo Crassa zabil Říman, aby velitel nepadl rukou barbara. Podobně jako si to vyžádal Crassův syn. Potom Parthové uťali Crassovi hlavu i ruce. Tyto části Crassova těla byly pak dopraveny ke králi Oródovi, který právě dlel na arménském královském dvoře, kde Oródes slavil svatbu svého syna se sestrou arménského krále.

Oródés, stejně jako arménský král, Artavasdés, nebyli pochopitelně žádnými barbary. Naše povědomí o východních národech pochází nejčastěji z děl řeckých nebo římských historiků a cestovatelů, pro které byly tyto kraje exotické a taky „barbarské“. Oni domnělí „barbaři“[2]ovšem znali řeckou literaturu a Artavasdés dokonce psal povídky, řeči, divadelní hry. Během slavnosti hráli Euripidovu tragédii Bakchantky a jeden parthský velmož v průběhu představení vhodil na jeviště Crassovu hlavu. Vzbudilo to nadšení. Později uspořádal Oródés v Seleukii parodii na pověstné římské triumfy pořádané s největší slávou po vítězných taženích Říma. Jednoho římského vojáka podobného Crassovi oblékli do ženských šatů. Přítomní na toho vojáka pak volali Crassovým jménem a jakoby mu tak provolávali slávu. Byl to samozřejmě výsměch. Za nešťastným vojákem šli liktoři, kteří nesli na liktorských svazcích prutů pověšené římské hlavy a uťaté údy. V průvodu šly také nevěstky a hudebnice, což mělo parodovat Crassův prostopášný způsob života.

Příběh této války s Římany ale neskončil dobře ani pro Súréna, vítěze nad Crassem. Sláva tohoto parthského velmože a vojevůdce začala zneklidňovat krále králů, Oróda. Nevyplácelo se nikdy dosáhnout větší proslulosti, než jakou si nárokuje ten, kdo soudí o sobě, že je ze všech největší. A tak Oródés namísto díků dal Súréna zavraždit.

Post scriptum

Těmito několik příběhy z historie velkých národů nacházejících se na území současného Íránu a v jeho sousedství, jsme se pokusili alespoň maličko přiblížit zemi, která se v našich časech stala terčem cizí nevyprovokované agrese. Nutno poznamenat, že starověk i středověk byly alespoň v jednom ohledu spravedlivější, než jsou časy naše. Tehdy ti mocní a bohatí, kteří rozpoutávali války, se jich také osobně účastnili. Mohli poznat riziko i na vlastní kůži. Dnes sedí daleko od bojišť v luxusu svých sídel a v naprostém bezpečí štvou své národy do válek a přitom se zalíbením sledují, jak narůstají jejich bankovní konta o zisky, jež jim tyto jejich války přinášejí. Ty zisky jsou ve skutečnosti hlavním důvodem, pro který válčí.

[1] Slovo „árja“ znamená ve starém indickém jazyce „milý“, „přívětivý“ nebo také „věrný“, „oddaný“, případně „zbožný. Když Árijci ovládli velké části Íránu a Indie, tak došlo k posunu významu slova. Pojem začal být užíván ve smyslu „vznešených a urozených“ pánů, a užívalo se ho v protikladu k ovládané mase původního obyvatelstva. Peršané pak nazývali svoji dynastii slovem „arija“ a na východě Íránu má toto slovo podobný význam, je označením vládnoucího lidu. Objevuje se i v samotném názvu íránské země „Airjóšanajem“, tedy území obývané Árji (Árijci). (Citováno podle Otakar Klíma: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977).

[2] Původní význam tohoto slova označoval pouze národy, které mluvily pro Řeky nesrozumitelnou řečí. Za řecko-perských válek se ale vnímání toho slova posunulo a jako barbaři byli označováni lidé hrubého, dnes bychom řekli necivilizovaného způsobu života. Byl to posun k pejorativnímu významu a bylo jej používáno často nepřiměřeně a velmi nespravedlivě. Zkreslený pohled na takzvané barbary ovlivňuje naše mínění o některých národech starověku do dnešních dnů. Dva tisíce let jsme tak vlastně oběťmi řecko-římské propagandy.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)